Gen 1. část

Detektivní příběh o dívce se zvláštními schopnostmi. fantasy-detektivka :)

4.listopad 1998

„Patrice, vstávej musíme jít. Vstávej, už jsou tady.“ našeptával rozmrzelé manželce. „Přijeli dříve, abychom stihli letadlo.“ vysvětloval. Malá Angela se objevila mezi futry ve své žluté noční košilce.

„Tatí, kam musíte jít?“ ptala se a mnula si oko.

„To nic Angelko, to nic. Musíme s maminkou na pár dní odjet. Zůstaneš tu s Garym.“ vysvětloval.

„S Garym? S tvým řidičem?“ ptala se dál Angela.

„No ano. A taky s tvou sestrou.“ pokračoval.

„S Kim?“

„Ano, s Kim. Ona ti pomůže, když bude potřeba.“ pohlédl na spící Kim.

„Ale vždyť jsou jí dva měsíce.“ divila se Angela. Patrice se postavila a ptala se muže.

„My ji tu necháme? Nemůžeme ji tu nechat! Ani jednu. Vždyť ona právě...“

„Pššt“ položil jí otec prst na rty. „Oni nevědí, že jsme jí tu vakcínu dali. Jdou jen po nás, ony jsou v bezpečí.“ uklidňoval ji.

„Jakou vakcínu tati?“ nechápala Angela.

„Žádnou Ang. Už musíme jít.“ řekl a vtiskl jí pusu na tvář. „Kdyby se něco dělo klidně mě nějak kontaktuj. Jo a pokusím se ti zavolat až dorazíme na místo.“ řekl Garymu a odešel s maminkou do noci.

 

16. říjen 2013

Už se opět ozývá ten zvuk, který nenávidí snad každý v mém věku. To otravné pípání budíku. Má sestra se pokaždé jen těší až mi bude moct říct: „Vstávej, musíš do školy.“ To si asi na své nové roli mé matky nejvíce užívá. A už vykřikuje zpoza dveří tu svou nacvičenou frázi.

Vytáhla jsem tedy neochotně pravou ruku z vyhřátého místa pod peřinou a vypnula jsem ten otravný budík. Pak jsem ji rychle stáhla zpět. Zaslechla jsem cupitání malých nožiček po koberci. Jako vždy mě nakonec přišla vzbudit má kočka, Mitchie. Mitchie je celá bílá. Neustále někde skáče, šplhá nebo běhá. Je to snad nejaktivnější kočka, co jsem kdy viděla. Vyskočila na mou postel a začala mi okusovat prsty u nohou. Zkrátka, nedalo se jí odolat. Vylezla jsem tedy ze svého teplého brlohu a začala jsem se připravovat do školy. Zběžně jsem nahlédla do rozvrhu. Naházela jsem vše do tašky a odběhla jsem do koupelny. Snaha vyhnout se zrcadlu byla marná. Viděla jsem v něm to, co vždy. Nízkou hnědovlásku s plnými rty a jasně zelenýma očima. Vzala jsem do ruky make-up a snažila se zakrýt ty ohavné pupínky. Rychla jsem přehmátla po řasence a koutkem oka jsem zahlédla hodiny. Už teď jdu pozdě! Rychle jsem přetáhla řasy mascarou a vyběhla jsem z koupelny. Vzala jsem si na sebe to první, co jsem popadla když jsem vtrhla do pokoje. Popadla jsem tašku a běžela jsem do kuchyně. Celá udýchaná jsem dosedla na židli. Patrik na mě koukal, jako bych mu právě zavraždila sourozence, ale nakonec se vrátil ke své knížce. Patrik byl přítel mojí sestry. Byli spolu už dlouho, ale nastěhoval se k nám teprve nedávno. Nikdy mě neměl moc rád, ale když šlo do tuhého vždycky si věděl rady a to se nám rozhodně hodilo. No a konečně, má sestra. Vysoká plavovláska s modrýma očima jménem Angela. Štíhlá a vždy krásně oblečená. Každou noc sním, že budu jednou vypadat tak, jako ona. Žila jsem vlastně jen s ní a Patrikem. Naši rodiče už nežijí. Zemřeli když jsem byla miminko, ale co se jim stalo stále netuším. Má sestra to ví, ale nikdy mi to nechce prozradit. Několik let jsem byla v dětském domově, odkud si mě, má již plnoletá sestra, před dvěma roky odvedla. Kde byla celou tu dobu ona, to také nevím. Vím jen, že se tam naučila hrozné věci. Angela pije, kouří a dokonce i krade. Nemáme žádné peníze a ona je bez práce. Patrik sice práci má, ale nedokáže nás uživit. Popadle jsem balíček se svačinou a běžela jsem do školy. Proběhla jsem úzkou uličkou, kolem bohatší čtvrtě až k domu mé kamarádky, Annie.

