Co z války neznám (1. část)

Příběhem nazvaným Osamělé války osud zaklínačky Aisling as Cill Airne neskončil, žít se musí dál. Co Aisling podnikla po dhamsko-adorské válce?

(Milí čtenáři, vy, kteří se s Aisling teď potkáváte poprvé - věřím a doufám, že jsem příběh nezasekala tolika odkazy na předchozí děj, aby se mu nedalo rozumět.)

Předem děkuji za všechna přečtení a kritiky.

„Odstranění únavy?“

„Hacht,“ nezaváhá zkoušený prvák.

„Posílení smyslů?“

„Scath. Můžu se zeptat? Po Scathu prý může člověk mít halucinace...“ Student stočí melodii věty do hodně váhavé otázky. Protáhnu se, uvelebím se v prohřáté trávě pohodlněji a rozhodnu se nedat mu odpověď zadarmo.

„Může, když ho přebere, a řekni mi proč.“

Zaklínačský adept si namáhá hnědovlasou hlavu a já nastavuju tvář už skoro letnímu slunci. Někdy je tu přece jenom pěkně, tady na Graaffu. Nakonec budu i ráda, že jsem se na hrad po válce vrátila. I když jsem, konec konců, neměla moc na výběr.

„No tak. Co všechno je ve Scathu?“ pobízím studentíka, který se původně přišel poradit o zkoušce z alchymie. Nejsem učitelka Institutu, i když by se tomu Rayner asi nebránil, ale fakt, že jsem se zúčastnila dhamsko-adorské války, se u mnoha adeptů nějakou nevysvětlitelnou kličkou změnil v přesvědčení, že mám spoustu znalostí a zkušeností, které jim můžu předat. Nemám, ale ochotně jim tluču do hlavy alespoň obsah předepsaných učebnic.

„Silajit...“ začne nakonec prvák, sice od toho nepodstatného, ale co, „extrakty z parchy a čaje... belladona... semena z kulčiby...“

„Ale jo, to je to hlavní,“ zarazím ho milosrdně. „Co z toho je halucinogen?“

Paměť studenta znovu zradí a mě se mihne hlavou, jestli mám tohle zapotřebí.

Mám, odpovím si. Pořád nevím, jestli se mi chce vrátit k lovu. Někdy mě hrad štve tak, že už už házím koni sedlo na hřbet, ale něco mě vždycky zarazí. Z války jsem se vynořila od hlavy k patě od krve, adorské, svojí i párku lintů z Caldarvanu, ale pak jsem moc dlouho odpočívala. Už se mi do toho zpátky nechce, a co nechce, myslím, že mám strach.

Nad hradem se rozezní dva údery hlubokým hlasem zvonu.

„Ech, už zase...“ zabrblám, když se sbírám ze země. „Musím na radu. Atropin a strychnin, kolego, zapiš si to za uši,“ třepnu adepta symbolicky po hlavě a vyrazím do poradního sálu.

Jak si to metu po cestě k bráně, doženou mě rychlé, těžké kroky a po boku se mi zjeví Lachlan, odnedávna kolega mistr. Na okamžik místo jeho obličeje vidím Ulicka, kdysi jeho patrona ve výcviku, ale nostalgický přelud rychle zmizí.

„Ais, prosím tě, máš nějaký plány na odpoledne? Mám pomáhat na druháckým šermu, ale potřebuju si zaject do města,“ škemrá Lach maličko udýchaně.

„Jasně,“ odkývu bez protestů. Je smutnou pravdou, že já toho na práci mimo Institut zrovna moc nemám. Spolu se propleteme chodbami až k jídelnímu sálu, kde si už Rayner netrpělivě odkašlává a kolegové zaklínači se ne a ne přestat hemžit. Konečně si každý najde nějakou sesli, já se podle svého dobrého zvyku zašiju do kouta, aby na mě nebylo moc vidět, a velmistr začne.

„Dostal jsem od Acadaemie nabídku ke spolupráci na alchymistickém programu...“

„Poslat je do háje,“ mám názor hotový okamžitě, zamumlám si ho pod nos a přestanu Raynera poslouchat. Záležitosti Acadaemie Magicy nechávám od konce války proudit zcela mimo mě. Vnímám jenom matně, že pár mladších mistrů, Lachlanových vrstevníků, si od představeného bere nějaké papíry a sesedá se nad nimi s hlavami dohromady.

„Přišla žádost o pomoc,“ začne pak Rayner z jiného soudku a já se přiměju nasměrovat jeho slova do mozku a ne druhým uchem ven. „Městská rada v Rhodri popisuje několik přepadení v lesích, z obětí moc nezbylo, chtějí najmout zaklínače.“

„V Rhodri?“ podiví se někdo.

„To může být cokoliv,“ broukne nevzrušeně učitel zoologie, zaštítěný jistotou, že vyučující na lov nikdo nepošle.

„Já tam pojedu,“ vyletí ze mě, aniž bych pořádně věděla proč. Mám zvláštní pocit, že vyšetřit události v Rhodri je přesně to, co mi v rozvrhu na příští měsíc chybělo.

