Věštec z Mezizemí 6. část (poslední)

Lenka sebou vyděšeně trhla. Uslyšela Vandin hlas, který se však uvnitř její hlavy ocitl jinou cestou, než prostřednictvím uší.

»To je telepatie, víš? Nezapomeň, že umím vložit myšlenku do cizí mysli. Takže, až se nad námi uzavře hladina, pošlu ti zprávu a ty okamžitě zavřeš výpust«

„ Rozumím,“ přikývla Lenka. „Myslíte, že to bude fungovat?“

„ Musí,“ prohlásila Vanda.

Pokračování

Lenka se několikrát hluboce nadechla a vydechla. Jako dechové cvičení to muselo pro tentokrát stačit. Ostatní na ni hleděli s obavami a v myšlenkách jí drželi palce. Uvědomovali si, že tento šílený plán stojí pouze na schopnostech jejich nové kamarádky, navíc bez magické moci rubínového přívěšku, který by jí úkol v mnohém usnadnil. Opravdu to vypadalo jako zkouška, kterou Věštec předpověděl.

Přála jsem si vodu a teď je jí tu až moc, pomyslela si Lenka. Naposledy se dlouze nadechla, mrskla sebou jako štika a zamířila do hlubin. Vodní masa se pořád ještě otáčela a čím dále byla Lenka od středu, tím rychleji. Snažila se přitom nevrazit do žádného ze sloupů. Síla proudu byla velká, s „divokou řekou“ - oblíbenou atrakcí akvaparků, se s to rozhodně nedalo srovnat. I přes lepší osvětlení, které zajistil Radek tím, že poslal další ohnivé koule těsně nad místo výpusti, nedokázala napoprvé chodbu najít. Musela se vrátit do středu a zkusit to znovu.

Hladina mezitím opět stoupla a čas se krátil. Lenka se znovu ponořila pod vodu a tentokrát se jí podařilo chodby u dna nádrže dosáhnout. Proud jí přitiskl ke stěně, jež se táhla po levé straně chodby. Šplhala po té stěně jako moucha. Proud ji nakonec natlačil do chodby a tím ušetřil několik temp k žebříku. Tam už byla voda klidnější. Sledovala žebřík až k hladině a vynořila se kousek od řídících kohoutů. V navazující chodbě bylo vody po pás a i tady hladina pomalu stoupala. Rychle se brodila vodou, až konečně stanula u prvního kohoutu. Zabrala, ale kohout se ani nepohnul. Zapojila veškeré své síly, které jí zbyly po náročném potápění. Kohout se jí nakonec podařilo uvolnit. Jak předpověděl trpaslík Zorabi, opravdu bylo potřeba s ním mnohokrát otočit, než se zastavil na dorazu. Mezitím voda vystoupala Lence až po ramena.

Šplouchání, šumění a hučení vodního živlu ztichlo, vzestup hladiny se úplně zastavil.

„Tak sláva, a teď ten druhý,“ vydechla Lenka a přeplaval k druhému kohoutu. Začala jím otáčet. Uslyšela blízké syčení, které se s počtem otoček zesilovalo a opět přecházelo do mohutného hučení. Všimla si, že voda kolem ní pomalu klesá. Na chvíli pocítila obrovskou úlevu a radost z částečného úspěchu. Bude to trvat ještě dost dlouho, než hladina klesne tak hluboko, aby ostatní zvládly přeplavat až k žebříku.

V nádrži se mezitím otáčení víru úplně zastavilo. Holkám, Radkovi i trpaslíkům už pomalu docházely síly z neustálého šlapání vody, takže zjištění, že voda přestává stoupat, je potěšilo. Bylo to v poslední chvíli, k úplnému zaplnění nádrže zbývalo jen něco přes metr.

„Já jsem věděla, že to zvládne,“ zaradovala se Aneta.

„Teď, aby se jí podařilo otevřít výpust,“ pronesl Radek s obavou.

Kareda se zašklíbil: „Připravte se na změnu směru.“

Voda začala klesat a chvíli jen tak zlehka a klidně. Po nějaké době si všimli, že kousek od jejich stanoviště, blíže k výpusti, se vytváří nový vír. Voda klesala mnohem rychleji a vír je stahoval do svého středu. Drželi se pevně za ruce a pomalu kroužili na jeho okraji.

„Vtáhne nás to dovnitř moc brzo!“ vykřikla Aneta, aby překřičela hlasité hučení, které se teď ozývalo všude kolem.

