Ve službách inkvizitora (1/4)

Jedná se o historickou novelu z konce 15. století. Snad se bude líbit a určitě nešetřete komentáři.

Příliš času uběhlo od chvíle, kdy jsem si poprvé oblékl mnišskou sutanu a mým příbytkem se stal strohý pokoj ve františkánském klášteře Freisingu, mým jídlem se stala kaše chudých a mým údělem byla služba Bohu. Ujišťoval jsem sám sebe a nejvíce mé srdce, že si to přeji. Snažil jsem uchlácholit srdce mladého člověka, které hořelo po životě a připadalo si jako rozžhavený kus železa v oleji. Ticho a chlad dýchalo ze zdí na mé srdce a každý den byl zápasem ohně v mém nitru s neskutečnou zimou všude okolo.

Do kláštera jsem odešel na popud mého otce, který byl bohatým mužem s jasnými představami o životě. Ještě před svou smrtí odkázal veškerý majetek mému staršímu bratrovi a mně vykoupil místo v klášteře, aby se ze mě stal mnich. Snad proto, abych mého staršího bratra nechtěl připravit o majetek, ale myslím si, že to mělo i jiný důvod. Celý život mi předhazoval, že já mohl za smrt jediné ženy, kterou kdy miloval. Říkal, že jsem prokletý a nikdy se tohoto prokletí nezbavím, i kdybych udělal dva tisíce dobrých skutků.

Oblékl jsem si mnišskou sutanu a mým příbytkem se stala studená jizba, mým jídlem kaše chudých a mým údělem byla služba Bohu. Otupoval jsem své srdce modlitbami, brousil jeho hrany a postupem času se z plamene stal malý plamínek.

A přesto tento plamínek nikdy neuhasl, ve skrytu duše jsem chtěl vidět dálky světa a být svobodným jako pták. Něco mi našeptávalo, že mým osudem není poklidně zestárnout jako jiní mniši za zdmi kláštera, ale možná ještě uzřít dálavy světa a najít si vlastní cestu k Bohu, než skrze modlitby a odříkání.

Byl krásný jarní den a zrovna jsem pracoval na zahradě, když si mě nechal povolat opat kláštera otec Pavel do své komnaty, kde přijímal důležité hosty. Bosý, v hnědé kutně, převázaný bílým provazem se třemi uzly symbolizující tři sliby: chudobu, poslušnost a čistotu, jsem předstoupil před opata. Byl celý nesvůj a něco mu dělalo vrásky na čele, když mě uviděl.

„Ach, milý Tomáši, jsem velmi rád, že jsi přišel. Mám pro tebe něco naléhavého,“ začal opat Pavel, povstal a ukázal mi rukou, abych se posadil na krásnou židli z ořechového dřeva s vyřezávanými motivy květů a listů.

„Byl zde jistý mistr Frederick s prosbou, abych mu doporučil nějakého pomocníka z řad našeho řádu. Dlouho jsem přemýšlel, kdo by byl hoden toho úkolu, ale nikdo mě nenapadl, krom tebe. Ostatní mniši jsou zdřevnatělí, mají opuchlá těla a až příliš přivykli na zdi kláštera.“ Otec Pavel chodil po místnosti a nervózně si hrál s křížkem v ruce Když pohanil všechny tlusté, zlenivělé a nemocné bratry, začal pro změnu vychvalovat mě.  

„Ty jsi zde docela krátce a ve své mladosti jsi pružný jako lyska, tobě by dlouhé handrkování po světě nevadilo a mohl bys získat užitečné zkušenosti, které v klášteře jistě nenajdeš. Milý Tomáši, chtěl bys jít do služeb mistra Fredericka a cestovat s ním po Bavorsku a dalších krajinách?“

Když jsem uslyšel jeho slova, rozbušilo se mi srdce.

„Odpuste mi, ale rád bych viděl svět a věřím, že mistr Frederick dělá bohulibou činnost, když chce pomocníka z našich řad. Budu dobrým pomocníkem a budete na mě pyšný.“

Opat Pavel vyslyšel má slova, ale nijak se nezatvářil vesele. Poškrábal si čelo a změřil si mě. V jeho přívětivých očích se zableskla podivná jiskra.

