Hnusný lháři: Část první

 

!Prolog: http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=423426 !

 

ČÁST PRVNÍ

 

I.

 

„Co ta sousedka? Maggie Capellová?“

„Mají ji na starosti Lime a Slaterová. Do hodiny jsou zpátky.“

Kývnu. Všechno běží, jak má. Karty jsou rozdány, svědci pochytáni a zahnáni do kouta jako slepice do kurníku. Jen aby kvokali.

Davis mi podává kafe. Na oplátku mu do ruky vrazím složku s případem. Zahrnuje nejčerstvější zprávu soudního lékaře přivolaného na místo činu a pár šťavnatých fotek oběti ve vaně.

 

All inclusive.

 

Kafe usrkávám za pochodu. V kanceláři to hučí jako v úlu; ti, co nemají na starosti nic víc než administrativu, pilně běhají od stolu ke stolu a nesou se přitom jako hovna na lopatě. Nechtějí si připustit, že na nich vůbec nezáleží. Jsou tu jenom proto, aby se dodržoval protokol, aby celé vyšetřování proběhlo podle pravidel a uchovalo se pro další generace v archivních záznamech. Prostě sračky okolo. To podstatné závisí na nás.

 

Omluvte mě. Zodpovědnost je zkurveně velký břemeno.

 

„Miku? Portová tě čeká na dvojce.“

To je včelička Jean. Nejpracovitější úřednice v kanceláři, pilná a ochotná. Nenechte se tím ovšem zmást – i přes její medový hlásek a sladké vystupování vás dokáže pěkně poštípat.

 

A já mám na její bodnutí alergii.

 

„Portová mladší?“ vyhrknu dřív, než se stačím zarazit. Jean na mě chvíli zírá těma svýma vybledlýma rybíma očima, co ani náhodou nejsou modré.

„Ne, starší,“ upřesní a strká mi do ruky objemnou složku nadepsanou jménem Melanie Portová.

 

Tak přeci jen se nejmenuje Melissa.

 

Položím kelímek s nedopitou kávou na náhodný stůl. Vládne tu takový zmatek, že si toho sotva někdo všimne. Spěšně prolistuji hromadu papírů, protože vím, že mě Jean pořád upřeně sleduje. Každou chvíli čekám na nějakou hloupou, kousavou nebo jinak protivnou poznámku, nakonec však řekne jenom: „Mrkni na stranu šest. Portovi měli pěkně rušnej rok, to ti teda povím,“ a s rozčilujícně vševědoucím výrazem zmizí.

 

Šest. Dvojka. Osm let.

 

Zatímco se proplétám mezi stoly, prolistuji si papíry ještě jednou a v klidu. Měla pravdu, nerad to říkám. Na straně šest je zajímavý seznam sestávající z pár výletů na ambulanci a jednoho povolení k domovní prohlídce - kvůli držení drog. Kdo by to byl řekl.

Vracím se myšlenkami zpátky k tomu rodinnému portrétu, načinčanému, šťastnému, dokonalému.

 

Rodina. Snůška keců!

 

Davis a já se potkáme u dveří, zhruba minutu do začátku výslechu. Minuta je tak akorát čas, abychom se domluvili na postupu a strategii. Což prakticky znamená, že když po šedesáti vteřinách jdeme dovnitř, nemáme žádný plán. Ne že bychom ho potřebovali - po dvaceti letech práce (pro Davise po deseti) je to vždycky to samé, vždycky ty stejné žvásty a provinilé pohledy svědků a jejich vzlyky a škemrání a naše vyptávání. Co jste měla na sobě? V kolik hodin jste tam byla? Proč jste tam byla? Co jste dělala?

 

Co jste si myslela?

 

Melanie Portová je už usazená u stolu, oči rozšířené jako překvapená laň, chycená ve světlech aut. A uslzené. Na moment se s nimi střetnu, srdce mi poskočí, žaludek začne pálit, jakoby mnou projel blesk, a pak…

Je po všem. Melanie sklopí pohled k desce stolu a já vím, že mě nezná. Nebo lépe řečeno, nevzpomíná si na mě. Ostatně ani já bych ji na ulici nepoznal, snad jen sem tam nějaký ten rys ze staré fotografie, na které ještě vypadala o dost mladší. A samozřejmě ty oči. Na oči jsem měl vždycky zvláštní paměť.

