Postní meditace u Kříže Beránkova

Koupat se v krvi Beránkově, objímat probité nohy, hledět do proklatého boku Spasitelova. Ve zkroušenosti očekávat Jeho zmrtvýchvstání, které je ještě daleko, jako celá staletí. Svatý půst, který je jedinečným časem těch nejtišších modliteb u posvátného Kříže byl redukován na počítání špekáčků a odvažování gramáže potravy.

Staří rytíři se z pod svých náhrobků smějí naší malosti a ubohosti. Svět přivedený samotným satanem na okraj propasti, která nemá dno, jejíž oběť čeká nekonečně dlouhý pád v hrůze, že přijde náraz, vysmívá všem věrným křesťánkům. Svými řvoucími hříchy ukazuje, kam jsme mu dovolili svou nečinností a pasivitou předků dojít. Člověk zvíře se vysmívá člověku obrazu Božímu. Ten prchá do svých cel, uzavírá se ke svému Kříži, protože ví, že nelze zachránit ty, kdo se zachránit nechat nechtějí.

Svět umírá a nový už se nerodí. Mizí zapomenutí světci, jako by zafoukal poslední zimní severák do psaníčka z oltářního kamene. Vidíš, už ho nese do zapomnění. Svatý Valentin smutně sleduje houfy třeštících a hřešících lidí, kteří jeho jméno zneužili k oslavě smyslnosti a vyprázdněné lásky.

Svatý Šimon z Cyrény znovu bere na svá ramena Kristův kříž. Tentokrát ochotněji, protože vidí, že není nikdo, kdo by ho zastoupil. Starý papež totiž shodil z ramen těžké břemeno a vzdal se řízení lodičky svatého Petra.

Palestrina s Allegrim jen nevěřícně hledí na produkce, jichž jsou svatostánky plné.

Přesto, když se vydáš na přelomu zimy a jara do polí a lesů, potkáš sehnutého poutníka. Nikdo jiný, než ty, ho neuvidí. Jakoby každou chvíli měl padnout, síly mu docházejí. Přesto se vláčí krajem bezbožných dál a hledá svou Kalvárii. Putuje takto naší zemí už stovky let. Po vzepjetí lidského pokolení v dávno minulých dobách katedrál a neznámých mistrů oltářních obrazů, dobách úpadku a opětovném rozkvětu, dnes nenachází bratrstva věrných, která by mu pomohla s nástrojem umučení. Dávno zanikla a nikdo už je neobnoví. Důtky flagelantů umkly a černá smrt je báchorkou pro malé děti.

Nikdo už nepřipne žínici k obnaženému tělu, nikdo nepojídá chleba s vodou, nikdo nevítá Krista vcházejícího za večera umírající zimy do města. Každý spěchá raději za svým bůžkem - dětmi, manželem, jídlem, počítačem, hříchem... Sebezápor je slovo sprosté natolik, že i Word vám ho opraví.

Přesto je možné v katedrále zaslechnout zapomenuté písně. Jako by v kryptě pohřbení doplňovali to, co ti živí nad nimi už nedokáží, protože neznají slova, která otevírají nebe. Strašlivé je tajemství Velikonoc. Strašlivý je Panovník ve své smrti. Děsivá je krev Beránkova a zlořečený každý, kdo ji nevzývá.