„Tomáši, dobře, že jsi začal mluvit o Bohu. Protože ve službách mistra Fredericka ho budeš potřebovat více než kdokoliv jiný. Čeká tě těžká cesta a myslím, že tě změní a zkazí tě, protože mnoho mladíku jako ty odešlo po této cestě a vrátilo se jako neznabozí pohané, ač bohatí a lakotní. Mistr Frederick je totiž inkvizitor, který podléhá pouze biskupovi, ačkoliv je pouhý laik a Bibli rozumí jako koza petrželi. Proto chce nějakého vzdělaného mnicha, který umí latinsky.“

V té době jsem si nedokázal představit, co to znamená inkvizitor, i když jsem to slovo slyšel kolovat mezi drbnami a z dalekých měst přicházely zvěsti o čarodějnicích a kacířích. Byl jsem mladý a nemyslel jsem na zlo, které číhalo jako dravá saň na výpad ze zálohy. Chtěl jsem vidět krásy světa a bylo mi jedno, kdo bude mým mistrem. Chtěl jsem pryč za každou cenu a kdybych v klášteře zůstal ještě o měsíc déle, tak by můj plamen života uhasl na vždy a já bych se všeho vzdal. Možná by byl ze mě další mnich s opuchlým tělem, s bolavými klouby a s lysinou na hlavě.

Ničeho jsem neváhal a souhlasil jsem. Otec Pavel spokojeně pokýval hlavou, ale ničeho již neříkal. Vrátil jsem se rozrušený ke své práci.

Druhého dne ráno jsem si sbalil své skromné věci, které se vtěsnaly do malého rance, ustlal si postel a naposledy se nadechl plesnivého vzduchu chladné jizby. Se svými řádovými bratry pojedl kaši chudých a pomodlil se, aby má cesta dopadla dobře a já se s nimi ještě někdy setkal.

Opat Pavel šel se mnou před bránu kláštera a měl slzy na krajíčku, řekl mi, že si mě velmi oblíbil, i když ve mně od první chvíle viděl vzdor. Vybízel mě, abych si uchoval Boha v srdci, statečně se zhostil těžkého úkolu a vyhýbal se ženám, protože kam nemůže Ďábel, tam nastrčí tohle stvoření. Nakonec mi strčil do dlaně zlaťák, který se mi zatřpytil v ranním slunci a já si uvědomil, že je to první peníz od té doby, co jsem vkročil za brány kláštera.

Brzy na to dorazil žlutý žebřiňák a já tak poprvé uviděl svého mistra. Bičíkem hnal pár koní uličkami Freisingu a lidé strachy bez sebe uskakovali z cesty. Hulákal a vyhrožoval dvojici vyděšených vraníků, že je prodá řezníkovi a koupí si raději strhané mezky nebo smečku třínohých čoklů. Křičel, šlehal bičíkem a připadal mi jako smyslů zbavený.

Když mistr Frederick zastavil, uklidnil se a seskočil z povozu na zem. Byl to mohutný, tlustý muž s červenou bambulkou místo nosu, a když se usmál, člověk si myslel, že mu úsměv roztrhne tváře. Cítil jsem z jeho dechu pivo a očička mu svítily jako hvězdičky. Když mě uviděl, plácl mě silně do ramene a usmál se. Opat mě představil a začal o mě hovořit jenom dobře, ale mistr Frederick brzy začal přešlapovat na místě a skočil otci Pavlovi do řeči.

„Je mi jasné, že Tomáš je skvělý mladík a dál mi ho vychvalovat nemusíte. Však já ho ve své službě prověřím a potom srovnám vaše slova s jeho činy. Tak tedy, neztrácejme čas, hoď si svých pět švestek na žebřiňák a ať už jsme pryč z tohoto města, kde je plno dobrých hospod a ještě lepšího piva. Člověku se z toho motá hlava.“

Tak jsem naposledy viděl otce Pavla, který nedlouho po mém odjezdu zemřel a dnes mu žehnám za jeho moudrost, protože kdybych býval se držel jeho rad, můj osud by byl zajisté jiný.

Odjel jsem tedy s mým novým mistrem na žlutém žebřiňáku a nikdy jsem ještě nezažil tolik zvídavých pohledů, tolik ustrašených očí a do prsou se bijících lidí, když nás spatřili projíždět ulicemi Freisingu. Bál jsem se těch vystrašených tváří více než oni mě a nejvíce jsem se začal bát mého mistra. Držel pevně opratě a pod svůj bujný vous si něco pobrukoval.