„Pozor na sloupy!“ vykřikl Kareda, když jen těsně minuli jeden z tlustých podpěrných sloupů.

„Co takhle se jich chytit?“ navrhl Radek, „třeba se udržíme dýl nad vodou.“

„Můžeme to zkusit,“ souhlasila Vanda a Aneta jen přikývla.

U nejbližšího sloupu se zachytili oba trpaslíci a u dalšího Radek. Přesunul se k rohu sloupu, přesně na to místo, kde se proud dělil na dva menší, aby obtekl sloup z obou stran. Vanda kroužila o kolečko déle, než jí Radek chytil za ruku a přitáhl si jí k sobě. Aneta musela kroužit ještě další dvě kolečka, než i tu zachytil, jenom už neměl sílu jí přitáhnout na roh sloupu. Aneta se jen tak držela oběma rukama Radkovi levé paže a snažila se neplandat v proudu, který mezitím značně zesílil.

„Tohle dlouho nevydržíme,“ křičí Radek a obrací se na Vandu: „Popros Lenku, ať to trochu přivře.“

+ + +

Přivřít! Tak zněl rozkaz, který se Lence zjevil v mysli. Okamžitě přiskočila ke kolu a začala s ním otáčet na opačnou stranu. Po deseti otáčkách se však kolo zaseklo a nechtělo se pohnout ani o píď. Ať se snažila sebevíc, ať napínala každý sval v těle, kolo se nepohnulo. Přitom se zcela určitě mělo točit dál minimálně o dalších dvacet otáček. Lenka zavzdychala, teď si nechtěla připouštět selhání. Byla velmi rozrušená a naštvaná, vidět jí takto Aneta, asi by jí nepoznávala. Několikrát do zařízení kopla nohou, bouchala do kola pěstmi, nic z toho samozřejmě nepomohlo.

„Co se děje?“ ptal se mezitím Radek Vandy, která to taktéž vnímala a přitom se tvářila velice ustaraně.

„Má problémy, nemůže výpust uzavřít!“ odpověděla naléhavě Vanda.

„K čertu! Co teď?“

„Zorabi,“ vykřikla Aneta visící na Radkově ruce, „ten by mohl vědět!“

+ + +
 

Lenka to velice překvapilo, když se za jejími zády zjevil trpaslík Zorabi. Každopádně s jeho silou v pažích se jim podařilo kohout uvolnit a výpust plně uzavřít. Bylo to právě včas. Potom co se voda uklidnila, ostatní zjistili, že mezi hladinou a stropem chodby, která vedla ze síně k výpusti, zůstalo několik čísel vzduchu tak akorát pro nádech. Právě včas také pro Anetu, která se nakonec neudržela Radkovi paže a byla vtažena do víru. Naštěstí neproplavala výpustí, ale narazila na její zavřená železná vrata. Potom se jí podařilo vyplavat přímo u žebříku, i když ve tmě chvíli tápala, než jej nahmatala.

Vanda pak všem vysvětlila, že telepaticky kontaktovala trpaslíka s prosbou o radu. Nechápala však, proč trpaslík chtěl vědět, na kolik otáček je výpust otevřená. Když se to od Lenky skrze Vandu dozvěděl, všechny překvapil tím, že se pustit sloupu a nechal se proudem vtáhnout do rozběsněného vodního živlu. Prý se mu podařilo chytit se žebříku a vyšplhat až nahoru. Rozhodně to ostatní považovali za značně riskantní akci, i když samotný trpaslík to odmítal. Nakonec prozradil, že dvacet otáček kohoutu znamenalo, že výpust není otevřená natolik, aby jí prošlo tělo širokého trpaslíka.

Aneta a posléze i Radek s Vandou, pak také vyšplhali po žebříku až ke kohoutům, kde je očekávala Lenka s trpaslíkem Zorabi. Kareda se vydrápal jako poslední a celou skupinku tím uzavíral.

Nastalo vítání a objímání. Všichni děkovali Lence, za pomoc a doslova za záchranu života.

„A ke splněné zkoušce,“ ušklíbla se Aneta.

„Myslíš, že jsem uspěla?“ zeptala se Lenka nejistě.

„Určitě máš plné právo získat vlastní přívěšek. Jen co se vrátíme na Kavčí hnízdo.“

„Teď už nám v cestě domů nic nezabrání,“ usmála se na ní Vanda. Potom se postavila ve směru chodby a otevřela dlaň s přívěškem zhruba v polovině výšky chodby. Přívěšek zazářil a od jeho středu se začaly šířit soustředné zářivé obruče, až dosáhly stěn chodby. Obruče se prostorově protáhly ve směru chodby a vytvořily onen známý tunel, kterým byl portál nejvíc charakterizován.