 

Oči vyzradí každé tajemství.

 

Rodinný portrét mě znovu straší, Melaniny rysy splývají s Jamienym obličejem a na kratičký okamžik je obě nenávidím. Nenávidím, že znovu přivolávají dávno zahnané duchy a otevírají staré rány. Ještě že je tu Davis.

 

Pevná zem pod nohama.

 

„Máme tady vraždu, paní Portová,“ začne Davis bez cavyků, hned potom co jako velká voda vtrhne do vyšetřovací místnosti, naší milé zpovědnice. Tohle je Davis, roztěkaný a neústupný, všechno rychle a hned a tady a teď.

Portová sebou trhne a tmavýma očima ještě jednou přelétne z jednoho na druhého. My si na oplátku prohlížíme její nervózní trhavé pohyby, klepající se ruce. Hraje si s lemem vytahaného svetru, který očividně není její.

Kápnu božskou. V laboratoři mi předtím ukazovali bílý rolák, co měla dneska na sobě, potřísněný krví a zabalený v igelitovém sáčku na důkazy.

 

Tolik k mým dedukčním schopnostem.

 

„Co chcete slyšet?“ ptá se Portová. Sice rozechvěle, ale já i Davis jasně slyšíme, jak její hlas rezonuje bezradnou útočností. Melanie je v šoku, zároveň má však pořád dost energie na to, aby byla hysterická a rozčilená.

Což je dobře. Není nic hrošího než apatický svědek, který nekomunikuje s vnějším světem.

„Všechno,“ odpovídá Davis svým pečlivě nacvičeným – nutno říct odporně umělým - doktorským tónem. „Teď to bude trošku bolet, ale zákrok je nezbytný. Ujišťuji vás.“

Namísto toho samozřejmě řekl: „Můžete popsat, co se stalo, když jste dnes dopoledne přišla domů?“

Melanie otevírá pusu naprázdno jako ryba. Je toho tolik, ten zmatek v hlavě, tak kde začít? Davis jí vyjde vstříc.

 

Starý dobrý Davis!

 

„Paní Portová, můžete nám popsat, co jste viděla?“

Melanie se rozechvěle nadechne, jakoby se do sebe snažila vtáhnout vzduch ze všech temných koutů místnosti. Snaží se uklidnit, sebrat, udržet pohromadě; jenže zoufale selže. Ze rtů jí unikne podivný, přiškrcený zvuk.

 

Bude to bolet.

 

Z přerušovaných vět a slov si skládám následující příběh. Víc než fakta, mám k dispozici emoce. Jakýsi vnitřní svět Melanie Portové. A Michaela Hagginse. Empatie není dobrá věc, alespoň v tomhle zaměstnání ne.

 

Člověk lehce ztrácí objektivitu.

 

Portová tedy odvzlyká krátkou historku.

„Odemkla jsem dveře. Chtěla jsem… Zapomněla jsem… a tam… a tam… spousty… bylo to.“

Krev. Kapalná, viskózní cirkulující tkáň složená z tekuté plazmy a buněk - červených a bílých krvinek a krevních destiček. Nic víc, nic míň. Tak není to zvláštní, jak kvůli ní lidi nadělají tolik povyku? Jenže když se Melanie ostře nadechne a nakrčí nos, uvědomím si, čím nám krev zatemňuje mozky a blázní smysly. To ten železitý pach krve, nasládlý a trpký zároveň. To ta hořkost, která se jednomu usadí na jazyku na dlouhá léta.

 

Věčnost.

 

 „Šla jsem… ach, Bože… já… utíkala nahoru.“

V tomhle bodě je jí dost špatně rozumět. Ale necháme ji. Nemá smysl cokoli říkat, namítat, naléhat. Stačí jediný prudký pohyb či ostřejší slovo a ona se nám tu sesype, jako když se cvrnkne do domina.

