Vítr

S nadějí ztracenců,

s naivitou dítěte

vyrazím do kopců

koukám se do nebe.

Pláču do trávy,

poslouhám větru hlas,

hezky mě omámí

osuší slzy z řas.

Někdy mě chladí,

jindy zahřeje.

Něžně mě svádí,

pak silně zavěje.

Někdy je smutný,

jindy veselý,

vítr je jakp já,

je jako Ty.

Být jako vítr,

tiše vát,

bylo bylo krásné,

ale můžu mu jen naslouchat.