Vanda napřed vytvořila portál do Trpasličího města. Nastalo loučení s trpaslíky.

„Mockrát vám děkujeme za pomoc,“ špitla Vanda a nabídla svou dlaň Zorabimu, „jsme vám zavázání, bez vaší pomoci bychom tohle nikdy nedokázali.“

Oba trpaslíci se ovšem hluboce uklonili.

„Ó kdepak, paní, to my jsme dlužníci. Lze se jen těžko dohadovat, kam až by mohla vést válka mezi trpaslíky a všemi těmi pavouky, které v podzemních chodbách žijí. A kdyby se ta černá havěť dostala až do Trpasličího města, nebyl by už nikdo, kdo by dokázal moci Temného Lorda vzdorovat. Jsme Čarodějům hluboce zavázáni a vždycky budeme k vaším službám.“

Pak se narovnali a vkročili mezi kruhy. Ještě naposledy se otočili v portálu na půli cesty k jeho druhému konci, aby zamávali skupince tří dívek a jednoho chlapce. Zůstalo po nich několik krátkých záblesků a jemný odér ozónu.

Mokrý a promrzlý až na kost, tak dopadli Čarodějové na další své výpravě za záchranou světa. Ta tam byla důstojnost magických bytostí. Spíš připomínali partu dospívajících dětí, které se vrací z večírku po tom, co je na cestě překvapila průtrž mračen.

„A teď, Vando prosím,“ zadrkotala Aneta zubama, „do Kavčího hnízda nebo tu zmrznu.“

+ + +
 

Věštec se sehnul pro další poleno a vhodil ho do plápolajících plamenů v krbu. I tak byla v síni s velkými okny docela zima. Vanda sevřela horký hrnek dlaněmi a usrkla trochu černého čaje. Aneta si rozčesávala vlasy a splétala si je do nového copu. Nechat si všední oblečení ve Věštcově příbytku se ukázalo praktické. Lenka na tom byla podstatně hůře, protože jí nezůstalo nic suché. Vyrazila v tom, co měla právě na sobě, tedy pouze v letním tričku a v džínových kraťasech. Teď její šaty visely nad krbem a Lenka se sušila zachumlaná do velkého froté ručníku. Ještě, že si u Věštce nechala aspoň mobil. Beztak tu nebyl žádný signál, takže tahat ho sebou nemělo smysl.

„Jedna věc mě opravdu vrtá hlavou,“ ozvala se náhle Vanda svým pištivým hlasem. Její poznámka byla určena Věštci.

„Poslouchám“

„Předpověděl jste Lence zkoušku, jako předtím Anetě. Věděl jste o zaplnění síně vodou a o nebezpečí, které nám tam hrozí?“

Věštec se zastavil před Vandou a usmál se na ni.

„Nevěděl.“

„Ale nebezpečí jste předpověděl“.

„Nikdo nedokáže předpovídat budoucnost. Ani já ne. Protože každý může budoucnost ovlivnit svým jednáním. Kdybych věděl, že existuje tak velké nebezpečí, neposílal bych vás tam.“

„Takže vlastně nejste věštec,“ ušklíbla se Aneta.

„Jak se to vezme. Mám schopnost předpovědět události, které se už nedají nijak ovlivnit. Je to něco jako horizont. Horizont událostí, za ním už následuje nejasná a neprobádaná budoucnost, jejíž průběh záleží na každé z vás.“

„A Lenčina zkouška?“ zajímala se Vanda dál.

„Záleželo na Lence, zda zkoušku zvládne. Tohle předpovědět neumím.“

„Ale věděl jste o ní, že k ní dojde, to je to hlavní.“

„Milá zlatá, ani to jsem nevěděl. Každá výprava je pro nováčka zkouškou. A není důležité, kterou událost vy budete považovat za součást zkoušky. Důležité je, že vaše kamarádka se vrátila v pořádku a plná nových zážitků a zkušeností.“

„A co moje zpívání,“ ozvala se Aneta, „to také nebyla ta hlavní část zkoušky?“

„Dámy, upokojte se. Jsem pouhým vaším služebníkem a průvodcem. Nejsem váš učitel. Záleží na vás, jak si budete vysvětlovat jednotlivé události. Jestli si přejete nazývat plavání a potápění zkouškou, jejíž výsledek ovlivní vaše rozhodnutí, zda svou kamarádku přijmete mezi sebe nebo ne, tak to tak nazývejte. Je to na vás.“

Aneta zamrkala na Lenku a usmála se.

