Dlouho po upírsku

Jsem mrtvá... jako každý upír. Po staletí jsem žila po lesích a v opuštěných domech. Nechtěla jsem se vídat s lidmi, a tak jsem se přeučila i na zvířecí krev. Ale každého nakonec přestane bavit žít sám. Rozhodla jsem se vrátit zpět. Vybrala jsem si opuštěnou vesničku v horách. Žije tu jen pár obyvatel a nebude těžké se s nimi spřátelit. Nastoupím do školy a budu se chovat přirozeně. Už jsem si našla i domek. Byl daleko od ostatních a nebyl snadno přístupný. Dostat se tam bez použití lanovky bylo složité i pro mě. Domek nebyl velký, měl jeden pokoj, kuchyň, jídelnu a koupelnu. Hned ráno jsem se vypravila do školy. Pár skoků po skále a stála jsem přede dveřmi. Škola také nebyla veliká a můj příchod nebyl tak nenápadný, jak jsem si myslela...

„Hele támhle už asi jde!“ hulákal zavalitý chlapec s prstem napřímeným na mně. Celý dav školáků vzdvihl hlavy a rozhlížel se. Ke mně přistoupil ředitel, potřásl mi rukou a někdo nás vyfotografoval. Asi jsem si vybrala MOC malou vesničku. Ředitel, i s celým průvodem, mě doprovodil do třídy, kde mě usadil do třetí lavice. Pak se na mě upřely zraky všech stojících okolo. Ředitel mě pobídl abych se žákům představila.

„No tak, jmenuji se Stephanie a je mi ehm...“ teď nastala dlouhá pauza.

„15 let.“ vyhrkla jsem po spatření nápisu 9.A. Ve skutečnosti jsem se narodila roku 1897. No, ale co, sto let sem, sto let tam. Žáci té školy byli podivní. Možná se mi zdáli podivní, jen proto, že už jsem člověka dobrých 90 let neviděla. Někteří nosili na zubech kovové drátky a jiní měli náušnice v obočí, jazyku, a dokonce i v pupíku. Byla tu jedna dívka, celkem normální. Vypadala inteligentně a neshromažďovala si kolem sebe neustále nějakou gardu kamarádek. Rozhodla jsem se, že se s ní lépe poznám. Počkala jsem si na vhodnou přestávku a vyrazila jsem k její lavici.

„Ahoj. Já jsem Stephanie, ale to už asi víš..“ řekla jsem jí.

„No jo, jsme hodně malá škola.“ zahihňala se. „Já jsem Verony.“ představila se.

„Ráda tě poznávám, Verony. Žiješ tu dlouho?“ snažila jsem se začít konverzovat.

„Jo, už deset let.“ odpověděla mi Verony. Musela jsem se hodně přemáhat, abych nevyprskla smíchy. Asi si budu muset uvědomit, co znamená pro lidi „dlouho“. Další hororový zážitek byl oběd. Oni se dokázali stravovat, tak nepochopitelnými věcmi. Verony se mě několikrát zeptala, proč nic nejím. To jsou ty chvíle, kdy jsem vděčná, že mimo pohybů, máme rychlejší i myšlení. Vymyslet výmluvu pro mě nebylo nic těžkého.

Po škole jsem se vydala do okolních lesů. Jako vždy jsem si užívala, že můžu naplno používat své smysly a zcela se utrhnout ze řetězů. Stoupla jsem si doprostřed louky a zaposlouchala jsem se do zvuků onoho temného lesa. Slyšela jsem opravdu mnoho ptáků, ale dnes se mi šplhat nechtělo. Pak jsem zaslechla něco zcela jiného. Nebyla to šelma ani kopytník. Byly to kroky. Lidské kroky. Chvilku jsem se přemlouvala, ale nakonec jsem vylezla na blízkou borovici.

„Au!“ křikl někdo. Pak z houštiny vyšla Verony. Po korunách stromů jsem doskákala až domů. Čekala jsem, kdy dojde až sem. Pak se ozvalo klepání na dveře.

„Dále.“ zvolala jsem.

„Ahoj Stephanie. To jsem já, Verony.“ řekla, jako bych to nevěděla už před hodinou. Počkat, já to vlastně neměla vědět.

„Myslela jsem, jestli bys nechtěla společnost.“navrhla mi Verony. I když jsem ji prakticky nemohla odmítnout, protože od nejbližšího domu je to ke mně domů dobrá hodinka cesty, byla jsem ráda, že přišla.

„Jo to je skvělý nápad.“ přitakávala jsem.

„Tvoji rodiče nejsou doma?“ ptala se Verony.

„No.. ehm.. oni pracují dlouho do noci.“ vymlouvala jsem se.

„A to se tady na té samotě nebojíš?“ ptala se dál.