Jdu si vzít dopis od městské rady, který velmistr drží v ruce, a zaklínači kolem mě mají v očích podezíravý pohled. Fakt nechápu proč. Zbytek rady strávím tipováním, co za šelmy může žít na studené, nevlídné rhodrijské pahorkatině. Kdysi jsem tam lovila vlkodlaka a myslím, že měli problémy s ghúly, ale to jsou spíš městské druhy a v dopise se píše o lese...

Až o hodně později, když domlácená od šermířských učňů klečím na podlaze a balím si věci, mi dojde, co mě do Rhodri táhne.

Do Rhodri přece po válce odjel Bran, po válce a po tom, co jsem padla kolem krku čaroději pracujícímu pro Ador a s krví našeho přítele na rukou. A už se nedozvěděl, že mě Theodor vzápětí z toho krku setřás.

„No potěš koště,“ brouknu si pro sebe, zapnu poslední řemínek svého zavazadla a jdu spát.

 

Sionnach vláčným, vytrvalým krokem zdolává cestu k Rhodri a já si připadám nepatřičně. Odvykla jsem, moc jsem se zabydlela v malém studeném kamrlíku na hradě. Pravačkou si zkontroluju jílec meče a mám pocit, že ani tenhle pohyb už není tak jistý jako kdysi.

Do hlavy se mi vtírá Bran. Vždycky jsem ho považovala za kamaráda, možná nejlepšího kamaráda, a byla jsem si tím tak jistá, že jsem přehlídla něco víc. A nevím, jestli má vůbec kamarádství šanci přežít takovej otřes.

„Vždyť věděl, že stejně vždycky skončím s Theodorem,“ pronesu nahlas k vymetené obloze. Hlas se mi ani nezadrhne; otupěla jsem. A myslím si, že je to dobře.

„Sione, nechceš si s tím dělat hlavu ty?“ plesknu svého oře po krku a radši se pokusím vybavit si kraj kolem Rhodri. Nevysoké, ale ostré pahorky, těžko prostupné lesy v údolích, zima, vítr, vlhko. Mysli, Aisling, co tam může žít? Na linty moc chladno, pro barbegaziho málo skrýší i potravy, možná kraujas, jestli by měl co lovit...

A pak toho nechám a začnu si polohlasem zpívat.

Když se třetí den ráno na dohled objeví hradby Rhodri, zkouším si v hlavě poskládat, co řeknu stráži u brány a co městské radě, ale ani na to nedojde. Příslušník stráže, kterého oslovím, na mě jen nechápavě civí a opakuje, že cizího zaklínače nepotřebujou, že maj vlastního, a jeho informovanější kolega se uvolí vysvětlit mi situaci.

„Dopis do Institutu poslala rada, když došlo k těm... napadením,“ zadrhne na okamžik, „V tu dobu byl rhodrijský zaklínač právě pryč na vlastní výpravě, a tak jsme požádali o pomoc Graaff. Ale mistr Bran se včera večer vrátil a slíbil tu práci obstarat, takže vaše služby už nepotřebujeme. Ve vší úctě,“ dodá rychle a náznakem se ukloní.

„Jo mistr Bran,“ uteče mi, aniž bych tím myslela něco konkrétního. „No, chápu váš problém, ale jsem tu za Institut oficiálně a nějak tuhle záležitost musím uzavřít. Dovedli byste mě za Branem? Proberu s ním, co se dá dělat.“

Osvícenější strážný si ještě jednou prohlédne můj medailon a pověření z Graaffu a pak mě gestem pozve do města.

„Vinařská ulice, vede ze severovýchodního rohu náměstí. Tam se doptáte.“

Sionnacha ustájím v prvním hostinci, bez problémů najdu náměstí, stačí jít rovnou za nosem, pokud není křivý, a přesně jak předpověděl strážný, měšťky na pochůzkách po obchodech mi ochotně ukazují směr k Branovu domu. Projdu ulicí celkem malebných domků, až si po pravé straně všimnu jednoho, který mi kamaráda čímsi připomíná, s ušmouranou omítkou a oprýskanými okenními rámy. Konečně vidím v téhle ulici barák, kde si dovedu Brana představit.

Přeptám se asi desetiletého klučiny s nohama zablácenýma po stehna, jestli tohle náhodou není dům mistra zaklínače, a když mi to odsouhlasí, odhodlám se zaklepat na dveře.

Poslouchám, jestli se za dveřmi ozvou kroky, ale když dřevo se zbytky letitého nátěru ustoupí dozadu, překvapí mě to.

Bran se nezměnil. Byla jsem překvapená na leccos, nové rány, zbroj, drahé oblečení, ale přede mnou stojí kolega víceméně tak, jak si ho pamatuju z války, v poněkud zaprané košili a kalhotech o něco větších, než by bylo nutné.

„Aisling.“ Jestli je v tom slově vůbec nějaká emoce, tak mírné překvapení, což se vůbec nehodí k obrovskému chumlu pocitů, které se mi zasekly v krku.

„Jo. Brane. Teda. Uhm, jsem tu kvůli něčemu v lese,“ žblebtám nesouvisle a srdce nabírá na rychlosti.

