Adam a tygr

     Seděli u babičky v kuchyni. Za oknem se do stromů dával vítr, v rouře od pece se točila meluzína. Usměvavá babička čarovala u sporáku, po boku měla maminku, která dělila kávu do hrnečků. Přestože bylo odpoledne, březen venku orvával první lístky velikými kapkami mrazivého deště. Babičce v teple u pece vykvetl v náručí závin a tatínek s kávou v ruce začal počítat, které stromy  vypadají na prořezávání. Babička přitakala a vybavilo se jí, jak vyhlížela zahrada, když sem přišli po válce s dědou poprvé... Tatínek se překvapeně natočil k oknu, nevěřil, že košatá jabloň má víc let, než jeho otec.

     "Něco pro tebe mám, Adámku," mrkla babička na kluka, aby se nestyděl. Posedával vedle maminky a šustil babiččinými časopisy, měl trochu dlouhou chvíli. Vzala ho za ruku a vedla do vedlejšího pokoje, kde měla starobylá křesla a ukrajinský koberec na zdi. Rozsvítili, okna poprskaná deštěm se divoce otřásala. Došli ke komodě, na které se hrdě vypínaly staré hodiny. Byly tady tři šuplíky, ten nejnižší babička otevřela a vytáhla z něj modrý látkový pytlík, v jakém nosili malí kluci tělocvik. Zašustila v něm a zvedla k Adámkovi usměvavé oči. "Schovávám je tu pro tebe od sousedky Hanky, její kluci už jsou na to moc velcí," smála se a mrkala. "Podívej", z pytlíku se vykutálely pestrobarevné skleněnky v odstínech zelené, modré, průhledné a kdoví jaké ještě barvy. Vypadaly kouzelně! Adámek na babičku se šťastným úsměvem pohlédl a hned se pustil s tatínkem do třídění barev, pak si ještě chvíli cvrnkali, a pak zůstal sám. Z vedlejšího pokoje slyšel hlasy, které ho upokojily, takže začal přemýšlet, co by se se sbírkou skleněnek dalo podnikat. Vyrazil na cestu za bleděmodrou kuličkou, maminka mu ještě přinesla z kuchyně štrůdl a Adam se dostatečně posilnil.

     Vtom ťukl špičkou papučky do jedné z kuliček, a ta vystřelila směrem k šatníku. Adam skočil za ní, dopadl na kolena, až to zahvízdalo, a užasl. Babiččin dům znal docela dobře, i když se v něm do žádných velkých dobrodružství sám nepouštěl a zůstával spíš v dohledu maminky a tatínka, ale dveří, které se před ním náhle za skříní odhalily, si nikdy nevšiml. Nebyl žádný velký hrdina, vlastně spíš naopak. Věděl však, že jsou všichni vedle v kuchyni, a ačkoli dnes tomu bylo jinak, obvykle babiččin dům propouštěl sluníčko a vůni březnových kytek, proto si stoupl na špičky a statečně se dotkl dveří. Měly světlou, krémovou barvu jako vanilková zmrzlina, trámy byly čisté, ale jistě staré a viditelně opotřebované, klika se mosazně leskla.

     Otevřel.