„Pokud ona bude chtít,“ oznámila Vanda svým vysokým hlasem, „budeme velice rádi, co myslíš, Aneto?“

„Jasně!“ vykřikla Aneta. Přiskočila k Lence a silně jí objala, jako když dítko obejme velkou plyšovou hračku. „Já jsem věděla, že patříš k nám.“

„Aneto,“ okřikla jí Vanda, „Řekla jsem, pokud ona bude chtít.“

„Já …,“ začala pomalu Lenka, „… když… hodně se toho dneska stalo, … a … já nevím, jestli je vhodný čas dělat velká rozhodnutí …“

„Ježíš, to neřeš,“ mávla rukou Aneta. Sundala si přívěšek z krku a rozhoupala ho Lence před očima.

„Nebo snad nechceš znát tajemství tohohle blejskátka?“

„Chci… ale mám strach“

„Neboj se a řekni to první slovo hezky nahlas!“.

„Chci!“

„Jééés!“ vykřikla Aneta, „Super! Konečně jsme čtyři.“

Mezitím do místnosti nakoukl Radek, který se vyhrabal z koupelny a právě se převlékal

„Začínáte slavit beze mě?“

+ + +

Věštec položil na stůl dlouhé dřevěné pouzdro. Dotkl se zámku umístěného vprostřed podlouhlé boční stěny a víko odskočilo. V pouzdře bylo rovnoměrně poskládáno něco kolem dvanácti přívěšků s rubínovými kamínky. Všechny byly naprosto stejné, jeden jako druhý. Pokynul Lence, aby přistoupila, navzdory tomu, že byla ještě prakticky nahá a jen zahalená do velkého ručníku.

„Dobře se dívej, nová čarodějko. Zde jsou přívěšky s kamínky, které lze najít jen na dně rubínového jezera. Jeden z nich bude tvůj. Je nyní na tobě, aby sis vybrala ten pravý. Jen tak získáš magickou moc, která ti byla určena.“

Lenka se na něj zmateně podívala.

„Další zkouška? Ale tohle přece není fér, nemám šanci vybrat ten pravý z takového počtu.“

„Věř mi, že ten pravý bezpečně poznáš za předpokladu, že dokážeš své mocné síly v sobě probudit.“

To Lenku však ještě víc rozhodilo.

„Nemám žádné mocné síly. Jsem obyčejná holka.“

Aneta jemně poplácala Lenku po zádech. „Přestaň nad tím přemýšlet. Prostě si je pořádně prohlédni.“

A tak Lenka udělala to, co jí kamarádka radila. Očima postupně vybírala jeden přívěšek za druhým a snažila se najít nějaký rozdíl. Něco, co by jí napovědělo, jaký je ten pravý. Skutečně se velmi snažila najít nějaké vodítko k té správné volbě, nějaké znamení, které by jí pomohlo se rozhodnout. Nenašla nic, jeden přívěšek byl jako druhý, doslova jak přes kopírák. Bezmocně se podívala na Anetu, ale ta jí pouze naznačila, že jí nemůže nijak pomoci. Když už se tedy zdálo, že je veškerá snaha marná a chystala se to vzdát, všimla si, že kolem jednoho přívěšku se rozšiřuje jakási namodralá záře. Byl to přívěšek čtvrtý zleva. Promnula si oči, aby se ujistila, že dobře vidí. Ta záře se neztratila, dokonce se změnila barva kamínku z rudé na modrou. Vůbec nechápala, co to znamená. Bylo tohle snad to znamení? Ještě chvílí s úžasem sledovala ono zvláštní barevné divadlo, až se konečně rozhodla. Opatrně jej sebrala za řetízek a položila si ho do dlaně.

„Dokonalé!“ oznámil Věštec. „Já věděl, že to dokážeš. “

Aneta ihned přiskočila k Lence a znova ji objala. „Blahopřeju, čarodějko! “

Lenka se tvářila zmateně.