„Byla tam krev. Jako stopa. Vedla dál… do koupelny… otevřela jsem-.“

A pak víme, docela přesně, co se událo, přesto (anebo právě proto), že ze sebe už nevypraví ani slovo. Melanie protáhne obličej, jako kdyby musela zvracet, a Davis jí pohotově podává igelitový pytlík z vnitřní kapsy saka.

 

Čert ví, proč ho tam měl.

 

Jeho galantní gesto však přijde vniveč. Melanie se chvíli naprázdno dáví nad sáčkem, jen po tvářích jí stékají těžké slzy. Je ochromená, je vystrašená, víc než kdy jindy připomíná laň, uvězněnou ve světě lidí, do kterého nepatří, nepatří, nepatří.

 

Jak by jí v tuhle chvíli mohli ostatní porozumět?

 

Já jsem výjimka. Nebo možná jelen. Ať je to, jak chce, vím, že se úporně snaží nemyslet na mrtvolu ve vaně a její neživé oči. Za dne ji budou provázet ještě pár let a pak - až do smrti - ve spánku. Na měsíc a hvězdy se už nikdy nebude moci dívat s naivitou romantika. Bude se jich děsit jako čert kříže, tak moc, až si vypěstuje nespavost nebo alkoholovou závislost. A to všechno pro jedny oči. Přitom oko zase není nic jiného než biologie - smyslový orgán reagující na světlo (tedy fotoreceptor), zajišťující zrak. A co mrtvé oko? Jen jedno další zhaslé světlo.

 

Dvě pro Melanie.

 

Pro ni budou oči navždy připomínkou toho, co ztratila (nejen život, ale i světlo), čeho si nikdy dostatečně nevážila, nikdy ne tolik, jako to bývala udělala teď, kdyby jen k tomu měla tu možnost…

 

Empatie. Člověk snadno ztrácí objektivitu. A že prý Portové nikdo nerozumí? Pche!

 

Melanie nás proklíná za to, že jsme ji přinutili, myslet na mrtvoly ve vaně. Vrtí hlavou a rozhazuje rukama, ne, ne, ne, nechte mě! Davis je plně ponořený do doktorského módu, trapně chápavý a konejšivý, zatímco já nečině sedím na židli naproti Melanie, ochromený, zrovna jako když jsem dnes odpoledne poslouchal to rádio. Ach, jak se to zdá na tisíc let vzdálené! Oproti tomu některé věci-

 

Jakoby to bylo včera.

 

„Co jste dělala pak?“ doléhá ke mně Davisův tichý hlas. Připadám si jako v mlze. Přítomnost se mi jeví jako minulost a naopak.

„Zavolala jsem Billovi,“ špitne Melanie. Chvíli trvá, než si vyložím smysl jejích slov. Bill… Další duch z minulostí vyplouvá na povrch a usazuje se mi na vnitřní straně očních víček.

„Co jste mu řekla?“

„Já,“ Portová zmateně mrká, slzy se jí zachytávají na řasách, lapená ve své noční můře. „Nevím… nemohla jsem… “

Nemohla.

 

Utekla.

 

Vidím, jak přechází ulici, tvář bledou, rty bezkrevné. Klopýtá po pěstěných předzahrádkách sousedů, jako ve snách, bez cíle, bez rozumu. Rozmazaná šmouha ze zastřižených tújí na pravé straně, nově natřené fasády domů na levé, modré nebe nad hlavou. Až když očima sklouzne dolů, zastaví se. Krví zmazané rukávy, nezvratný důkaz skutečnosti.

Otevírá ústa, a aniž by si toho byla vědoma, zakřičí. A znovu. A ještě jednou.

 

Mrtvá opera jednoho mrtvého, pátečního odpoledne.

 

Stará paní Capellová se vrací z nákupů a co to nevidí – Melanie Portová, ta spořádaná paní odvedle – se kymácí mezi jejími zahradními trpaslíky a vříská. Zbláznila se. Nebo přepracovala, což je v podstatě to samé. To je tou dnešní uspěchanou dobou.

 

Samý stres.
 

