Selma

Selma

(Život nemá pointu)

(1)

Když jdete po Mirza Ismail Road směrem od nádraží, dojdete k bráně do Pink City, Ajmeri Gate. Poslední obchůdek před křižovatkou je na pravé straně Saree Shop. Před ním jsem občas zahlédl holčičku.

Nafotil jsem v Indii spoustu dětí, byly nejčastějším námětem mých fotografií. Děti jsou asi krásné všude, ale oči a úsměvy indických nemají konkurenci. O holčičce před obchodem jsem věděl dlouho, ale nedařilo se mi jí „ulovit“. Buď nebyla vidět, nebo jsem si včas nevzpomněl a nepřipravil se. Domluvený snímek jsem nechtěl.

Poslední večer před koncem práce a odjezdem domů jsem si šel ještě něco koupit do Pink City a vzpomněl jsem si. Držel jsem malý automat s nabitým bleskem v ruce a vyhlížel jsem. Byla tam. A taky o mně věděla. Stála s nerezovým džbánečkem na jedné dlani, druhou ho shora přidržovala, jemně se na mne usmívala, lehounce vykroužila hlavou indickou osmičku jako poděkování za zájem.

Technicky je výsledná fotografie nic moc, ale pro mě je skvělá, jedna z mých nejoblíbenějších, malá indická princezna bleskem vykouzlená ze tmy.

(2)

Za rok jsem jel do Indie soukromě. Zastavil jsem se i v Saree Shopu. Majiteli, překvapenému, že turista nechce nic vidět a jen se přehrabuje v baťůžku, jsem podal dvě fotografie. Chvíli na ně nechápavě hleděl, když dohleděl, zeptal se, jestli chci čaj a nabídl mi místo k sezení. Selma, tak se jeho dcera na fotografiích jmenovala, přišla za chvíli. Oba souhlasili s dalším snímkem, tatínek potěšeně, Selma s vlídnou vstřícnou ochotou. Protože ale neuměli anglicky, jen jsme se většinu času na sebe rozpačitě usmívali a po čaji jsem poděkoval a šel.

(3)

Přinést tuhle fotografii mi trvalo dva roky. Posílat jsem jí nechtěl, byla ověřeným klíčem k příštímu snímku. Tentokrát mne vzal otec po strmých schůdečcích do místnosti nad krámkem. Postupně se tam sešlo poměrně dost lidí, já, otec, Selma, ten rok třináctiletá, její o pár roků starší sestra a dva bratři, odhadem lehce přes dvacet. Sestra tlumočila, tatínek hovořil, Selma a bratři mlčeli.

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil. Pan otec mi vysvětloval, že obchodu se daří, synové dospívají, on by rád otevřel krám i v Evropě a ptá se, jestli bych nepomohl. Necítil jsem se být tím pravým, ale ze slušnosti jsem pověděl, odkud jsem, jak je to u nás s Indy a se zřizováním živnosti pro cizince. Náhodou jsem to věděl dobře.

Selmina sestra ze strany překládala a v jednu chvíli, aniž by změnila tón hlasu a tempo řeči, se zeptala, jestli bych nechtěl alespoň otevřít indickou restauraci a mít opravdového indického chefa. Také jsem nezměnil styl řeči, dál jsem se díval na otce, řekl jsem, že teď asi nepřekládá, ale ptá se pro někoho jiného. Odpověděla, že ano, že pro sebe. Ani na to jsem se necítil být ten pravý. Možná moje chyba.

Ještě jsem udělal pár nových obrázků, různých kombinací osob, Selma tentokrát neměla úsměv zářivý ale rozpačitý.

(4)

Příští cestu do Indie jsem měl až o sedm let později. Fotky jsem nepřivezl žádné a nějaký čas mi trvalo se rozhodnout. Okolo obchodu jsem několikrát prošel při courání po městě, než jsem se odhodlal a vstoupil.

Tatínek se rozpomněl brzy, posadil mne, zatelefonoval Selmě a podal mi sluchátko. Mladá žena s příjemným hlasem a velmi dobrou angličtinou mne ujistila, že dobře ví, kdo jsem, pozvala mne na návštěvu a pečlivě mi nadiktovala adresu a vysvětlila cestu.

Dům za městem v muslimské oblasti bych sám stejně nenašel, ale buď jsem měl úžasné štěstí, nebo o mně všichni všude věděli. Každý, koho jsem se zeptal, hned věděl, že jdu za Selmou a poslal mne správným směrem. Bezzubý stařík nakonec pověřil houfec dětí mě zbytek cesty zavést.

Dům byl pouze přízemní ale poměrně velký, s pozemkem obehnaným zdí, bez zahrady, jen hlína, písek, sem tam kus křoví. Přivítalo mne pět žen různého věku, váhy a hlučnosti, úplně okamžitě mi situace připomněla pohádku o Popelce, ten pocit vydržel až do konce návštěvy a vrátil se i při následující.

Nejstarší žena byla Selmina tchyně. Hlučná, robustní, s hrubým hlasitým smíchem, anglicky uměla sem tam slovíčko. Její dcera byla jen mladší, zatím poněkud míň robustní kopií, anglicky znala trochu líp, ale také to nestačilo na rozhovor. Selma držela na ruce dítě, asi dvouletého chlapečka, ve tváři zase úsměv desetileté slečny se džbánečkem. Tichým melodickým hlasem všem tlumočila. Další dítě, asi pětiletý klučík, patřilo k nemluvné sousedce, která pomáhala a vše pozorně sledovala. Poslední žena byla buď kamarádka švagrové, sestřenice nebo jiná podobná příbuzná, prostě patřily k sobě, a to i vzhledem a chováním.