„Ani ne.“ řekla jsem nenuceně. Pak jsme si povídaly o této vesničce, o škole, o spolužácích, i o učitelích. Byl to fajn večer, ale Verony už musela domů. Byla jsem vážně ráda, že tu byla, ale už jsem měla vážně strašný hlad. Počkala jsem asi tak hodinu, než bude Verony v bezpečné vzdálenosti a vydala jsem se na lov. Označila bych ho za velmi úspěšný. Poté jsem si připravila věci do školy. Než jsem se nadála bylo osm. Seskákala jsem ze skal a vešla jsem do budovy školy. Všichni mě už znali, a tak se chodbou neslo spoustu pozdravů. Všichni už naprosto  jistě věděli, jak se jmenuji i kolik mi je let. Tedy mysleli si, že to vědí. A postupně to bylo horší a horší, ale zjistila jsem, že je mi to vlastně příjemné.Všichni jsou přátelští a usměvaví a z Veronyiných odpoledních návštěv se stala tradice. Lovila jsem převážně v noci, protože přes den se v lesích pohybovala Verony, ale párkrát jsem to riskla a lovila jsem přes den. I dnes jsem se tak rozhodla. Vyrazila jsem do lesa a zaposlouchala jsem se do něj. Slyšela jsem neznámé praskání. Jako by něco hořelo. No jistě, někde hoří. Ihned jsem začala utíkat. Pro mě jsou nebezpečné pouze dvě věci a to oheň a dřevo, a co teprve hořící dřevo! Vylezla jsem na vysokou skálu, kde jsem se rozhlížela a hledala onen požár. Byl už velmi rozšířený, ale naštěstí nezasáhl vesnici. Oheň pohlcoval čím dál větší kusy lesa. Pak mi došlo, že tam někde může být Verony! Prudce jsem se rozeběhla vstříc požáru a prohledávala jsem každý kout hořícího lesa. Byla tam. Plazila se po čtyřech a vykašlávala kouř. Skočila jsem na ni zezadu a bezbolestně jsem ji omráčila. Pak jsem ji vzala do náručí a jedním skokem jsem ji dopravila na okraj lesa. Nesmí se dozvědět kdo ji zachránil, nikdy. Dnes jsem nemohla jít lovit ani v noci, protože veškerá zvířata utekla pryč. Nevěděla jsem, jak dlouho bude trvat než se vrátí zpět, rozhodla jsem se tedy dělat mrtvou, abych nemusela čelit hladu ve škole. Trvalo to jeden úděsný týden, plný hladovění a plazení se po zemi. To bylo to to jediné na co mi zbyla energie. V pátek k večeru jsem něco zaslechla. Že by přilétl alespoň jeden ptáček? Nebo snad nějaký hlodavec?

„Stephanie?“ volala Verony ode dveří. To ne, přišla sem. Nemůžu stát proti člověku, nemůžu, dnes ne, nedokážu to!

„Stephanie?“ nepovolovala Verony. Musela jsem jí odpovědět.

„Jsem tady! Vydrž jdu ven.“ volala jsem. Sesbírala jsem poslední síly a vyšla jsem ven. Verony se mi ihned vrhla kolem krku. To bylo moc. Cítila jsem, jak se vše ve mně bouří, všechny mé smysly ukazovaly na jedinou oběť, Verony.

„Ne!“ vykřikla jsem a odskočila jsem od ní.

„Co se stalo?“ ptala se překvapeně Verony. Zrudly mi oči a zostřily zuby. Pak mi zhrubl hlas a já se přestala ovládat. Jediné na co se můj mozek zaměřoval byla tepna na jejím krku.

„Stephanie?“ ptala se Verony. „Děje se něco?“

„Nic se neděje, jenom se nehýbej.“ uklidňovala jsem ji. Šla jsem pomalu k ní a viděla jsem v ní jen kořist, ne kamarádku, jakou mi byla téměř půl roku, jen kořist. Verony couvala a hledala cestu k úniku.

„Ne!“ vykřikla jsem, ale bylo už moc pozdě. Verony se řítila ze skalnatého srázu. Bezmyšlenkovitě jsem se vrhla za ní. Běžěla jsem po stěně srázu a dole jsem byla dříve než ona. Zachytila jsem ji. Při pádu nejspíš omdlela, protože měla bezvládné tělo. Položila jsem ji na zem a pak jsem si začala uvědomovat bolest pulzující mi pravou nohou. Nechtěla jsem se podívat, věděla jsem, co tam uvidím. Byla to větev. Větev hluboko v mém těle. Byla bych to bývala přežila, ale energie jsem měla vskutku pomálu. Pak se mi podlomila kolena a já se snažila vnímat poslední zvuky tohoto světa, které kdy uslyším. Neměla jsem se vracet, měla jsem zůstat schovaná v lesích. Nikdy bych nepotkala Verony a neohrozila bych její život a nikdy bych... do úst mi vtékala teplá tekutina. Otevřela jsem oči a nade mnou se skláněla Verony. V jedné ruce měla ostrý kamínek a druhou mi tlačila k ústúm.

„A pak, že z knížek o upírech se nic nenaučím.“ řekla a rozesmála se.

„A teď mi pěkně slíbíš, že až se příště probudím, nebudeš ležet vedle mě polomrtvá! Rozumíš?“ řekla a smála se na plné pecky. Já zachránila ji a ona mě. A věřte mi zůstaly jsme kamarádkami hodně dlouho. Ale ne dlouho po lidsku, dlouho po upírsku.

Konec