Sousedka zavolá záchranku, volat policii by ji ani nenapadlo. Ta přijede až o dobrou hodinku později, když už se v ulici stačili shromáždit zvědavci z okolí, kteří z toho pozdvižení mají druhé vánoce. Jak jen taková příhoda dokáže zpestřit nudné, vždycky stejné, odpoledne na nudném, vždycky stejném předměstí!

„Je to hrůza, hrůza,“ vyměňují si mezi sebou důležitě, naplněni cizím neštěstím.

 

 - dokud blesk neuhodí u vašeho domu.

 

„Hrůza,“ vydechne Melanie a zakryje si oči, jakoby tím dávala sbohem celičkému světu. A my – já a Davis – víme, že pro tuto chvíli se s námi opravdu loučí.

Davis slušně poděkuje, zeptá se, jestli něco nepotřebuje (Což je spíš řečnická otázka, protože vážně – jak bychom jí mohli pomoci?) a pak se oba zvedneme od stolu, požádáme ji, aby ještě zůstala (Kam by chodila?) a odporoučíme se k automatu na kafe. Dáme si pauzu.

 

Potřebuju pauzu.

 

Po více jak třiceti minutách vyptávání, vzlyků a hysterie, nevíme vůbec nic. „Nic“ není ten správný pojem, samozřejmě víme, že je Melanie Portová zoufalá, nešťastná a deprimovaná, ale upřímně – koho to zajímá? Ne, že by nám to nějak pomohlo k dopadení vraha a uzavření celé téhle podělané věci.

„Všechno se může hodit,“ podotýká Davis, když se opře o stěnu vedle automatu a čeká na dvojité espresso. Snaží se přesvědčit sám sebe, že jsme neztratili čas traumatizováním svědka, který nám řekl to samé, co jsme si mohli přečíst ve výpovědi záchranáře přivolaného na místo činu. Ale udělali jsme, co jsme museli, tak jak nám to nařizuje protokol, a jak nám to zařídila Jean.

 

Jean, doprdele, jak já ji nenávidím!

 

„Melanie je k ničemu. Zřejmě neviděla nic neobvyklýho,“ řeknu unaveně, a když na mě Davis nechápavě zazírá, rychle dodám: „Když teda nepočítám ty jatka. Samozřejmě.“

Nechci přeci, aby si myslel, že jsem nějaký necita.

 

Kdepak, jen vyléčený romantik!

 

„Kde jsou Lime a Slaterová?“ zeptám se, abych odlehčil napjatou atmosféru. Ticho a mlha na mě doléhají a já se nějak potřebuju vyprostit. Pryč, pryč, pryč, duní mi v hlavě, zatímco si klidně upíjím vlastní kafe. Ve své nedočkavosti si spálím jazyk a hned je mi o něco líp.

„Nejspíš jsou pořád u tý sousedky. Jak jim to závidim. Vsadím se, že je tam hostí sušenkama a čajem, zatímco my se tady topíme ve sračkách.“

 

To má pravdu.

 

„Nic novýho nám nepoví,“ namítnu. „Viděla ještě míň než Portová.“

Davis jen pokrčí rameny. Automat zapípáním ohlásí, že je dokonáno, z espressa se kouří.

„Znáš to - protokol je protokol.“

Protokol! Bůhví – ó, On ví - proč mě ten jeho výrok rozčiluje.

„Do prdele s protokolem.“

Davis se zatváří trochu překvapeně, ruka natahující se pro espresso sebou škubne.

„Pardon?“

„Slyšels,“ zabručím. Jednou rukou si mnu čelo. „Kámo, ze svejch zkušeností můžu říct, že mezi životem a smrtí žádnej podělanej protokol nestojí.“

Davis se nad mou filozofií akorát zamračí.

„Kruci, uniká mi tady snad něco? K psychoušovi jsem objednanej až na příští tejden.“

„Ty chodíš k psychoušovi?“

Usrkává espresso a přes okraj kelímku mě pozoruje temnýma, nenechavýma očima.

 

Detektiv vždycky a všude.

