1. Kapitola - Mrtvá krajina - 1. část

1. část

 

Celý zpocený se Daelas Prodíral houštinami onoho strašného údolí. Měl mačetu v ruce a na sobě potrhané krátké kalhoty a lehké děravé tričko. Mnohokrát už se musel o několik metrů nebo dokonce několik desítek metrů vracet zpět, protože se dostal do míst, kde ani mačeta, ani přelézání nebo podlézání nepomohlo. Na zádech měl jednoduchý batoh a v něm lahev, ale poslední doušek vody vypil před dvěma hodinami. Nemohl vydržet ten hlad a žízeň, jenže plody, které rostly na těchto keřích, nebyly poživatelné. Už několikrát se snažil najít nějakého živočicha, kterého by snad opekl nad rozkřesaným ohněm. I když se snažil sebevíc, nic nenašel a nakonec dospěl k tomu, že tu nic nežije a ikdyby, nevěděl jak rozkřesat oheň.

Kolem byla kamenitá půda a na ní rostly vysoké, sluncem spálené a trnité keře. Rozhlédl se po křemenech ale, žádné tu neviděl. Okolí bylo naprosto jednotvárné a rovné. Občas se v trhlinách našla hlína, ve které Daelas hrabal, v naději, že najde kámen, na rozkřesání ohně. Vystoupal na skalku a rozhlédl se kolem. Koukl pod sebe a zasvítily na něj dva bělavé kameny. Slezl tedy dolů, aby se podíval, jestli jsou to opravdu křemeny, jak předpokládal. V půlce skalky byl malý převis, a Daelas se rozhodl skočit dolů. Neuvědomil si ale, že půda pod ním je tvrdá. Když dopadl, podlomily se mu nohy a on spadl ramenem na jeden z těch křemenů, zranil se. Asi pět minut tam zůstal ležet, bez jakéhokoli pohybu. Nakonec sebral síly a s velkou obtíží se zvedl. Utrhl si kousek svého trička, a snažil se, si zkrvavenou ránu obvázat. Tu si všiml, že zem mírně stoupá do kopce, a že kolem vylézají již větší kameny. Sebral ty křemeny a dal si je do batohu. Poté vylezl na jeden velký a vysoký kámen, a když si stoupl, viděl akorát přes ty vysoké keře. Rozhlédl se kolem sebe a o kousek dál uviděl vyšší křoví, které se ale táhlo dál do nekonečna.

Krajina vypadala pořád hustě a divoce, a možná i neprostupněji, než předtím. Najednou v dálce zaslechl jakýsi hluk. Pozorně poslouchal, ale nemohl přijít na to, co to asi je. Znělo to jako šum, ale Daelas si byl jist, že to vydává něco živého. Po chvilce poslouchání slezl z kamene a vydal se za zvukem. Neušel moc cesty a trvalo to pouze dvacet minut, ale po téhle době konečně narazil na něco, co by nečekal. Všechno tu bylo kolem stejné; kameny, keře a uschlá popraskaná země. Ani kapka vody, a přece když byl již blízko onoho zvuku, vystrčil nohu z houští a skutálel se z krátkého svahu. Stanul ve vodě. Když se koukl kolem sebe, zjistil, že je v úzkém, ale hlubokém korytě potoka. Pohlédl na druhý břeh a zjistil, že hluk vydávala obrovská armáda cikád. Hlučné, nemožné cvrkání bylo nekonečné. Daelas si musel chvíli zvykat, než mu cikády přestaly vadit, ale teď byl ohromen tím maličkým potůčkem, který se v pustině náhle objevil a umožnil jednomu bezvýznamnému člověku, aby si shladil rty. Daelas neváhal a ihned se svlékl, aby umyl své špinavé tělo. Rozvázal si ránu a omyl si jí. Náhle zpozoroval, že mu rána již tolik nekrvácí. Rozhodně to ale nebyl uzdravovací pramen, protože mu to rozhodně nezavřelo ránu a rána ho pořád pálila. Poté se vody napil. Byla to normální voda, ale byla vlažná a chutná. Daelas si tedy nabral do láhve a do vaků. Když se zas oblékl, uvědomil si jaký má hlad. Nezbývalo mu nic jiného, než sníst nechutné plody keřů. S takovým hladem mu nakonec i přišli k chuti a jeho žaludek byl rád, že se může zase trochu přiživit. Daelas nakonec vstal a pokračoval v pouti.

 

Po další hodině prosekávaní, se země pomalu začala měnit v kamení a skaliska. Daelas si všiml, že na jednom z vysokých kamenů vedle uschlých keříků se vznešeně rozhlíží obrovský orel. Bylo to jediné zvíře (kromě hmyzu), které Daelas za celých šest dní svého pochodu viděl. Byla to jediná příležitost, chytit něco k jídlu. Rychle se skrčil a začal se pomalu plížit mezi keříky k orlovi. Když byl asi tři metry od svého cíle, omylem šlápl na suchou větvičku ležící na světlém kameni. Zapraskala a zlomila se.

Orel zbystřil a podíval se směrem na Daelase. Daelas obrátil svůj zrak na orla a uviděl jeho žluté oči, jak se na něj upřeně dívají, jakoby sledovaly oběť. Orlovo peří vlálo v silném větru a jeho pařáty byly silně přichyceny na skále. Daelasovi náhle prolétla hlavou myšlenka. Vzpomněl si na strýcovo vyprávění, když se vracel ze svých cest. "A to si pamatuj Daelasi. Nikdy si nic nezačínej s orly. S těmi velkými, co žijí mezi kameny. Ty jsou nebezpečnější, než zuřivý lev a chytřejší, než člověk. Jejich peří není normální, jaké mívají ostatní ptáci. Velcí orly mají tvrdé a ostré peří. Nikdy se je nepokoušej ulovit." Při této myšlence se Daelas zarazil. "Pokud by si orel myslel, že ho chci zabít a zaútočil by na mne. Strýc přeci říkal, že jsou chytří." Pomyslel si Daelas. Rychle schoval mačetu a ustoupil o krok zpět. Orel se na něj podíval ještě zlostněji a pootevřel svůj strašlivý žlutý zobák. Roztáhl svá obrovská hnědobílá křídla a pustil pařáty skálu.

Obrovskou rychlostí se rozlétl směrem k Daelasovi. Ten se zvedl a napřáhl se svojí mačetou. Když byl orel těsně před ním, co nejsilněji mávl. Trefil se do orlova levého ramene. Poté mačeta odskočila a Daelase to povalilo. Orla to zranilo jen velice mírně, ten vrhl na Daelase ještě jeden, tentokrát ne tak zlý pohled a poté se vznesl a zmizel v nedohlednu večerního oparu.

Daelas se překvapeně posadil, nechápal totiž, proč ho orel nechal být. Rozhlédl se, jestli není na blízku ještě nějaké nebezpečí a tu si všiml, že jeho stín se po tu dobu velice prodloužil. Vylezl tedy na kámen, na kterém před chvílí seděl ten strašlivý orel s očima, ze kterých šlehala nenávist. Daelasovi přeletěl mráz po zádech, při pomyšlení na to zvíře. Teď se ale všechny zlé a nepěkné myšlenky vytratily, neboť seděl na kameni a před ním teď obrovské červené slunce zapadalo za tmavý obzor. Oranžové a někdy až zlaté mraky pluly nad žhnoucí koulí, která se postupně nořila pod červeně osvícené kopce. Slunce odplouvalo do neznáma, aby se tu na chvíli ujala vlády noc.