Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seI děti mají sex
Autor
Madlen7
Ležím v postýlce v ložnici. Právě jsem se probudila. Přes šprušle postýlky koukám ven. V postýlce mám plyšovou Britu, obejmu ji. Koukám na černé mašličky, které má na hlavě. Beru je mezi prsty. Pak dám Britu pod sebe a sunu ji níž a níž…
Jdu s maminkou ze školky. Maminka odpovídá úsečně, je naštvaná. Když jsem se převlíkala, mluvila s ní na chodbě paní učitelka. To nebude dobrý. Pomalu se obouvám, snažím se oddálit ten okamžik. Po cestě domů cítím nepříjemný pocit, chtěla bych zmizet, schovat se a vylézt až potom. Doma je to ještě tíživější, nechci, aby o tom mluvila, a zároveň už chci mít vše za sebou. Prohlížíme si časopis. Pak maminka najednou řekne, ať si jdu sednout k ní na klín. Mohla bych z toho prý mít nějaké zdravotní problémy. Mám jí slíbit, že už to nikdy neudělám. „Slib mi to.“ Slibuju, jenom aby ta tíha zmizela, aby se už maminka na mě nezlobila.
Hraju si ve školce s ostatními dětmi v kuchyňce na vaření. Učitelky ve školce si šeptají, vím, že o mě. Slibuju si, že se polepším, nakonec jim ještě ukážu. Po obědě jdeme spát a jedna z nich řekne, že nesmíme mít ruce pod peřinou. Ležím ve žlutém pyžamu, ruce podél těla na peřině, mám zavřené oči a dělám, že spím, abych se nemusela dívat na to, jak mě hlídají.
Jsem sama v obýváku. Dívám se na nějaký dětský seriál. Najednou už nesedím, ale stojím a třu se o opěradlo křesla. Vím, že to nesmím dělat. Bojím se, aby teď někdo nepřišel. Už se to stalo, vždycky sleduju dveře, a kdybych viděla, že se otevírají, odtrhla bych se od křesla a rychle se snažila si sednout, aby nikdo nic nepoznal, abych zase neměla zakázaný kolotoče, aby byla maminka šťastná.
Jdu s tátou k němu, prý přišla vanička pro panenky, kterou jsem si přála. „Nevím, jestli ji dostaneš, když tak zlobíš,“ řekl. Je podzim a já nevím, co na to mám říct, ale hned, jak táta otevře dveře, uvidím stojící balík a vrhám se na něj, trhám papír a nikdo mi nebrání.
Druhý den jdeme s tátou ráno nakoupit. Všechno je v pohodě, smějem se. „Když jsem si šel lehnout, byla jsi úplně zpocená.“ Mlčím. Má z toho srandu: „Mně by jenom zajímalo, co jsi dělala?“ „Bylo mi horko,“ řeknu. „Ale prosím tě, to ses nemohla odkrýt?“ směje se. Mlčím, je mi trapně. Nemám, kam uhnout. Jsem zahnaná do kouta.
Jsem prvňačka. V družině se čas vždycky vleče. Sedím na růžovém skatu a povídám si se spolužačkou. Blbneme. Přišla pro mě maminka, směje se, má dobrou náladu. Mám se jít převléct. Jdeme domů, poskakuju s aktovkou na zádech, je pátek. Vykládám jí, co jsme dělali ve výtvarce s omalovánkami, které jsme si měli donést. Maminka neodpovídá, mračí se. Znejistím, co jsem provedla? Pak mi dojde, že s ní chtěla mluvit družinářka. Najednou dostanu na družinářku vztek za to, že zkazila mamince i mně náladu, páteční odpoledne a následně celý víkend. Kdo se jí prosil o ty její pravdy? Pak se mnou místo vzteku rozlije stud. Co jí přesně řekla? Jak teď mám chodit dál do družiny. Cítím se špatně a přeju si, aby mi maminka, co nejdřív odpustila, ale celý víkend se mnou nemluví a za trest, sedíme doma. Stejně to dělám i přes všechny zákazy dál, ale už jsem dětským rozumem pochopila, že to můžu dělat jen tajně doma, ale ani tak se nesmím nechat nachytat. Nikdy. Už nikdy!
