Adam a tygr

     K novému vyšetření vyrazil Adam s tatínkem. Maminka ráno spěchala do práce, aby připravila žákům náhradní práci a mohla se vrátit zpátky za kluky. Sepisovala úkoly do počítače a před očima viděla svého syna, jak stojí před úkoly, které mu připadají jako nekonečné bludiště… Zavrtěla hlavou, přesunula knihy a sešity na vedlejší stůl, popadla svetr a utíkala na autobus. Adam chtěl po cestě vyšplhat tatínkovi na ramena, aby všechno líp viděl shora. Odvážil se zaštěkat na dva psy, ale když mu hovor bojovně oplatili, stáhl se zbaběle za tátovu hlavu. Ve speciálním centru pro děti se ocitli úplně sami. Tatínek, lehce zmatený nezvykle členitými chodbami, se ještě stačil zeptat paní se smetákem, kde objeví pracovnu paní Králové, a to už na chodbě potkali maminku. Společný úsměv jim dodal odvahy, Adam poskakoval mezi křesílky a neměl nejmenší tušení, co ho v příštích chvílích čeká.

     Uvelebili se v křeslech a čekali na příchod paní psycholožky a její kolegyně. Tatínek se snažil rozptýlit nervozitu a natáhl se pro letáčky, které zvaly rodiče dětí s autismem na přednášku. Maminka zrovna ukazovala Adamovi v knížce hasičský zásah proti požáru, oba s tatínkem na sebe současně pohlédli; sklíčil je strach, že jejich synovi potvrdí poruchu, na kterou nejsou nijak připraveni… „Dobrý den“, zaznělo v okamžiku, když se otevřely dveře, „srdečně vás vítám, Adámku a rodiče Vránovi“, usmívala se štíhlá černovláska, která se představila jako psycholožka, a informovala je, že během chvilky doplní sestavu ještě paní logopedka. „Kakat“, poznamenal Adámek. Maminka ještě s hasiči v ruce vyslala k psycholožce omluvný pohled. Tatínek vypadal nešťastně, oči měl jako vylekaná srnka, ale neztrácel čas, vyrazili s Adámkem rychlostí blesku. Cestou tam i zpátky je pozorovaly nosaté postavy z dětských obrázků, které byly rozvěšeny po zdech. A hurá dovnitř… Hned na začátku je rozdělili, rodiče si při první návštěvě v centru museli lámat hlavu s termíny Adámkových pokroků, kdy seděl, lezl, kdy začal chodit, kdy přišla první slova. A z vedlejší místnosti se ozýval dětský pláč. Adam vůbec nedokázal vnímat, co mu obě paní povídají, nezajímaly ho hračky, zvířata, ani knížky, vzlykal a volal tátu. Potřeboval ho mít vedle sebe, chtěl se mu přisát nahoru na ramena jako ráno, nikde neviděl maminku, připadal si osamělý jako jablíčko, co spadlo ze stromu.

     Rodičům tlouklo srdce tak, že to muselo znít jako pochod před útokem na draka. Věděli dobře, jak je na nich syn závislý, jak moc jsou propleteni, a tušili také, že to může prohlubovat jeho potíže. Psycholožka i přes vstřícný přístup Adámka popsala jako úzkostlivého. Opravdu se uklidnil, když se maminka i tatínek posadili vedle něho do třídy, kde mělo probíhat vyšetření. Černovláska i blondýnka seděly naproti, měly veselé tváře, znaly spoustu bázlivých, nejistých dětí, i tatínků, co se trápili, maminek, které v noci nemohly spát. Kluk už od pohledu nevypadal nijak zvláštně, ale tady s ním nehnuly ani o píď. Reagoval trochu pomaleji, a vzhledem k tomu, že téměř nemluvil, nebylo poznat, zdali dospělým úplně všechno rozumí. Přítomnost rodičů však Adama uvolnila, byl ochotný aspoň poslouchat zadání. A maminka tak zápasila s touhou malého trochu trknout, pomoct mu s geometrickými tvary i obrázky. Nejradši by mu vytrhla z ruky tužku a namalovala tu čáru místo něho, jak nemotorně bojoval s rukou.

     Hodina práce Adámka vyčerpala. Opíral si hlavu, psycholožku už moc neposlouchal, koukal se po zdech a věci mu šly pomalu. Čas se právě tak vlekl. Vypadalo to, že se vcucne do židle jako bublina, když praskne. Logopedka to zaregistrovala a klidným hlasem se zeptala kolegyně, jestli budou dnešní Adámkovy výsledky práce stačit k vyhodnocení. Černovláska ho pochválila, opatrně ho pohladila po vlasech a když uviděla ulehčení ve tvářích všech tří, natáhla se kousek od stolu a postavila před Adama krabici se zabalenými cingrlátky. „Adámku, dnes jsi byl vážně statečný, proto ti patří sladká odměna. Tahle krabička je pro hrdiny, kteří mají před sebou spoustu práce, protože bojují s tygrem“, zamrkala na něj, měla velké a usměvavé hnědé oči, byly vlastně velmi podobné těm Adamovým… A podařilo se jí zachytit jeho pohled s upřímným zájmem. Adam si prohlížel lízátko, byl na něm obrázek tygra! Cítil se zvláštně, myslel, že o tygrovi nikdo neví. Ale hlavně tady někde stále byl a Adam netušil, kdy a kde se může objevit a jak na něj…