„Tohle nechápu. Nejprve to vypadalo jako nesplnitelný úkol, ale když se mi takhle rozzářil, byla to hračka.“

„Rozzářil? Tobě se rozzářil?“

„Vždyť si to viděla ne?“

„Neviděla jsem nic. Jen jsi neustále vybírala a vybírala a pak jsi vybrala tento. A zřejmě sis vybrala správně.“

„Aneta má pravdu,“ přidal se Věštec, „pokud se ti přívěšek nějakým způsobem ukázal, bylo to určeno jen tobě. Právě na tom byla založena tato poslední zkouška.“

Přistoupila i Vanda a též jí objala. „Taky blahopřeju, jsem ráda, že naše parta získala dalšího člena. Čím více nás bude, tím větší sílu budeme mít v boji proti Temnému Lordovi.“

Radek jí podal svou pravici. „Jsi skvělá, víš to? Krásná a statečná. Pro chlapa, jako jsem já, bude velmi obtížné se soustředit na své poslání v tvé přítomnosti.“

„Radku!“ okřikla ho Vanda a Aneta současně.

Lenka si nasadila přívěšek na krk a kamínek uzavřela v pravé dlani. „Děkuji vám všem za důvěru. Moc mě to potěšilo … ani nevíte jak. Znamená to tedy, že odteď mohu nějak ovládat vodu …?

„Vodu a vše, co je z vody. To zahrnuje i sníh a led.“

„A jak se to dělá. Je k tomu nějaký návod? Nějaká kniha kouzel, kterou se musím naučit?“

Všichni se hlasitě zasmáli.

„Kdepak,“ zazubila se Aneta, „Tohle se těžko vysvětluje. Každý ovládá svou sílu jinak, takže ti ani neumíme poradit. Na to přijdeš sama. Tak jak se ti přívěšek ukázal, tak se ti připomene v okamžiku, kdy jej budeš potřebovat.“

+ + +

Portál zmizel a namísto chodby se opět objevila stěna s namalovanými soustřednými kruhy a s pentagramem uprostřed. Vandin pokoj se za tu dobu vůbec nezměnil, vše zůstalo tak, jak to opustili. Na posteli se válel Radkův tablet, na stole ležel Vandin mobil se sluchátky. Svíčky na podlaze skoro dohořely.

„Zpátky v realitě,“ neodpustila si Aneta poznámku.

Lenku udivilo, jaké bylo v místnosti světlo. Přicházelo do pokoje oknem, které navíc bylo zakryto tmavými, zpola průsvitnými závěsy. Podle toho, kolik času strávili v Mezizemí, by už dávno měl být pozdní večer. Smířila se s tím, že si to doma za neohlášení a pozdní příchod pořádně schytá.

„To je divné to světlo, nevíte kolik je hodin?“

Vanda se podívala na display svého mobilního telefonu a oznámila: „Půl čtvrtý. A jestli tě to překvapuje, tak se ti ani nedivím. Čas v Mezizemí plyne jinak než na Zemi“.

„Někdy rychle, někdy pomalu,“ dodala Aneta, „Ale většinou rychleji, takže když tam uběhne den, tady to jsou tak tři hodiny.“

Lenka si viditelně oddechla.

„Tak to je dobře, protože jinak by byl doma pěkný mazec…“

Sklopila zrak a dodala: „I tak je nejvyšší čas už vyrazit. Bylo to úžasné odpoledne.“

„Já půjdu s tebou, taky už musím…,“ přidala se Aneta.

Krátce na to se obě dívky rozloučili s Vandou a s Radkem, slíbili si navzájem, že si rozhodně zavolají a vyrazili na autobus, který je měl odvézt do centra města.

Lenka seděla na sedačce za řidičem, držela na dlani přívěšek a prohlížela si jej, přičemž pravým ukazováčkem hladila červený kamínek. Teď vypadal jako obyčejný přívěšek, který je možné koupit na každé pouti.

„Škoda, že na Zemi nefunguje. Nebudu moct zkoušet svojí magickou sílu.“

Aneta, která seděla vedle ní, jen pokrčila rameny.

„Co se dá dělat. Ale můžeš někdy zaskočit do Mezizemí, stačí se domluvit s Vandou.“

„To by šlo, beztak nemám do konce prázdnin co dělat“

„Páni, to je vlastně skvělý nápad!“ rozzářila se Aneta, „Vyrazíme do Mezizemí na čundr! Vezmeme stany, spacáky, kytaru… aspoň ten svět pořádně poznáme. Bylas někdy na čundru?“

Lenka zavrtěla hlavou. Doposud bydlela na vesnici, takže neměla žádnou motivaci hledat partu pro výlety do přírody. Ale ten nápad nebyl úplně k zahození. Jestli opravdu plyne v Mezizemí čas rychleji, mohli by tam být i několik dní. Měla by spoustu času naučit se používat svou novou sílu. A jestli je tam víc takových hezkých míst, jako je údolí pod Kavčím hnízdem, pak by rozhodně byl hřích je nenavštívit.

