Panenka

Už mě nebavilo jen sedět a čekat, co se stane a tak jsem se stala tím, kdo roztáčí kola osudu. Zoufalství života na chvíli mizelo, zoufalství smrti si se mnou povídalo a celkově jsem yla na ty dny šťastná. Pak se ale něco stalo, něco, co jsem neuměla pojmenovat, možná jsem jen začala znovu vidět prázdnotu svých dní, ne že by tam předtím nebyla, jen jsem občas chtěla zavřít oči a nic nevidět. Měla jsem štěstí, když jsem oči zavírala, viděla jsem za víčky spoustu kluků, kteří mi nedali své číslo, protože jsem o ně neprosila, ale pak jsem začala vidět jednoho, který mi ho čtyři roky poté dal a já doteď nevím, jestli tím náhodou něco sledoval. 
Anyway, byla jsem šťastná pro ten moment než jsem začala přemýšlet o tom, jak jsem sama, když jsem si s tebou psala, taková internetová láska a přátelství, to je hodně, ale nikdy se tě nedotknu a taky mě nikdy nepolíbíš i kdybys chtěl. Ale co můžu dělat, tak to prostě je a nikdy to nebude lepší ani horší a já budu sama, když nezačnu chodit ven, ale když mě se nechce. Chtěla bych někoho potkat, ale platit peníze za to, že budu jezdit jednou týdně do Klementina, kde si sednu a budu číst knihu o jedech a čekat, až mě ten člověk najde, to se mi nechce a tak to nedělám. Zatím jsem doma a až nebudu tam, tak si vytvořím opravdový domov bez křiku a nadávek a sester a světa a budu šťastná jako blecha, možná bych měla začít běhat, když už jsem si to uvědomila a taky bych chtěla hubnout i když dobře vím, že nemám co a kdybych hubla, tak bych mohla shodit tak leda prsa.