Tři roky v jeho službách uplynuly jako voda a já za tu dobu velmi dobře poznal mistra Fredericka. Musím vám proto vyprávět jaký to byl člověk, protože je důležitou osobou mého vyprávění a bez něj byste nepochopili moji bolest.

Projeli jsme na žlutém žebřiňáku křížem krážem celé Bavorsko a já za tu dobu zmužněl, začaly mi růst vousy, dívky se za mnou  otáčely a na přání mistra Fredericka jsem odložil mnišský šat a zase nosil obyčejné oblečení. Během té doby jsem zjistil, že mistr Frederick má mnoho tváří a mění je, jako herec mění masky. Dokázal být milým strýčkem, přátelským pijákem, ale i mužem s kamenným srdcem.

Za tři roky služby jsem navštívil tolik hospod, kolik jich nenavštíví obyčejný smrtelník za celý život. Mistr Frederick znal každou zapadlou krčmu v Bavorsku a naopak v každé zapadlé krčmě znali jeho. Krčmáři ho nalévali pivem a smáli se každému jeho vtipu, ale v jejich očích jsem viděl nesmírnou faleš a strach z moci mistra Fredericka, který podléhal pouze biskupovi Riedelovi a v jeho jménu konal.

Někdy se mistr Frederick opil tak, že jsem ho musel vyvést z hospody zadním vchodem a dávat pozor, aby mě nesekl svým mečem. Mistr Frederick v opilosti viděl nemožné věci, takové, které má každý piják po dlouhých letech chlastání. V případě mého mistra to byli démoni a zatracené duše kacířů. Mistr se oháněl mečem a volal archanděla Michaela s nebeskou armádou na pomoc. Když to na něj přišlo, odvedl jsem ho do stáje a tam ho nechal vyspat do druhého dne, jen aby ho nikdo neviděl v tomto stavu.

Druhý den ráno jsme museli rychle odjet z toho místa a mistr Frederick mě nazýval svým synem, sliboval, že se již nikdy nedotkne alkoholu a bude žít jako nejchudší mnich. Nikdy mu to však nevydrželo ani tři dny a už mě zase bil do ramen, abych zastavil u krčmy.

Často jsem mu na dlouhých cestách předčítal a překládal z knihy Malleus maleficarum, Kladivo na čarodějnice. Mistr Frederick si vždy potichu něco mumlal pod vousy a jeho nejoblíbenější částí, kterou jsem již po mnoha čteních znal téměř z paměti, byla část třetí: Soudní procesy, mučení a tresty.

Dlouhé byly tři roky po boku mistra a já poznal, kolik je na světě utrpení a zla. Viděl jsem rolníky zubožené hladem, dědiny zdecimované morem, kde jenom psiska pobíhala od ničeho k ničemu. Viděl jsem táhnout voje zpívajících vojáků a byl svědkem bitev, které vedla německá knížata mezi sebou. Mistr Frederick vykonával svoje řemeslo, ať byla doba jaká chtěla a bylo pro něj možná lepší, čím hůře se obyčejným lidem vedlo, neboť tím rostlo i více udání a podezření z kacířství a čarodějnictví.

Mistr Frederick jako inkvizitor naháněl hrůzu a příliš dlouho nic nevyšetřoval, stačilo mu mnohdy se jen podívat na dotyčného a poznal po čichu, jak sám rád říkal, v čem se ten člověk provinil vůči Bohu. Také prozkoumával majetkové poměry a zda by se vyplatilo člověka soudit. Když byl se vším hotov a měl všechny důkazy a anonymní výpovědi, odvezli jsme obžalovaného do Mnichova a tam byl vykonán soud a použití Útrpného práva, než se doznal ze svých činů. Já jsem se nikdy výslechů neúčastnil, jenom jednou jsem zaslechl hrozný řev, když jsem nesl svému mistru džbán silného piva, neboť mu vyschlo v hrdle.

Ptáte se mě, kdo byli ti obžalovaní, kacíři a čarodějové? Inu dnes to vím a mohu vám to říct: byli to nepohodlní lidé, podivíni a oběti zášti a závisti. Mnohokrát stačilo, aby farář ukázal prstem na nešťastníka a už měl nakročeno na hranici.

Doufám, že jste pochopili, jaký byl mistr Frederick člověk a čemu sloužil. Teď vám budu vyprávět o osudové cestě, po které mi zbylo z planoucího srdce jenom hromádka popele.