 

„Hele Haggu,“ začne přidrzle, „já tě chápu. Nesnášíš pravidla a řád. Byl jsem u tebe doma, takže to musím vědět.“

 I když se o to snaží, nedokáže mě svojí jízlivostí rozptýlit. Zíráme na sebe, oba zatvrzelí, jako kdybychom se pokoušeli, číst si navzájem myšlenky.

 

V očích je koneckonců vždycky pravda.

 

„A já myslel, že ty řád miluješ. A najednou se dozvim, že ti šplouchá na maják. Všechno není tak růžový, jak jsem si myslel.“

„Nápodobně,“ vrátí mi Davis. Pak se důvěrně ušklíbne. „Třeba mi vrtá hlavou, proč jsi tam u výslechu seděl jako zařezanej. Nějakej pátek už tě znám a normálně pro slovo nejdeš zrovna daleko,“ zamyslí se. „A když už jsme u toho, na místě činu jsi vlastně taky nebyl úplně ve svý kůži. Ne, vážně,“ odmlčí se, „takhle jsem tě ještě neviděl.“

„Nevím, o čem mluvíš.“

„Ále, víš to moc dobře. Něco tě žere. Ty, kamaráde, máš totiž s celým tímhle případem něco společnýho.“

Začíná mi být zase horko. Podivná otupělost zmizela, smysly se napnuly. Mlha by mi teď byla milejší.

„Davisi,“ snažím se hlas udržet v rovině běžného konverzačního tónu. Jenže i v tomhle jediném oslovení zazní jasná prosba a Davisovy oči se povědomě zalesknou.

 

Přistižen.

 

„Bude to něco velkýho, řekl bych.“

Pochybuju, že teď Davis mluví ke mně. Ztratil se ve svém vlastním světě, světě sestávajícího z dedukčních metod, analýz a možných scénářů nejrůznějších zločinů. Jakkoli zapírat je teď zbytečné.

 

Je pozdě.

 

„Mohl bych na tebe nalíhat a zkusit to z tebe dostat, ale to by k ničemu nebylo, co?“ pokračuje. „A počítám, že ani šéfovi se neplánuješ svěřit, že? Víš, že je to proti protokolu? Ty to víš až moc dobře, no nemám pravdu?“

A zasměje se tomu. Civím na něj, čelo se mi zase rosí potem, přestože ruce mám studené jako kusy ledu.

„Co po mně chceš?“

„Já?“ zvedne ruce v obraném gestu. „Já nic. Jen jsem si udělal zajímavý poznatek do notýsku.“

Šklebí se jako idiot a já si pomyslím, že ten psychouš asi opravdu bude na místě. A to jsem si myslel, že ho znám!

 

I on si zřejmě myslel, že mě zná.

 

„Podívej, Hagginsi,“ říká. „Mně do toho ostatně nic není. Ani do Melanie Portový a její zkurvený rodiny mi nic není. Ale je to holt moje – naše - práce, která se udělat musí. Takže se jen chci ujistit – posloucháš mě? Takže se chci ujistit, že víš, co děláš.“

Dostatečně ujistit ho nemůžu a tak jen kývnu.

„Nezapleteš nás do nějaký sviňárny, že ne?“

„Ne.“

„To je fajn, to je moc fajn. Já si totiž žádnej průser dovolit nemůžu. Na rozdíl od tebe mám do důchodu ještě daleko, víš?“

A zase se zašklebí. Z nějakého důvodu nemůžu grimasu přesvědčivě opětovat.

„Uklidni se,“ říká Davis, když jedním mohutným srknutím vyprázdní kelímek. „Nikdo se nic nedozví. Živá duše ne. Alespoň dokud budeš mlčet o mejch výletech na psychiatrii.“

A zahodí kelímek do koše.

 

Kéž bych to samé mohl udělat já se svými osobními strašáky!

 

Chvilku se ještě navzájem měříme pohledy, ten jeho o deset let svěžejší a o deset bolestí lehčí, než ticho prolomí můj hlas, zase jakoby ponořený v horkém oparu.

„Dohodnuto.“

 

Já a Davis jsme tým.

---