Podzim života

Sinusoida je opět na své nejnižší hranici...tak něco málo z toho bahna duše mé

Podzim života

 

Listy už nejsou, míza je suchá,

bolestí chápu svou vinu,

lidskost už zmizela, vidím jen ducha,

lačnící po Tvém klínu.

 

Jsou nás tu stovky, každý je jiný,

bez šance jít  do květu,

teď už však jenom šedivé stíny,

ohlížejí se po létu.

 

Pozdě je, braši, led se nám blíží,

teplo a slunce jste prohráli,

hříchy a viny vaši duši tíží,

tak, aby jste se probrali,

musíte přijmout gilotinu

a hlavně svoji plnou vinu.

 

Barvy tu nejsou, čerň vede řady

a všichni kolem pospolu,

na prsou trny, nemaje  řády

a srdce jen plná výmolů.

 

Několik dravců, těžíce z prohry,

hlásá, že tvrz je dobita

a s nadějí na jasnější dohry,

nevidí, že krev je již vylita.

 

 Zbývá už jenom varovat přeživší věk,

že sebekrásnější plod je zalévati třeba,

neb uschne jako oříšek

a z datle bude suchá pleva.

 

Já zdravím vás úsměvem permafrostu,

kde ledový vichr mi chladí horké steny,

už zakrněl jsem, bože nevyrostu,

ztratil jsem víru a důvěru své ženy.

 

A teď se modlím k bohu, unyle a trpce

a lačně vyhlížím svoje dřevorubce……..

 

---