Jeli jsme dva dny po krkolomné cestě do města Řezno a mistr Frederick celou cestu nadával, že se již nevaří pořádné pivo a jestli nebude v tom Bohem zatraceném městě alespoň jeden dobrý pivovar, nechá na hranici odvést polovinu radních. Já jsem ho nechal láteřit a užíval si krásného jarního dne po dlouhé zimě. V tom se za zatáčkou objevil hostinec a mistr Frederick málem vypadl ze žebřiňáku.

„Chlapče ušatý! Ty pacholku Satanův! Okamžitě zastav, v hrdle mi vyschlo už dávno a jestli nevypiji aspoň dva džbány piva, dostanu zimnici a zemřu. Vysaď mě zde a zajeď se žebřiňákem za les, abychom zbytečně nešířili strach mezi sedláky a přijeď pro mě, až uslyšíš z města odzvonit půlnoc. Stejně bude nejlepší, když vjedeme do toho zatraceného města pod rouškou tmy.“

Mistr Frederick zmizel v hostinci U Velkého korbele a já odjel odstavit žebřiňák za nedaleký les. Koně jsem odvázal a nechal je na zelené louce napást. Sám jsem se uvelebil pod vzrostlým dubem a užíval si krásného květnového dne. Zavřel jsem oči a za nedlouho usnul. Zdálo se mi něco krásného, ale přesně co, vám již vypovědět nemůžu, neboť mě ze spánku probudilo otravné šimrání pod nosem.

Když jsem otevřel oči, klečela před mnou neznámá dívka, stéblem trávy mě šimrala pod nosem a mile se usmívala tomu počínání. Když viděla, že jsem otevřel oči, zalekla se a začala utíkat. Smála se jako smyslů zbavená a já se za ní rozběhl. Po chvilce pronásledování jsem ji chytil za pas a svalil do trávy.

„Kdo jsi? Ty nevíš, že dívka jako ty se nemá sama potloukat po lesích? Co kdybych byl násilník a zneuctil tě!“

Ležel jsem na ní a držel ji pevně za ruce. Chvíli se kroutila jako užovka, ale nakonec se mi podívala do očí a vyplázla na mě růžový jazyk. Prohlížel jsem si ji a v břiše mi začalo poletovat hejno motýlků. Co když jsem chytil vílu, zamyslel jsem se. Na chvíli se mě zmocnila panika.

„Okamžitě mě pusť ty hlupáku! Nechtěla jsem ti nijak uškodit, ale když jsi tak hezky spal, neodolala jsem a musela jsem tě pokoušet.“

Promluvila na mě medovým hlasem a ihned mi problesklo hlavou, že tak krásný hlas jsem ještě neslyšel. Oči ji svítily smaragdově zeleně a dlouhé zrzavé vlasy ji sahaly až po prsa. Její tvář však byla bledá a plná roztomilých pih. Začal jsem opravdu pochybovat, jestli to není víla. Učarovala mě svým pronikavým pohledem a ještě dlouho jsem ten pohled hledal u jiných žen, než jsem se nakonec smířil, že už ho nikdy znovu nenajdu.

„Řekni mi, kdo jsi? Víla?“ Zeptal jsem se zcela naivně.

Dívka se zasmála a pohladila mě pohledem. Nevěděla, jestli mě má pokládat za hlupáka nebo za milého chlapce.

„Říkají mi Helena a jsem dcera kovářova. Hledám ženicha, nevíš o některém?“

„Mně říkají Tomáš. V lese těžko najdeš ženicha, to spíše nějaký hejkal si tě odnese do svého obydlí v temném lese,“ odpověděl jsem jí směle.

„Vidíš sám, že jsem nepotkala hejkala, ale našla jsem docela hezkého chlapce. Když budeš chtít, můžeme se opět někdy vidět,“ když dopověděla, vysmekla se mi, odvalila mě do trávy a začala utíkat směrem k městu. Nechal jsem tu podivnou dívku běžet a ještě dlouho jsem na ní hleděl. V břiše mi bylo najednou úzko a cítil jsem zvláštní, nevýslovný pocit. Až později mi došlo, že se tomu říká zamilování.

