Adam a tygr

     Ocitl se v neznámém pokoji; bylo tu přítmí a ani jedno okno, ale tiché stěny vydávaly teplo. Adam tu stál úplně sám. Místnost byla prázdná, jediné, co v ní mohlo upoutat, byly dvoje dveře, každé na jiné straně. Bílé, obyčejné, ničím zvláštní. Ale které z nich si vybrat? Vstoupil do vzdálenějších. Zase nenápadný pokoj, dvoje dveře. Už byly jiné, tak nějak úplně, tvarem, velikostí i barvou. Adam si vybral ty menší, spíš v koutě, a otevřel je. Další místnost byla prostornější a měla už východy tři. Nebyl si jistý, jestli je to stále zvědavost, co ho vede dále, nebo už spíš zklamání, že se mu nedaří objevit nic dalšího. Když vstoupil do vedlejší místnosti, i tam uviděl několikery dveře, a skoro začínal mít na krajíčku, když otevíral první z nich, už jen aby byl venku. Skutečně byly poslední! Před Adamem se rozprostřelo široké a prosvětlené schodiště. Kámen lehce chladil do prostoru, ve slunečních paprscích létal prach. To byla příjemná změna po zavřených pokojích!

     Když stoupal po schodech, cítil, jak ho začínají bolet nohy, byl unavený a také se mu chtělo trochu čurat. To vše byl ochoten ještě vydržet jen proto, že schodiště slibovalo blížící se cíl cesty. Prostor se začal zužovat, až se Adam ocitl v úzkém koridoru, který se navíc stáčel do kruhu. Nebylo tedy poznat, kam schody směřují a kolik jich ještě zbývá... Za chvíli však pocítil změnu; zvedl hlavu a užasl. Nad hlavou se mu klenula noční obloha, křehce modrá, třpytivá, a byla tak blízko, že mohl rozpoznat podivná vesmírná tělesa, planety a nezvyklé hvězdy. Nemohl od nich odtrhnout pohled, v noci člověk jako Adam vlastně nemá moc možností koukat na nebe, když spí. Jen jedno bylo opravdu zvláštní, přes celou oblohu se táhl stříbrný zip, jako na bundě.

     "Tak pojď", uslyšel nad sebou náhle. V místnosti zavoněl strom a v jeho koruně se zubila veverka. "Podám ti packu, aby ses dostal sem nahoru a mohl otevřít nebe. Každý má přece nějaký úkol", pokrčila rameny, když viděla, jak na ni Adam překvapeně zírá. Nepřestávala zametat ocáskem mezi lipovými listy a natáhla tlapku směrem k Adamovi. Také on zvedl ruku, pro jistotu si ještě stoupl na špičky. Ale bylo to málo, dělila je pořád vzdálenost. Adam zesmutněl. A pak ho někdo objal. Bylo to lehoučké a hřejivé, jako máma, ale zároveň si uvědomoval velikou dálku... Děda si ho narovnal v náručí, pod knírem mu vyrostl úsměv. "My to zvládnem", zacvičil obočím a vynesl Adama nahoru. Posadil ho do koruny lípy vedle veverky a zadíval se na něj. Ještě zalovil v kapse a v ruce se mu objevil žlutý křemínek. Byl trošku hrbolatý, možná i odřený, ale děda na něj dýchl a opucoval ho do károvaného kapesníku. "Může se ti hodit", podával ho Adamovi. V tu ránu zmizel. "Kdo to byl?" zeptala se veverka. "Děda", řekl Adam a oči mu zářily.

     Když se podíval nad hlavu, obloha mu byla na dosah ruky. Natáhl se ke konci zipu a zatáhl. Tma se začala stahovat a všude se vylilo slunce. Adam uslyšel bzukot včel, korunu stromu obsypaly sýkory. Datel objal kousek kmene a něžně ho začal ošetřovat. To vše přerušil ostrý zvuk, ozýval se zdola. Byl tam. U paty stromu ležel tygr. Užíval si teplíčka stejně jako nedávno u paní doktorky, rozvaloval se nestydatě na svém nově nabytém území. Adam okamžitě zapomněl na oblohu i veverku a začal se opravdově bát. Jak slézt ze stromu, a hlavně jak zmizet tomu divousovi, aby chlapci neublížil? Z očí se mu řinuly slzy, najednou byl vážně sám. Celé tělo se mu otřásalo pláčem.

     Otevřel oči v mámině náručí. Oba seděli na podlaze babiččina pokojíku, z kuchyně bylo slyšet, jak mluví tatínek s babičkou. "Je to v pořádku, podívej, tady je", ukazovala mu maminka skleněnku zatoulanou u skříně. Vypadalo to, že Adámek pláče kvůli ztracené kuličce... Utřela mu mokré oči, předala na ně pusinky a vyprávěla, jaká nová obrázková hra na něj čeká doma... Utišil se. Máma a táta, jsou tady. Kámen, který mu spadl se srdce by vážil..! Sesbírali kuličky, Adam se ještě zastavil u šatníku, ale po dveřích ani památky. Obrátil se, aby se rozloučili s babičkou. Uvnitř ale cítil zklamání, že neporazil tygra, nepřekonal svůj strach...