Stiskla jsem několikrát zvonek, když se otevřelo okno. Vykoukla z něj blonďatá hlava plná modrých a zelených melírů.

„No jo furt! Už jdu.“ křikla na mě. Annie byla ještě větší spáč než já. Nechápu, jak může mít tak dobré známky, když každý druhý den prospí první hodinu. Vyběhla ven a za sebou táhla batoh. V ruce měla hrěben a v druhé slabý sendvič. „Na, podrž to.“ řekla a vrazila mi sendvič. Sklonila se a sčesala si vlasy do vysokého ohonu. Vzala si sendvič a začala snídat. Spíš vycházkovým krokem jsme došli až do nejbohatší čtvrti ve městě. Došli jsme k nejluxusnějšímu domu a třikrát zazvonili. Starostova dcera, Alex, vyběhla ven a začala nás objímat. Její dlouhé černé vlasy se rozlítaly všude okolo.

„To byste nevěřili, koho si táta zase našel!“ začala hned Alex. A my už znuděné touto často opakovanou větou jsme jen zamručeli. „Hádejte!“ řekla nadšeně.

„Jak to máme asi vědět?“ řekla netrpělivě Annie. Alex jakoby to ani nepostřehla se otočila ke mně.

„Kim, hádej!“ Chvilku jsem přemýšlela, ale také mě nic nenapadlo.

„Fakt nevím.“ odpověděla jsem.

„Ale no ták! Kim.“ nedala se Alex. Annie se chytila za hlavu.

„No tak dobře nó. Povím vám to.“ oznámila nám.

„No?“ vykřikla už naštvaně Annie.

„On chodí s Marverovou.“ prohlásila Alex.

„S kým že to?“ Zeptala jsem se nechápavě.

„No s tou šéfovou městský policie.“ odpověděla mi Annie prudce.

„Ahá!“ došlo mi konečně.

„No fůj!“ vykřikla Annie. Podívala jsem se na její drobné botky celé ušpiněné od blátivé louže. Alex se začala nekontrolovatelně smát. Annie po ní vrhla vražedný pohled a začala si botky čistit papírovým ubrouskem.

Přešli jsme ještě jednu ulici a před námi se tyčila naše majestátní škola. Už jen ta budova vypadala děsivě. Velmi tiše jsme se vplížili

do haly, kde jsme se rozešli každá ke své skříňce. Co nejtiššeji jsem vyťukala pětimístný číselný kód a skříňka se s křupnutím otevřela.

„Pššt!“ ozvalo se zleva. Annie si zkrátka potrpí na ticho.

Spěšně jsem si vyndala všechny učebnice a skříňku zavřela.

Došla jsem šedou chodbičkou ke dveřím do haly. Opřela jsem se o futra a čekala na Alex. Annie je totiž z jiné třídy než my dvě. Zatímco ona je ve třídě pro inteligenty, my trčíme ve zcela obyčejné třídě s lidmi o inteligenci houpacího koně. No neříkám, že s námi je to jinak. Annie už spěchala do druhého patra a Alex byla stále u své skříňky. Konečně cvakla skříňka a Alex se nejspíš blížila. Slyšela jsem klapot podpatků. Alex dnes podpatky neměla. Přišla Sage. Vysoká černovláska s modrýma očima. Neměla nás moc v lásce a Annie přímo nesnášela. Ona měla svou partu věrných kamarádek a velkou tlupu obdivovatelů. Často chodila pozdě.

„Ahoj Sage.“ řekla jsem přeslazeně a falešně jsem se usmála. Ona jen protočila oči a odklapala si po schodech do prvního patra. Konečně se Alex objevila na rohu tmavé chodbičky a my jsme mohly konečně jít. Prošly jsme chodbou až k posledním dveřím. Alex zaklepala a vešla.

„Á slečna Redonová se nám dostavila.“ vykřikla učitelka a spráskla ruce.

