Barborka

Vykuleně jsem vstoupil do třídy plné dětí, stejně starých jako já. Na zádech jsem měl batůžek včelího medvídka. Maminka se se mnou rozloučila polibkem a nechala mě na pospas tomu novému nebezpečí. Byly mi čtyři roky, ale i tak mě k holkám táhlo cosi. Obzvlášť z copaté Barborky s výraznýma zelenýma očima jsem nemohl spustit zrak. Pamatuji si, jak jsme si hráli na rodinu. Ona vařila, já jezdil náklaďákem a vydělával penízky.

Vykuleně jsem vstoupil do třídy plné dětí, stejně starých jako já. Na zádech jsem měl modrou aktovku s červenými auty. Maminka s tatínkem mě vyfotili u dveří s nápisem I. A a já rychle hledal volné místo v lavici. Jedno bylo vedle krásné copaté zelenooké holčičky. Barborka! Prolítlo mi hlavou a okamžitě jsem k ní přicupital. Usmála se, což mi dodalo odvahu. „Ahoj Baruško. Můžu k tobě?“ Nejprve se podívala zaraženě, ale pak s nadšením souhlasila. Trávili jsme spolu každý den. Já ji schválně provokoval, ona to tolerovala a smála se o sto šest. Její smích si budu pamatovat navždy.

Suverénně jsem vstoupil do třídy IX. A. Na zádech jsem nic neměl, jen v ruce obyčejnou propisku. Nepřezutý jsem došel k lavici, vtiskl Barče pusu a chytl ji kolem pasu. Smála se úplně stejně, jako před těmi osmi lety. Nechodíme spolu! I když si to ostatní myslí a já bych ji skutečně chtěl, jsem „jen“ nejlepší přátelé. A nyní mi dovolte citovat T. Kluse: Copak nemůže být mezi ženou a mužem přátelství kde není nikdo nic dlužen? Byl červen, blížil se konec základky a mě popadl jakýsi strach. Strach z toho, že Barču už neuvidím každý den, a že to bez ní nebudu zvládat. Sice vždy říká: ,,Neboj! Budeme se vídat. O víkendech, o svátcích a tak.“ Doufal jsem, ale nevěřil tomu. Ona jde totiž na gympl a já na elektrotechnickou.

Vykuleně jsem vstoupil do třídy plné patnáctiletých syčáků. Přes rameno jsem měl ledabyle hozený bágl. Chtěl jsem utéct pryč a už se nevrátit. Přál jsem si utéct za Barčou, říct jí to všechno, co k ní cítím. Jsem srab. Každou minutu jsem na ni myslel. Na její krásné tmavé vlasy, na její nejupřímnější smích světa, na její skrčené čelo, když se jí něco nezdálo, na její přívěšek s písmenem B, který jsem jí daroval loni o Vánocích, zkrátka na ni celou. Poprvé od konce devítky jsme se viděli den před Štědrým večerem.  ,,Omlouvám se, že to nešlo dříve. Mám toho skutečně moc, nezvládám.“  „Ty něco nezvládáš? Tomu nevěřím.“ Usmál jsem se a pokusil se ji chytit kolem jejího útlého pasu, ale ona se vyvlíkla. „Promiň…“ sklopila zrak, ,,Někoho jsem potkala, víš?“ Aha. Tak takhle to je. Žádné učení a žádné nezvládání. Jen nějakej debil, kterej ji okouzlil, bůh ví čím. Byl to pro mě šok. Vážně. Vždycky jsme totiž byli nerozlučná dvojka. Až teď se to zlomilo a my se přestali vídat úplně. Trhalo mi to srdce, snad jsem i brečel.

Suverénně jsem vstoupil do své kanceláře. Už dva roky dělám tady ve Škodovce šéfa jednoho oddělení. Jsem spokojen. Práce totiž vynáší docela dost, doma na mě čeká manželka Barča s obřím bříškem, čekáme dvojčata. Ale nemyslete si, že Barča je ta Barča se zelenýma očima a hollywoodským úsměvem! Jen mám asi štěstí na ženy s tímto řeckým jménem. A i když tu svou miluji nade vše, nikdy nezapomenu na moji první, i když vlastně platonickou, zelenookou lásku.

Vykuleně jsem vstoupil do hospody. Sraz se základní školou po padesáti letech, ach, to je doba! U někoho jsem si nebyl jist, jestli s námi vůbec do té třídy chodil, ale pár známých tváří tu přeci jen bylo. Zatajil se mi dech, naše pohledy se střetly, myslel jsem, že je to sen. Usměvavá Barča! Jak dlouho jsme se neviděli! Sesedli jsme si k sobě, decentně jsem ji políbil a začali jsme si povídat o našich životech. Zdálo se mi to tak neskutečné! Po celou dobu v ruce žmoulala cosi. Byl to ten přívěšek s písmenem B, a ačkoliv byl již trochu zrezlý a ne tak hezký jako tenkrát, vrátil mě o „pár“ let zpět.

,,Nikdy jsem na tebe nepřestala myslet.“ Řekla s lesklýma očima a utrápeným výrazem ve tváři. Trhalo mi to srdce, snad jsem i brečel. Škoda, žes mi to neřekla o padesát let dřív, Barborko.