My way

To jedno odpoledne. Mé kroky vedou k jediné budově, co mě tam čeká má mysl netuší. Přiznám se, zpočátku jsi mě nezajímal. Tvé oči, tvůj úsměv, byla to samozřejmost. Pak týden od týdne těšila jsem se na tvůj pohled čím dál tím více. Byl si mi oporou, kamarádem i sokem. Když se má kamarádka přiznala k lásce k tobě, neranilo mě to. Snaha jí pomoci vedla mě dál k tvé duši a k tvé osobnosti. Každý den jsem pozorovala jak se snižuje klika a ty vcházíš. Nevěděla jsem, co za radost ve mně pulzuje. Nevěděla jsem, co to ve mně hlodá, když o tobě mluvila ona, co mě spaluje, když ses na ni díval. Chodila jsem okolo tebe rok, potom druhý. Ona o tobě básnila a já cítila touhu jí k tobě pomoci, přitom to byla moje vlastní touha. Tolik jsem chtěla. Nesnažila jsem se ten cit pojmenovat, nechtěla jsem. Ona mě žádala a prosila. Tys o ni neměl zájem, ale nikdy si jí to neřekl, nikdy si nic nenaznačil, nikdy si ji neranil a já s tebou nikdy nebyla bez ní. Potom přišel ten lyžák. Ona tam nebyla. Když začala hrát ona píseň na té diskotéce, můj pohled sám sklouzl k tobě. Viděla jsem, jak se k tobě blíží jiná, žárlila jsem. Šla jsem k tobě a tys byl tak sladký, když si netušil kam dát ruce, když si se zpozdil v každém tónu písně. Povídali jsme si, byli jsme přátelé, vždycky jsme takoví byli. V noci se mě zmocnili ti motýli. Přelétali mi v břiše při vzpomínkách na tebe. Kolik tanců jsme absolvovali? Vím to přesně. Bylo jich již devět. Mé podvědomí vždy volalo napoplach když zahlédlo tvou modrou bundu a zelené kalhoty, jak se řítí sjezdovkou. Jela jsem s tebou na kotvě a i to, jak moc bolelo když jsme se zřítili, bylo dokonalé. Pamatuji si to přesně, byl to čtvrtek, když si za mnou přišel na chodbu. Začalo to. Můj první „kluk“. Byl si to ty. Pak následovalo dalších 10 tanců, a ano i když jich bylo mnoho, každý z nich si pamatuji. Pak začala hrát poslední píseň. Plakali jsme oba a tóny nothing else meathers nás provázeli posledním ploužákem. Tato píseň mi tě vždy připomene, vždy. I když se pokusím zapomenout, nejde to. Bolelo to, kamarádka byla naštvaná, zhrzelá, nešťastná, zklamaná a zcela ovládaná žárlivostí, ale já nemohla jinak. Vše do sebe zapadlo. Poté následoval onen týden bez tebe. Psali jsme si každý den šest hodin v kuse a já byla šťastná. Ve škole jsme se vídali každý den jednu přestávku. I jenom kvůli tomu stálo za to tam chodit. To když jsem tě viděla stát na konci chodby a já toužila po tom se k tobě rozeběhnout. Půl roku, půl roku to takto probíhalo, a my oba věděli, že nás čeká nejtěžší zkouška. Prázdniny se nesoucitně blížily. Počítala jsem dny bez tebe. Měsíc jsem koukala na měsíc s domněním, že na něj koukáš se mnou, i když z druhého konce našeho státu. Druhý měsíc byl těžší, stýskalo se mi a já toužila po mužské náruči, musela jsem ji vyhledat u někoho jiného. I když to bolelo, musela jsem k tobě být upřímná. Bylo to těžké, moc těžké. Plakala jsem skoro týden v kuse, ne-li déle. Vše zešedivělo, vše bylo na nic, zbytečné. Viděla jsem tvé jméno všude kolem mne. Tvou tvář na každém rohu a tvůj hlas v každém koutě světa. Pak jsem tě zahlédla na konci té chodby, chtěla jsem se k tobě rozeběhnout, ale nemohla jsem. Koukal si na mne, jako na cozího člověka, jako na nepřítele. Koukal ses mi do očí a vyčítal si mi vše. Několikrát jsem ti potom napsala a ty ani nevíš, jak bolí, když vidíš, že sis mě odstranil z kontaktů, z přátel, ze svého života. Vídám tě na chodbách a marně se snažím uhnout pohledem. Někdy se naše pohledy střetnou a my oba jsme moc hrdí na to, abychom ucukli. Bojím se to přiznat, ale tyto chvíle si užívám. Nikdy jsem k tobě necítila tolik, jako ve chvíli, kdy jsem tě ztratila. Snažím se zapomenout. Každý den. Opakuji si, jak tě nenávidím a věta, jak tě miluji se snaží přehlušit mé vnímání. Tvé oči, upírající na mě vyčítavý pohled. Tvůj úsměv zářící celou budovou. Tvé vlasy v nichž si pohrávají střípky zlatavého světla. To vše mě nutí na tebe myslet a milovat tě, čím dál víc. Snažím se, ani nevíš, jak moc se snažím tě nenávidět, vidět na tobě špínu a kazy, ale já je nevidím. Nevidím nic z toho, co vidí ostatní. Snažím se se ti škodolibě smát, ale nejde to. Můj mozek se vzdává a snaží se přežívat, mé srdce bojuje za lásku k tobě a mé tělo se snaží jim přizpůsobit. Ano někdy tě nenávidím, ale za to, že mě odmítáš. Snažím se v tom najít záminku k tomu, na tebe zapomenout, ale někdy se prostě jen snažím přežít. Tohle vše bych ti chtěla říci. Tohle vše,a pak se k tobě vrhnout a na tohle vše zapomenout. Ale přoč to nejde, co mi v tom brání? Snad mozek? Srdce? Ty? Nebo já? ...