O paně z obrazu

Před mnoha lety, tedy přesněji před 36ti lety se narodil chlapec, jménem Michal. Hrál si, učil se a vyrůstal. Ale tato pohádka začíná přesně v den jeho 9. narozenin.

Malý Míša spal, i když ne moc dlouho, tak moc se těšil na svoji oslavu že dlouho nemohl ani usnout. Ráno se však vzbudil brzy a utíkal za rodiči do ložnice. Jeho maminka už dávno pekla dort a tatínek už jel pro tetičku na nádraží. Tetička měla spát u Míši v pokoji a proto vzal Míša peřinu a donesl ji do pokoje pro hosty, ve kterém měl tu noc spát. Vešel do dveří a za sebou táhl přikrývku.

Vzhlédl k obrazu, visícím na stěně. Zpoza skla na Míšu koukala pohledná, mladá bruneta s modrýma očima. Vždy ho mírně znervózňovala, myslel si že ji od někud zná, ale odkud? Nerad spal v tomto pokoji, bál se té dívky! Oslava proběhla v pořádku, ale to se o noci říci nedalo. Večer se umyl, otevřel dveře do pokoje a znovu je zavřel. Nedokázal ty dveře znovu otevřít! Nakonec ho maminka přinutila a on si vlezl do postele, zavřel oči a... najednou zaslechl zavrzání prken. Řekl si že to nic není, nikdo tam přeci není. Pak se odvážil otevřít oči a uviděl jen, že se obraz na stěně hýbe. Míša věděl, že nemůže s pláčem utíkat za maminkou, a proto se znovu pokusil usnout.

Opět slyšel kroky, ale už se nepodíval. Moc se na bál že tam uvidí něco děsivého, ale více se bál toho, že ho to něco napadne, tak pootevřel oko a zamžoural na postavu před ním. Byla to ženská siluleta, jen za ní něco jako by vlálo. Míša se tak lekl že se zprudka nadechl i žena se lekla. Pak se jen mihla a zmizela v obraze. Míša rozsvítil a doběhl k obrazu a opravdu, dívka na něm měla vyděšený výraz a neusmívala se. Míša k ní promluvil: „Já ti neublížím když ty mě neublížíš!“ „Neublížím, to já potřebuji pomoci..“ řekla dívka z obrazu. Míša přemýšlel o slovech pany z obrazu ještě ráno, a proto se hned večer, když už ho maminka uložila ke spaní, vydal do pokoje pro hosty. Upřel své veliké oči na obraz na stěně. Pana tam nebyla! Stála totiž pod obrazem a měla motýlí křídla. Vypadala smutně, a proto se jí optal co se jí stalo. Ona se však opět polekala a zmizela v obraze. „Míšo, jakto že ještě nespíš?“ proto utíkal do postele a další večer zrovna tak. Pana z obrazu se ho bojí, proč? Další večer znovu šel za panou z obrazu a rozhodl se že neuteče. Pana opět nebyla v obraze, ale ani nestála pod obrazem ona létala po místnosti! Mávala svími majestátně velkými křídly, tmavé vlasy ji vlály a po šatech klouzaly třpitky, které padaly z krásných křídel. Míša už to nevydržel a šel k obrazu a shodil ho. Nechtěl už aby pana utekla, chtěl aby se vrátila domů. „Děkuji“ řekla pana „Cco?!“ „Děkuji, že si zlomil mou kletbu. Konečně mohu žít i mimo obraz. Víš má matka se o mne chtěla postarat, a proto mě provdala za bohatého vílího panovníka, ten mě ale nemiloval a zaklel si mě do obrazu abych

již nemohla mluvit. Naneštěstí pro něho jsem měla v zámku přítelkyni ta sic nemohla kletbu zlomit, ale mohla mi pomoci tím že mi v obraze rozvázala jazyk. Ovšem když to panovník zjistil obraz vyhodil a já se ocitla v prázdnotě. Má přítelkyně mě donesla sem, jelikož jen chlapec, který neví o magii nic a rozbije mé vězení, aniž bych ho pobízela, mě může osvobodit. Děkuji teď se konečně mohu vrátit domů, je tu jen jedna věc. Musím ti vymazat paměť ohledně mě, promiň o vílách se lidé dozvědět nesmí to by nás zničilo!“ pronesla pana

„To nesmíme dopustit“ řekl Míša a pana z obrazu se vymazala z jeho vzpomínek a oknem uletěla domů. A proto malý, teď už velký Míša neví co vše zachránil. Třeba my všichni jsme něco důležitého zachránili. Jen díky jemu teď vílám vládne spravedlivá pana z obrazu.

KONEC