Jak jsem slíbil, dorazil jsem po půlnoci k hostinci s názvem U Velkého korbele. Mistra Fredericka jsem zaslechl již z velké dálky, mečem šermoval před hospodou a k pobavení všech klel na všechny svaté, biskupy a dokonce i na papeže. Inocence VIII. nazval hovadem sedícím na stolici svaté. Nadával všem do sluhů pekelných a sám sebe nazýval bojovníkem proti ďáblu. Lidé se plácali do stehen a hostinský, vyschlý mužík se zašpiněnou zástěrou, nosil mistru Frederickovi další a další korbele silného piva, jen aby zábava nepřestávala. Nikdo z nich nevěděl, že se budou před tímto opilým mužem zítra třást kmáni i páni.

Když mě mistr Frederick uviděl, přestal šermovat a možná si uvědomil i tu hanbu. Vyskočil na žebřiňák a přikázal mi, ať okamžitě jedu do města a necháme ty idioty daleko za našimi zády.

Tak se stalo, že jsme dorazili do krásného města Řezno. Ubytoval jsem nás v útulném hostinci ve středu města, abychom byli v centru veškerého dění a nechal mistra Fredericka vyspat z opilosti do druhého dne. Ráno můj mistr klel ještě hůře než minulou noc, sliboval, že už se nikdy nedotkne chlastu a bude jenom o vodě a skývě chleba jako potulný mnich. Když mu však pookřálo, poručil si džbán piva, aby posoudil, co je to za hostinec.

Odpoledne jsme vyrazili na radnici, mistr Frederick si oblékl drahý plášť z jemné kůže, který stál nejméně sto guldenů a daroval mu ho kdysi jeden bohatý měšťan, aby vyplatil svoji dceru z nařčení, že je čarodějnice. Mistr Frederick se rázem změnil, jako kdyby ten plášť z něj udělal jiného člověka. Z usměvavého strýčka, který si rád vypil džbánek dobře uvařeného piva, se stal inkvizitor. Jeho tvář dostala kamenný výraz a v očích mu zaplály ohně. Já šel dva kroky za ním a sledoval vyděšené tváře měšťanů, jaký to host zavítal do jejich města. Velmi rychle se rozkřiklo, že přijel inkvizitor a mnozí se už třásli, až udají souseda nebo konkurenta v obchodě či řemesle.

Sotva jsme došli k radnici, dvojice vojáků otevřela dveře a nás uvítala trojice radních v honosných šatech a se zlatými řetězy kolem krku. Vznešení páni Ebner, Mader a Milman se ukláněli před mistrem Frederickem téměř až k zemi a dokonce i mě pozdravili, i když jsem byl normálně pro takové muže jenom špínou za nehty. Zavedli nás do přijímací síně zdobené obrazy, vzácnými vázami a vybraným nábytkem. Mistr Frederick vytáhl krásný tubus z vnitřní kapsy pláště a otevřel ho. Uvnitř se ukrývala mocná listina opatřená papežskou a biskupskou pečetí: samotná bula Summit desiderantes affectibus, kterou vydal papež Inocenc VIII. a mistra Fredericka opravňovala chytat čarodějnice a kacíře.

Radní ztichli a studený pot jim tekl po tvářích. Poté začali koktat jeden přes druhého ujišťujíc mistra Fredericka, že má veškerou jejich podporu a podporu i místního mladého faráře. Takový strach z něj měli!

Pobyli jsme na radnici několik hodin, mistra Fredericka pohostili tím nejlepším jídlem a pitím, mě nechali čekat ve vedlejším pokoji a také mi přinesli voňavou pečínku a víno. Jenže jsem neměl žádné potěšení z jídla a stále jsem musel myslet na Helenu a na její oči. Pálilo mě celé tělo a už jsem se viděl, že ji opět chytím do náruče a přivoním si k ní.

Až později odpoledne jsme vyšli z radnice a mistr Frederick si mnul ruce a všelijak klel, jací jsou v tomto městě hlupáci. Říkal mi, že nás čekají skvělé časy, protože v tomto městě je tolik hořkosti, že než se všichni vyplatí ze zájmu inkvizice, odejde do důchodu jako baron.

Bylo mi to nanejvýš hloupé a ta otázka mě svědila na jazyku, ale nakonec jsem se přece jen zeptal: „Mistře Fredericku, budete mě ještě dnes potřebovat? Chtěl bych se s někým sejít.“

Mistr se rozzářil a laskavě mě poplácal po hlavě: „Tomáši, chlapče můj, co to slyším? Že by to zpěv zamilovaného srdce?“

Trochu jsem se zastyděl a nijak na to neodpovídal.