27 názorů
Ja jen dodam, ze se bavime o diteti, kte spi v postylce se spruslemi. To je tak ja nevim, rekneme trilete dite. Pokud chces neco vedet o detskem uvazovani, tak myslim muzes a musis cerpat z vlastni zkusenosti se sebou, ze zkusenosti s vlastnim ditetem, ktera je myslim k nezaplaceni a pak je tu odborna literatura. Jinak nevim, jak jsi myslel to, ze deti pred dvaceti premysli jinak, ale neni to samozrejme pravda. Rysy se nemeni. S precti nejakou starsi literaturu. Lide se nemeni. Proust, Dostojevski, Stendhal, Goethe, Hesse, Hamsun. Dokonce lide stejne uvazuji nehlede na to, odkud jsou. Studuj.
Nemyslel jsem to tak, ze by se to melo napsat tak, jak by to napsalo dite. Napsat si to muze kazdy jak chce. Muze to byt horror nebo klidne pohadka. To je fuk. Ja mel na mysli spravne vystizeni detske psychiky. To je podobne jako s tim, ze obycejne miz nedokaze psat za zenu a opacne. Tohle vyzaduje myslim obrovskou schopnost empatie. Nebo jak lidi pisi za zvirata, treba co si asi mysli ten nas pes.
musím být za každou cenu jiný než ostatní
10. 04. 2013me z toho boli bricho, tak nevim.
Asi by bylo vhodnejsi volit jiny pristup. Mozna starsi vypravecku. Dite, ktere chodi do skolky nepremysli souvisle. Moc mi to k tomu nesedi. Ale umel bych si ten text predstavit v urcitem casovem prolinani, lepe by pak vynikla myslim i pointa, pokud by se pracovalo s naznaky prubezne v textu. Ale chapu, ze tohle je tvuj styl. Maminky je myslim zachycena pekne a otec kazdopadne take.
Citlivé téma.
Dobře napsané.
Deníkový způsob psaní se stává Tvojí tradicí, že?
Zkus napsat klasickou povídku se zápletkou a pointou.
Tip ano.
Samotné téma není až tak ohromující, jak slibuje křiklavý název, ale příjemně překvapí vidět ho takhle věcně a přirozeně zpracované. Vlastně i to rozdrobení do fragmentů na mě působí přirozeně, takhle si vybavujeme vzpomínky na vzdálené dětství – jako mozaiku různých okamžiků, které jsme si z nejrůznějších důvodů zapamatovali. Co mi vadí, je to, že jednotlivé epizody se jakoby opakují podle stejného vzorce, aniž by byl znát nějaký vývoj. Takže by těch drobných příhod mohla být i polovina, nebo třeba dvakrát tolik, a nic by to na příběhu nezměnilo. To mi nepřipadá úplně v pořádku.
Po jazykové stránce mě místy ruší opakování stejných výrazů („Ležím v postýlce… Přes šprušle postýlky… V postýlce…“ – i když tohle by se snad dalo pochopit jako záměrné zdůraznění dětské naivity. „Hraju si ve školce… Učitelky ve školce“ – tady už ta opakovaná školka opravdu být nemusí.) V závěru bych doporučila upravit dlouhé souvětí tak, aby ses vyhnula zdvojení záporu spojkou ale („Stejně to dělám…, ale už jsem pochopila…, ale ani tak nesmím…“).
Věta Sedím na růžovém skatu nebyla myšlena dvojsmyslně.Jen si to tam našel :)
"Sedím na růžovém skatu" tuhle povídku posunulo na úplně jinou úroveň. Tady evidentně nejde o nevinnou masturbaci. Sice se tak povídka tváří, ale pravda je mnohem, mnohem drsnější.
Ten název je naprosto strašný. "Mít sex" - to snad ani není česky.
Myslím, že jestli se dá v dnešní době ještě napsat něco, co je kontroverzní, je to právě tohle. Opravdu oceňuji tu originalitu, tip.
Zajímavý, nebo spíš odvážný nápad. I ten popis z pohledu dítěte -- dítěte, které roste a dostává rozum. Spíš než jako povídka mi to připomíná jakousi "osobní zpověď", což ovšem může pro jiné čtenáře zvyšovat napínavost čteného. Mně tyhle povídky v přitomném čase a v 1. osobě (já, já, já...) moc nesedí, ale tvůj styl v tom poznávám. Ukončení příběhu okamžikem, kdy si protagonistka uvědomí, co je normální a co je "přístojné", mohlo být trochu zdůrazněno posunuto v čase dál než do první třídy.
aleš-novák
10. 02. 2013zajímavý pohled...
Fajn téma, přijde mi, že text kolísá mezi nepřímostí (první scéna, rozhovor s tátou) a explicitností (obývák). Rozhodni se, co z toho chceš, pak se ti vyjasní i formální stránka - ta teď trochu trpí výčtovou popisnosti.
Název je ovšem na facku, nic horšího vymyslet asi nešlo .)