O první Stromové víle

Kdysi dávno, když víly ovládaly jen květiny, žila Afrikánová víla Anyka. Jednoho rána se Anyka vzbudila, zatleskala a v Afrikánu se rozsvítilo. Odehnala od kořínků hladové larvy a slimáky od okvětních lístků. Nikdy nepochopila, jakto že se nevzbudí když ten ohromný slimák leze po stonku ke květu. Vylétla z místnůstky, tvořené malým prostorem mezi okvětními lístky. Její žlutá křídla rozháněla vítr. Směřovala k moudrému stromovému duchovi, který přebýval ve starém smrku. „Pane, můj Afrikán potřebuje další vodu!“ „Je mi líto Anyko, lidé začali vodu vysušovat, vždyť víš, kvůli té velké stavbě.“ odpověděl duch Anyce. „Vím...“ dodala smutně. „Měla bys také opustit údolí jako ostatní. Brzy přijedou stroje a lidé s pilami. Posečou trávu i tvůj Afrikán. My, Stromoví duchové doufáme, že stromy nechají stát, jelikož bez svého stromu zemřeme. Zato ty si můžeš najít nový domov!“ řekl smrk. Anyka už mu neodpověděla letěla za svým milovaným Afrikánem. Ulehla znovu do postele a plakala. Nechtěla Afrikán opustit navždy. Usnula a spala až do rána. Ráno ji probudil hukot pily. Celá ztuhla když spatřila lidi a oněmněla když viděla, že kácí smrk! Kdo teď bude dávat vodu Afrikánkovi a hůř kde bude stromový duch bydlet?! Duch zeslábl a upadl na zem. Anyka k němu doletěla a pokusila se ho podepřít. „Ne Anyko, jsem moc těžký. Uteč pryč a najdi si nový domov. Běž!“ Anyka běžela, ale ne za novým domovem! Naskočila na auto, které vezlo smrk a zavolala „Pane, já vám ten smrk donesu zpět i když jsem tak malá!“ rozhodla se Anyka. Svého činu nelitovala ani po dlouhé noci strávené na smrku, ani po dešti, který tu noc provázel. Auto prudce zabrzdilo a několik lidí začalo smrk sundavat. Anyka se držela kmenu.

Smrk donesli na hliněný plácek uprostřed lesa a odjeli. Anyka slezla a porozhlédla se kolem. Nic tu nepoznávala, musela být daleko od domova. Řekla si, že ráno je moudřejší večera a ulehla do větví.

Ráno ji opět vzbudil zvuk auta. Tohle auto bylo větší než to první a naložilo mnohem více stromů. Ale smrk už se tam nevešel. Anyka věděla, že tam kam nyní jedou tyto stromy pojede i její smrk, a proto nasedla do auta nyní. Auto dorazilo k cíli velmi brzy. Stromy se sesypali na hromadu u betonového rozsáhlého parkoviště. Anyka seskočila a utíkala za lidmi do nějaké kanceláře. V kanceláři se domlouvali, asi o něčem důležitém. Anyka je neposlouchala hledala jen nějaké lejstro o stromech, které zbyly na plácku v lese. Hledala všude na policích i ve skříních. Nakonec lejstro našla na stole. Hledala stranu, na které by bylo číslo stejné jako na smrku. To číslo na smrk nastříkal nějaký muž asi před týdnem. To číslo bylo 35. Anyka listovala 31,32,33... 35 našla to. V lejsru se dočetla, že smrk má jet na pilu, a proto se rozhodla to přepsat. Vzala obrovskou tužku, ale neunesla ji, nemohla nic dělat a tužka jí upadla! Nějaká žena, které říkaly Anna, vstala od stolu a sebrala tužku. Naklonila se k lejstru a optala se lidí u stolu „Pánové sem mám něco dopsat?“ „Ano jestli to uznáš za vhodné, nalistoval se ti tam ten nemocný Dub!“ odvětil ji jeden z mužů. Anyka pohlédla pod lejstro se smrkem a zahlédla slova :přemístit, choroba a Dub. Nejspíš ten nemocný Dub překryla. Anna vzala tužku a začala psát. Anyka vzlétla a posadila se ženě na rameno a pomalu jí do ucha dyktovala co má psát. Anna si asi myslela, že jí to snad diktují samy myšlenky. „Tento strom bude přemístěn do Křemíkova lesa.“ diktovala Anyka a žena to tam opravdu napsala. Pak už jen stačilo nasednout do auta a pak na smrk. Anyka vylezla na parkoviště a podle barvy poznala správné auto. Vylétla na střechu a tam se posadila. Auto se ne a ne rozjet. Obloha tmavla a Anyka usoudila, že vůz pojede až ráno. A opravdu, Ráno se vůz rozjel a odvezl Anyku na plácek v lese. Anyka opět ulehla do větví a jiný vůz ji dovezl zpět do Křemíkova lesa. Duch vycítil přítomnost svého domova a letěl k němu. Společně s Anykou strom postavili, vybrali si zelenou louku, tam se nebude stavět, a duch k Anyce promluvil. „Anyko, děkuji, že si byla statečná a dovezla si mi můj domov, ale já ten tvůj nedokázal ochránit. Někdy zkrátka někdo malý a slabý dokáže ochránit něco velkého díky své odvaze a někdo velký a silný nedokáže ochránit ani nic malého. Omlouvám se.“ Anyka se rozplakala. „Můžeš bydlet se mnou, v mém stromě, místa tu mám dost.“ nabídl jí duch a Anyka souhlasila. „Jsi teď první stromová víla!“ oznámil duch. A Anyky děti měli už stromy vlastní. A tak, jen díky Anyce a její odvaze, chrání stromy nejen duchové, ale i víly.

KONEC