Sevřela přívěšek v dlani a vyhlédla z okna. Na nádraží v Modřanech zrovna zastavil vlak a shodou okolností z něj vystoupilo několik výletníků. Jedna dívka a dva chlapci si nesli těžkou bagáž na zádech a i na tu vzdálenost vypadali vyčerpaně a unaveně. Přesto se smáli a mávali na někoho ve vlaku. Potom autobus zabočil do ulice vklíněné mezi zahradami a nádraží zmizelo Lence z očí.

„Proč ne,“ řekla zamyšleně.

Opět se v myšlenkách vrátila do Mezizemí. Nyní však v kontrastu se všední realitou se jí zdálo až neuvěřitelné, že něco takového vůbec zažila. Ten pocit, který prožívala, by se asi dal nejlépe přirovnat pocitům, jaké prožívá filmový divák, který se právě vrací z kina a při cestě hromadnou dopravou si připomíná všechny ty vypjaté momenty právě prožitého příběhu. Neustále si musela připomínat, že se to skutečně stalo, že to prožila na vlastní kůži. Snad se ze zážitku časem nestane pouhý sen. Naštěstí pořád bude mít v ruce hmatatelný důkaz, že to všechno se doopravdy stalo. Magický přívěšek s rubínovým kamínkem, který ovšem ve všední realitě není ničím výjimečný.

Epilog

Exkluzivně pro nejrychlejší zprávy tečka cz: Podle poslední zpráv nastal v šíření nákazy významný zvrat. Několik hodin po tom, co se objevil první případ, se šíření nákazy zastavilo. Takřka z minuty na minutu se ztratili všichni černí pavouci, kteří nákazu šířili mezi lidmi. Nikdo doposud netuší, co to způsobilo. Hodinu po tom, co byla tato událost zaznamenána, se začali uzdravovat první nakažení pacienti. Podle všeho se všem daří dobře a pouze tam, kde nákaza způsobila vzájemné potyčky nakažených pacientů, zaznamenáváme zranění různé stupně vážnosti.

Další zprávou je, že se objevilo několik osob, které byly během karantény pohřešovány. Všichni pohřešovaní se z ničeho nic objevili na Litoměřickém autobusovém nádraží a podle jejich výpovědí se stali svědky traumatického zážitku. Jsou zmatení a nemohou se přesně shodnout na tom, co se vlastně stalo. Shodují se pouze v tom, že byli pavouky uneseni na neznámé místo. Už se však neshodnou na tom, jakým způsobem se osvobodili. Některé jsem vyzpovídala a tady jsou jejich reakce.

Postarší muž: … jo, no támhle mě chytili a stáhli do kanalizace…

Černovlasá žena ve středních letech: ... bylo to hrozně rychle, vůbec jsem nevěděla co se se mnou děje… otřesný zážitek.

Reportérka: Jak jste se dostala ven?

Mladá žena: Byli tam agenti… myslím že FBI, … a ti mě probudili… víte, asi jsem omdlela.

Postarší muž: … ne, agenti určitě ne, nějací mladí lidé… čtyři myslím.

Mladý obrýlený muž:… mimozemšťané, určitě nás unesli mimozemšťané, aspoň to říkali.

Mladá žena: … a měli sebou americké zbraně… nějaké zvukové dělo, které tam testovali…

Postarší muž: … nevím, já jsem žádné dělo neviděl, vlastně jsem nic neviděl.

Černovlasá žena: … určitě elfové a trpaslíci. A říkali, že jsou strážci předpeklí…

Postarší muž: … prošel jsem nějakým tunelem, netušil jsem, že tam dole něco takového je…

Mladá žena: … mají tam asi tajnou základnu…

Reportérka: … ale policie v kanalizaci nic nenašla…

Mladá žena: … vždyť to naše vláda tají, je to spiknutí na nejvyšších místech …

Mladý obrýlený muž: …byl to interdimenzionální průchod na mateřskou loď… jo,…určitě jo.

Černovláska: … magický portál…aspoň to tak vypadalo.

Reportérka: … a uměla byste popsat ty magické bytosti?

Černovláska: … vypadali, jak… andělé, ... jo, andělé… vyřazovala z nich ohromná pozitivní energie. A byli hrozně milí. A pak tam byli dva trpaslíci, víte jaké myslím, ty z Hobita.

Kateřina Kuchařová, nejrychlejší zprávy tečka cz.

Konec