Úvod návštěvy nebyl o Selmě, ale o tchyni a svagrové. Prošel jsem obvyklým křížovým výslechem obohaceným o průzkum toho, co se v Evropě nosí, jde zrovna v televizi, a které celebrity u nás známe.

Když Selma a mlčenlivá sousedka připravovaly oběd, udělal jsem, co obvykle dělávám, šel jsem za nimi do kuchyně si povídat a fandit. To přilákalo i ostatní tři dámy a tchyně se ujala části vaření, abych viděl.

Po obědě paní domu s dcerou a další slečnou prohlásily, že jsou unavené, a zmizely si zdřímnout. Konečně jsme si popovídali se Selmou a mlčenlivé sousedce se udělal lehký úsměv. Pochválil jsem angličtinu a zeptal se, kde se naučila. Sama, usmála se Selma, a překvapila mě otázkou, jestli bych nepřišel ještě jednou a neudělal si s nimi výlet do Amer Fortu. Tam už jsem sice byl několikrát, ale neměl jsem důvod odmítat a také jsem měl pocit, že ten výlet je nějak důležitý.

Než jsem odešel, ukázal se ještě pan manžel. Měli s otcem někde obchod se stavebním materiálem. Pokud otec nebyl stejný typ, říkal jeho vzhled, že matčiny geny jsou dominantní stejně jako ona sama. Selmu pořádně nepozdravil, na mne se skoro nepodíval a zase zmizel.

(5)

Na výlet jsem dorazil brzy dopoledne. Selma se ještě šla osprchovat a připravit, pro pani tchyni už jsem nebyl příliš zajímavý, měla mne pro sebe její dcera a tentokrát se hodně snažila vystačit s angličtinou a povídat si. Mlčenlivá sousedka byla dál mlčenlivá a dál vše pozorovala. Na výlet ale s námi šla ona a její syn. Švarová a tchýně byly na podobný výkon příliš unavené. Když mi to mladá švagrová před odchodem prostinkou angličtinou vysvětlovala, Selma se jen zahleděla kamsi do nekonečna. Přišla, osprchovaná a připravená, celá v zeleném, od paty až k hlavě včetně burky všechno zelené, jen oči hnědé.

K Amer Fortu jsme došli pěšky, já, Selma se synem na ruce, sousedka se svým, stejně tichým jako ona, za ruku. Před bránou se na mne Selma podívala a řekla, že dovnitř vlastně ani nemusí a jestli by mi vadilo, kdybychom jeli jinam. Nevadilo a nějak ani nepřekvapilo. Požádala mne, abych to neříkal ani otci ani tchýni a dalším z rodiny manžela a okamžitě souhlasila, když jsem navrhl, že udělám pár fotografií v parku před palácem, z výletu. Uvnitř Amer Fortu se stejně fotit nesmělo.

Z prvního autobusu jsme vystoupili hned na příští zastávce a počkali na další, se stejným číslem. Mezitím se starší šedivý Ind mých společnic na cosi vyptával a sousedka mu odpovídala. Baččí hé vím, co znamená, na co se ptal a jaká byla odpověď, jsem tušil ještě než mi to Selma vysvětlila. Jak a odkud mladá muslimka zná cizince, odpověď byla, že jsem jí jako dítě fotil.

Dalším autobusem jsme dojeli až dovnitř Pink City, kde Selma sehnala rikšu. Mezitím udělala šup šup a ze zeleného bubáčka byla pohledná mladá paní v zelených šatech. Rikšou jsme projeli celé město až za nádraží a tam v bytečku, ze kterého se dveřmi vycházelo na střechu domu, čekala sestra, ta, která před sedmi lety tlumočila, a já se konečně dozvěděl, o co jde.

(6)

Sestra studovala. S koncem školy jí rodiče domluvili svatbu. Ona ale vybraného ženicha nechtěla, protože si na studiích našla partnera sama. Když rodina na dohodnuté svatbě trvala, odešla a provdala se za přítele ze školy. Otec prohlásil, že má jen jednu dceru, Selmu, a pro jistotu jí okamžitě provdal. Její syn byl jen o stupíneček menší, než sestřina dcerka.

Bylo vidět, že jsou spolu rády. Držely se u sebe a polohlasem si povídaly. Většinou mluvila ta starší, která celkově byla ráznější a víc podobná matce. Selma má jemný a laskavý úsměv po otci.

Sestra učila, její manžel také, vyšli, ale asi skromě, byt s nimi sdíleli další mladí lidé, kteří postupně přicházeli a odcházeli. Sousedka se dál tiše držela stranou, tentokrát ale se spokojeným úsměvem.

(7)

Když jsem naposledy vešel do Saree Shopu, seděli v něm tři asi třicetiletí muži. Nejdřív tvrdili, že žádnou Selmu neznají, až ten, který byl nejdál a chvíli nevěděl, na co se ptám, řekl něco, po čem ostatní dva zmlkli a už do rozhovoru nevstoupili. Popošel ke mně, kývl, že ví, kdo je Selma, a může jí předat vzkaz. Napsal jsem mu číslo mého indického mobilního telefonu a poděkoval jsem.

Během tří dnů, které jsem měl do odjezdu, se Selma neozvala. Ten rok jí bylo 26 let.