Poslední narozeniny

Byl večer jako každý jiný. Alespoň on to tak viděl. Měl zrovna narozeniny. Bylo mu třiadvacet.

Stál na kolejích a odhodlaně vyčkával vlak. Ten se mu měl přiřítit do zad. Pak bylo těžší si to na poslední chvíli rozmyslet a uskočit mu.

Byl na pokraji svých sil. Cítil se opuštěný a bez špetky sebevědomí. Svíral ho pocit beznaděje. Trýznivá bolest samoty a neurčitý pocit nejistoty. Kam vůbec patřím? ptal se sám sebe. Žádná myšlenka ho nedokázala přimět sestoupit z kolejiště.

Poloprázdná lahev od Whiskey se líně povalovala na trávníku několik metrů od mladíka. Bez ní by bylo o dost těžší to udělat. Přesto se moc bál.

Pak to zaslechl. V dálce bylo slyšet výhružné houkání vlaku. Vlaku, jenž má ukončit jeho útrapy. Houkání se s každou sekundou přibližovalo, a s ním se postupně začal ozývat i hlasitý strojový lomoz lokomotivy. To vše ho však nepřesvědčilo, aby se vyhnul té obrovské mašině.

Mladík naposled zavřel oči a čekal. Teď již velice blízké a hlasité troubení vlaku protrhlo strašlivé skřípění kovových kol na kolejích. V tu chvíli otevřel oči a obrátil se, aby na kratičký okamžik spatřil masivní konstrukci, která mu v tu samou sekundu pohnula s celým jeho tělem.

A vše bylo náhle tatam. Všechno ve vteřině skončilo. Vlak brzdil ještě desítky metrů, ale to již bylo zbytečné. Byl konec.