Takový normální víkend v práci

Měla jsem mít volno, ale kolegyně marodí.
Už měsíc.
Podle mě se už nevrátí a odejde.
Jako Petra, David, Hanka, Bára a Radka.
Chybí mi Davídek a Raduška.
Ty dva tu pořád postrádám.
I když jsou pryč už přes rok.

Pátek.
Dvě jídelny.
Na velké 30 zůstávajících klientů, večer dorazí 25 nových.
25 lidí je málo. Jsem v klidu, i když jsem tu jen s učenkou.
Velkou jídelnu si zvládnu sama. I když 55 lidí už není taková pohodička.
Holčina má na starosti klienty přes pojišťovnu, těch je jen 14.
Vím, že mi nepomůže, že pro ni je 14 lidí moc.
Roznýst večeře a nachystat na ráno.
Pro nás otázka ani né půl hodinky – podle toho jak budou chodit.
Usmívám se, pobíhám po jídelně.
Předkrm, polévka, hlavní chod.
Noví klienti dostávají welcome drink, vítám je u nás, vybírám s nimi jídla,
vysvětluji, jak to tu chodí.
Už nazpaměť naučená pohádka, kterou melu tři roky dokola.
Domů dorazím v osm. Od šesti od rána, se těším na vanu a postel.

Sobota.
Snídaně obědy v pohodě.
Dělám srandičky. V kuchyni se s holkama smějeme, blbneme.
Je tu kolegyňka z druhé budovy.
Možná o pár měsíců je tu dýl než já.
Nerada s ní pracuju, protože zkrátka nedělá a když tak velice, velice pomalu.
Když tu byl Davídek, vždycky na ni volal Markééto, zařaď tam dvojku!
Ona se vždycky jen usmála, nikdy nepochopila, že to myslí vážně.
Večer mám na velké jídelně 80 lidí.
Už hnus.
Nachystat polívky, saláty, kompoty, karafy s vodou, misky, talířky …
Markéta si dělá „pacoše“ a já si připadám jako Superman.
Lítám po jídelně s úsměvem na tváři a uvnitř křičím, že 80 lidí je fakt na jednoho člověka moc!
Že tohle fakt nezvládnu, ale musím.
Kupodivu jsou klienti spokojení.
Chválí mě, že jsem tak krásně pozitivní.
Usměvavá.
A jak krásně a ladně pobíhám, radost se na mě dívat.
Skromně děkuju a zase letím pro jídla do kuchyně.
Je osm hodin, loučím se s posledním hostem a konečně jdu na zasloužený cigárko.
Venku poletuje sníh.
Tisíce malinkých peříček.
Nasávám kouř do plic a s vyfouknutím začnu brečet.
Zvláštní, jak se na place umím přetvařovat.
Jak se umím přátelsky usmívat, i když uvnitř kčičím a volám, že jsem bez sil.
Roním slzy a koukám na poletující sníh.
Mám to za sebou – zvládla jsem to.
Zase.
Tenkrát poprvé sama 66 lidí, dnes jsem svůj osobní rekord trhla.
Otřu slzy, típnu cigaretu a jdu si založit na snídaně …

A ten večer jsem se rozhodla, že tady já už pracovat nechci.
Že už tam nejsem šťastná.
Ani ne, za deset tisíc ve **** hotelu.
Bez dýšek, jen s buzerací a komandování za zády.
Ne, děkuji – tři roky a dost!