„A za ní nikdo jiný než...“ pak jsem vešla já. „Kim Hillsová. Jak jinak.“ řekla nám a postavila se před nás se založenýma rukama. „Očekávám originální výmluvu.“ A Alex hned spustila:

„No... Ehm.. Zkrátka, unesli nás mimozemšťani..“

„Ne ne ne! Prosím slečno Hillsová. Vaše vysvětlení.“ poukázala na mě.

„No.. Já jsem trochu zaspala a cesta sem nám také trvala nějak déle než obvykle...“

„Jo tak déle! Dvacet minut?!“ křičela dál.

„Ehm.. no.“ hájila jsem se.

„Ach, bože. Posaďte se.“ polevila nakonec.

Sedla jsem si do své třetí lavice vedle Ginger a Alex si sedla provokativně před učitelku. Spěšně jsem si vyndala věci a naházela je na lavici. Alex si své věci vyndavala pěkně pomalu a rovnala je na lavici přesně na sebe, zatímco učitelka pomalu nabírala karmínové barvy. Když si Alex konečně připravila, rozvalila se přes celou lavici, dala si nohy na vedlejší židli a ve finále si zívla. Napsala jsem rychle papírek a poslala ho Alex. Stálo na něm: 1:0 pro Alex :).

„Na jaký jsme straně?“ zeptala jsem se Ginger.

„34“ odpověděla nenápadná zrzka s brýlemi.

Vždy jsem přemýšlela, proč nenosí čočky. Má tak krásné modré oči. Ginger byla něco jako umělecké dílo nějaké učitelky. Vždy se hlásila, vše měla vzorně připraveno a nikdy se s nikým nebavila, ani v hodině. Ale hlavně o ní nikdo nic nevěděl.

„Hej! Hillsová!“ volala na mě Verony z poslední lavice.

„Co je?“ zeptala jsem se. Nejspíš moc nahlas, protože po mně učitelka střelila pohledem.

„Proč se bavíš se zázvorem?“ Zázvor byla hanlivá přezdívka, kterou Ginger daly Verony s Dariou ve čtvrté třídě. Daria byla něco jako Veronyin klon. Měla stejné hnědé vlasy, nosila stejné tmavé oblečení jen nebyla zdaleka tak protivná, jako Verony. Ginger cukla ramenem.

Dělala to pokaždé, kdy by normální dívka plakala. Já už se nepokoušela ji nijak utěšit. Ginger byla zkrátka dívka uzavřená sama do sebe. A nikdy si nikoho nepouštěla k tělu. Soustředila se na učení a jinou zábavu ve škole nepotřebovala, ale já si získala část její důvěry, občas se spolu sejdeme a jen tak si povídáme. Snažím se jí brát jako fajn kamarádku.

„...rozdáme test.“ zaslechla jsem od katedry. A v tu chvíli mě přešel všechen humor. Pak už jsem jen zírala na to ošklivé červené číslo na mém papíře. Někdy mě ten Gingeriin bičík pěkně rozčiluje.

Tolik se snaží od doby, kdy jí nevzali do té studijní třídy, kde je Annie. Říká se, že už se přemýšlelo o jejím přeřazení. V tom případě končím se známkami úplně.

Konečně vysvobození. Zvuk zvonku se nesl chodbou jako spásný zpěv andělů. Učitelka nezapoměla připomenout domácí úkol, vzala si tašku a odešla ze třídy. Pak přišla chvíle, kdy kluci a samozřejmě Alex, trhají své testy na malinkaté kousíčky a rozhazují je po třídě.

Také jsem to jednou udělala, ale neroztrhla jsem dostatečně ten kousek se jménem a musela jsem uklízet celou třídu.

Vydala jsem se do třetího patra za Annie. Vyšla jsem po schodech a proti mně šla Sage a její stoupenci. „Ahoj Hillsová.“ řekla s falešným úsměvem na rtech. „Ahoj Sage.“ řekla jsem radostně a zamávala jsem. Její důvěřivé kamarádky se na mě usmívaly a některé i mávaly. Těm jsem zamávala upřímně.

Chodbou jsem se musela protáhnout mezi kluky, následující Sage. Nakonec jsem se dostala k těm bílým dveřím a pohledem jsem pročesávala třídu. Annie seděla v zadní lavici a četla si knížku. Odchytila jsem si jednoho kluka, co právě vcházel do třídy.

„Řekni Annie ať jde sem. Prosím.“ Chlapec přikývl a šel k Annie. Něco jí říkal a pak ukázal na mě.

Annie odložila knížku a šla ke dveřím.

---