Mistr Frederick však po chvíli pokračoval: „Jen běž a užívej si svých mladistvých let. Už jsem se bál, že ti mniši v klášteře vymlátili všechen zájem o děvčata z hlavy.“

Utíkal jsem uličkami Řezna, vyhýbal se lidem a kalužinám splašků. Připadal jsem si jako blázen, který našel mezi odpadky měďák a běží ho utratit do nejbližší krčmy. Cesta mezi městem a lesem se mi zdála nekonečná, ale nepřestával jsem běžet, ačkoliv jsem ke konci nemohl popadnout dech a srdce mi divoce bušilo.

Doběhl jsem na mýtinu a chvíli zíral okolo, ale nikoho jsem nezahlédl. Když už jsem se chtěl otočit a jít zklamaně nazpět, zjevila se. Mezi stromy se objevila, jemně našlapovala a hleděla na mě pronikavým pohledem zelených očí. S otevřenou pusou jsem pozoroval, jak vychází z lesa a na chvíli jsem zapomněl i dýchat.

„Ty jsi přišel! Možná jsem se v tobě zmýlila, Tomáši. Pokládala jsem tě za marnotratného chlapce.“

„Celou tu dobu jsem na tebe myslel a už ani nepochybuji, že jsi víla, protože jsi mě očarovala. Vyhýbal jsem se pohledům žen a sotva půl slova jsem s nimi prohodil, ale ty jsi jiná. Jako kdyby to byl Boží záměr mi tě poslat do cesty.“

„Hlupáčku,“ řekla něžně a nemyslela to nijak zle. „Jsem jenom dívka, malý človíček na tomto velikém světě, kde být jiným než jsou ostatní se nevyplácí. Jestli se mě nebojíš, pojď se mnou do lesa. Vidím v tobě dobrého člověka a chci ti něco ukázat. Tak půjdeš?“

Drželi jsme se ruce a Helena mě vedla do lesa, daleko od všeho dění. Tady, v tichém chrámu přírody, jsem se cítil být blíže k Bohu než v největších svatostáncích postavených lidskou rukou.

Došli jsme k chudé chatrči a Helena v ní zmizela. S rozpaky jsem jí následoval a vešel jsem do jejího království, které si postavila sama pro sebe, aby unikla zlým očím. Uvnitř to štěbetalo ptáky, v klecích poskakovaly veverky a na trámu visely obrázky vystřižené z nějaké staré bible. Helena s láskou dávala zrní ptáčkům a oříšky veverkám.

„Tahle veverka se jmenuje Skokánek, tahle je Oříšek a téhle říkám Zrzounek.“

Řekla mi jména všech zvířátek a poté jsme se posadili před chatrč a prožili jsme ty nejkrásnější chvíle mého života. Líbali jsme se a cítili se jako nejšťastnější lidé na světě. Poznal jsem, když někoho milujete a jste milováni jiným člověkem.

Ke konci dne, když už se začalo smrákat, mě Helena poslala do města napřed a já tak se smutkem na duši vyrazil do hostince a nemohl se zbavit pomyšlení na Helenu.

Do krčmy jsem došel až po setmění a nalezl mistra Fredericka ve výborné náladě s velkým džbánem piva na stole. Zavolal na mě a já si k němu přisedl. Mistr si utřel hustý knírek od pivní pěny a položil před mne dlouhý seznam jmen.

„Tohle město nám poslalo samo nebe. Zítra se z nás stanou bohatci, až se všichni boháči města budou vyplácet a to si zapiš za uši, že jim nezůstane ani měďák v měšci. Oškubu je jako kachny, ostříhám jako ovce a podojím jako zlaté krávy. Doba je zlá pro obyčejné lidi, po vsích řádí mor a němečtí šlechtici vedou mezi sebou války, ale pamatuj si hochu, že čím hůře se těmto ubožákům vede, tím lépe se máme my.“

Povzdechl jsem si a zadíval se do plamínku plápolající svíčky, uvědomil jsem si, že jsem se vrátil z ráje do bahna světského světa, který byl šedý a nevýrazný. Vedle světa, kterému vládla Helena v hloubi temného lesa, byl tento svět zkažený a hnaný do zkázy. Chtěl jsem okamžitě odejít od svého mistra, vypadnout ze zatuchlé krčmy a třeba celý život prožít v chatrči. Hlavně, abych byl opět s Helenou.

---