Adam a tygr

     Skupinka dětí se všemi směry vysouvala brankou ven na zahradu; z boku stále někdo vykukoval, vzadu se loudali, ze všech částí se ale ozýval smích. Příď výpravy řídila paní učitelka, nebo, jak některé děti říkaly, teta Jana, konci velela teta - paní učitelka Gábina. Oběma zářily černé dlouhé vlasy a veselé oči. Vedly deset dětí v logopedické třídě a snažily se postavit je ke stejně starým kamarádům. Dopoledne se hlavně pracovalo, každý měl svůj bojový plán, jak se zdokonalit, a zároveň být co nejšťastnější. Malí louskali logopedická cvičení, uvolňovali a posilovali tělo i hlavu, zpívali, četli si, malovali, skákali a hlavně si hráli. Po obvyklé hodině jazykového tréninku si osm kluků a dvě holky nechali tetou Gábinou otočit špatně navlečené tepláky tak, jak mají vypadat správně, a vypochodovali na školní zahradu, tak jako právě v téhle chvíli.

     Štrůdl třídy Rybiček se zastavil u venkovního posezení, kde jim paní učitelky nachystaly konvici s čajem, hrnky a svačinu. S kluky už lomcovaly průlezky a houpačky, zahrada byla pro děti teprve nedávno kompletně opravená a otevřená, takže se jí ještě nikdo nestačil nabažit. Minilanovku, dokonce pro dva malé lidi zároveň, milovali úplně všichni. Takže během pravidel bezpečného hraní hopsali nedočkavostí, až jim paní učitelky pomůžou s usazením, a pak je pustí do vesmíru.

      Adam navštěvoval logopedickou třídu týden; nastoupil poté, co ji rodičům doporučili v poradně. Logopedická třída školky připravila už velkou spoustu dětí s opožděným vývojem řeči. A ze školky maminka začala vodit domů jak mávnutím kouzelného proutku malého spokojeného kluka. Zamiloval si všechno, Janu, Gábinu, Honzu, paní kuchařky, zpívání, i odpolední spaní. Doma se jim ulevilo, jako když se probudí jabloň, vše dostalo smysl. Mamince se přestala trápit myšlenkami, co pokazila, když jde Adámkovi všechno pomaleji než druhým.

     Zahrada začala hrát jako rádio, brblání a smích byly propichované výkřiky nadšení i strachu u lanovky. Děti se pod drobnohledem učitelek rozptýlily do prostoru. Šestiletému Kubovi čerstvě vypadl zub, chodil s ním jako s indiánskou trofejí. Dvě holčičky obydlely zahradní domek. Adam a Honzík se posadili na kraj houpačky, byla to vlastně obří houpací síť a pro kamarády přímo stvořená. Oba kluky těšilo, že můžou společně trávit čas. Co si nedokázali říct, to prochechtali, vpitvořili do obličejů a problbli. Honza byl o rok mladší a mluvil méně než Adam, ale líbily se jim stejné hračky, seděli spolu u oběda a ze všeho nejraději společně otevírali hry a stavebnice ve školce.

     Podél plotu střežily zahradu vysoké borovice a kluky napadlo, že by si udělali zásobu šišek. Rozdělili si úkoly, každý se zaměřil na jiné místo. Potom přemýšleli, k čemu by se sbírka dala využít, Honza vyzkoušel šiškou rýpat v zemi, ale bylo docela vlhko, takže brzy vypadal jako čuník, a vlastně ani nešlo rozpoznat, co chtěl svým obrázkem říct. „Hele“ vypískl najednou Honzík a ukazoval prstem nahoru. Veverka třikrát zametla ocáskem a byla pryč. Stáli u kmene jako trpaslíci, čekali, že se zrzka ještě objeví, aby ji mohli ukázat ostatním. Právě oni dva ji našli! Adamovi se rozjasnily oči, vybavilo se mu jeho dobrodružství s veverkou u babičky. Jenže vtom se Honza strašně polekal, tvář mu úplně zbledla. Když Adam pohlédl tím směrem, vlastně ho ani nepřekvapilo, že vidí tygra. To ale neznamená, že by se ho nebál, spíš naopak, Oběma klukům se docela hlasitě rozklepala brada. Zvíře se protáhlo kolem průlezky, tygr zaujal svou královskou pozici, hlavu si podložil tlapami. Nešlo poznat, jestli spí, nebo je to léčka. Srst se mu leskla, zíval a kluci si připadali nebezpečně jako v pralese.

     Honzík se rozhodl něco si ověřit; ohnul se pro šišku a odvážně hodil. Tygr otevřel jedno oko, zbystřil. Kluci pochopili, že sem do zahrady nepřišel spát. Přikrčili se za strom, a zároveň si stačili uvědomit něco zvláštního, zahrada  byla najednou úplně opuštěná, nebyli tady ani kamarádi ze školky, ani tety učitelky. To jim vzalo poslední naděje… Honzíkovi se zaleskly oči, Adámkovi se začala třást brada. „Postavte si totem, strašáka, který tygra vyděsí, a pak uteče,“ozvalo se kousek nad nimi. Veverka. Oba se báli jen hlesnout, aby neupoutali tygrovu pozornost, ale podívali se na sebe a pak k pískovišti. Z vlhkého písku se dalo postavit něco silného i strašidelného, pomůžou i šišky… V podřepu se pomalu plížili k místu, kde se rozhodli postavit totem. Pořád pokukovali o pár metrů dál k průlezce, kde tygr s přimhouřenýma očima zatím odpočíval. Opatrně se vmáčkli do písku, střídavě vystrkovali hlavy, aby viděli, co se děje, keříky je naštěstí trochu chránili před vetřelcovou pozorností. Z vlhkého písku rostl kopeček, Honza přisouval mokrý materiál, Adam ho uplácával. Konečně se kopeček začal jevit odvážněji. Honzu napadlo kolem navršit šišky, aby stavba lépe držela a hlavně vynikla. Větve využili jako strašidelné ostny místo vlasů. „Kluci, ještě oči, tygr se mu musí podívat do očí,“ uslyšeli tenký hlásek. Adam veverce zamával. Ale nikde nic, co by mohlo připomínat oči…

     Tygr se probudil, požitkářsky se protáhl a zbystřil. Spatřil na písku dvě postavy a namířil si to k nim. Vtom Adámka něco napadlo. Vsunul ruce do kapes. Skoro vykřikl: byly tam dva kamínky! Rychle je podal Honzíkovi a ten je zatlačil do písečné tváře. Najednou před nimi stál totem. Zvedl se vítr, v korunách borovic zašumělo, až skoro zasténalo. Tygr vykročil ke klukům, a ve stejný moment se proměnil v rezavého kocoura. Přikráčel, mazlivě se otřel Honzovi o nohu a pokračoval směrem k brance. Vynesl se na plot a pak už nebyl vidět vůbec. Kluci zavýskli a nadšeně začali lítat po zahradě. Odněkud se sem vysypala hromada dětí a paní učitelky kluky lákaly na lanovku, byli jediní, kteří jí dnes odolali. Adam a Honzík nasedli a vyrazili do vesmíru…