„Ty napadení v lese. Strážní mi o tom říkali, přes poledne se tam půjdu podívat.“ Na kamarádovi pořád nevidím nic než profesní zájem o rhodrijskou nehodu a začíná to bolet.

„Graaff na to poslal mě,“ odseknu trucovitě, jak mě nepříjemný pocit překvapí.

„Máš na to doporučení, ne? Promluvím s městskou radou, podepíšou ti zrušení žádosti.“

Na hrudní kosti mi přistane obrovský balvan, horko těžko se přes něj nadechnu a mimoděk se kolegy chytnu za paži. Uraženost mě přejde stejně rychle, jako se na mě sesypala.

„Brane,“ zakňučím skoro neslyšně.

„V jedenáct na radnici, Aisling.“ Bran couvne z mého dosahu a zavře za sebou dveře.

„Brane,“ vydechnu znovu a bezmocně praštím pěstí do veřejí. Budu toho litovat, docela to bolí. Chvilku si melancholicky představuju sama sebe v slzavém záchvatu, jak se Branovi hroutím na prahu, a pak se rozhodnu využít čas do jedenácté hodiny k jídlu. Odněkud báječně voní pečeně.

 

Už pořádnou chvíli bloumám kolem sídla městské rady, když se kamarád znovu objeví.

„Jsi tu brzo,“ konstatuje bezvýrazně a ve vratech radnice mi dá přednost. Budova je zevnitř cítit čerstvým vápnem, asi v rámci jarního úklidu vybílili. Bran mě bez zaváhání vede do menšího sálku, kde kolem stolu sedí osm či kolik měšťanů s úporně důstojnými výrazy. Stačí poznat jednu městskou radu a člověk zná všechny. Zachce se mi něčím alespoň trošku narušit únavnou obvyklost.

„Mír a bezpečí lidem z Rhodri,“ zkusím to hned pozdravem a vyseknu k němu drobné pukrle. Bran je jediný, kdo nezamrká překvapením a pak honem neprotočí oči v sloup.

„Mistře Brane, co...?“ Ani sám radní asi přesně neví, na co se chce zeptat, takže jen významně namíří ukazovák mým směrem.

„Poslali jste pro zaklínače z Institutu, tak taky ho máte,“ odpoví Bran nevzrušeně a v hlase mu velice jemně zavibruje pobavení.

„Slečno...“ jiný reprezentant se ke mně obrátí s grimasou, která napovídá, že slovo „slečna“ mu na mě zrovna nepasuje, ale lepší nevymyslel, „rádi bychom zrušili svou žádost Institutu. Pokud vím, měla byste mít oficiální pověření, byla byste tak laskava a půjčila mi ho?“

Vytáhnu z kapsy požadovaný dokument, mnohokrát přeložený tak, aby se mi to té kapsy vůbec vešel, a částečně ho narovnám, ale dát ho z ruky se mi nechce.

„Co když, jen tak náhodou, nebude stačit jeden zaklínač? Ne že bych chtěla Brana podceňovat, ale co kdyby? Nevíte přece, co se tam někde schovává, že ne? Já to taky nevím, co když je to něco, s čím si ve dvou poradíme líp?“

Bran po mně loupne okem, ale mlčí, což dokážu ocenit. Jasně, cokoliv, co by se celkem krotce schovávalo v lese a lovilo jenom občas, zvládne bez pomoci. Ale radní to vědět nemusí.

„Když už jste mě sem přitáhli...“ brouknu si více méně pro sebe, což pohne radu k sérii tázavých pohledů určených Branovi.

„Aisling může mít pravdu,“ připustí kamarád loajálně. Tohle jednoduché konstatování má pro radní zřejmě značnou váhu, protože bez dalších průtahů kývnou.

„Dobrá tedy. Najímáme vás tímto do služeb města pod velením mistra Brana, slečno... slečno,“ oznámí mi ten, který mě oslovil první. Překvapí mě to tak, že se nezmůžu na slušnou odpověď.

„Díky,“ řeknu jednoduše, čímž si postavení v očích rady nijak nevylepším, ale to už je mi jedno. Jeden nebo dva pánové se tváří, že by souhlas ještě rádi odvolali, ale udrží se, takže stihnu vycouvat ze dveří coby rhodrijská nájemná krotitelka šelem.

„Jdeme omrknout ten les?“ zeptám se Brana až moc vesele, uhájená pozice mi znamenitě zvedla náladu. Kolega jenom cosi nenadšeně zabručí a mě znovu dojde, že od války se věci změnily.

Jen, do pytle, vědět jak.

Nestihnu ale ani zjistit, kterým směrem se jde do dotyčné stromoviny, poněvadž se k Branovi ruče přitočí umouněný klučina a hlásí, že mistru zaklínači nějaká paní buší na dveře.

„A nikdo jí neotvírá,“ podotkne důležitě jeho stín, ještě menší a upatlanější.

„Čím to asi bude,“ podivím se významně a mrknu na Brana, zatímco starší posel neslušnými slovy pochybuje o inteligenci svého společníka. Ten se po právu urazí, ale ještě praví, že prý ta paní brečí.

Bran si posla zkoumavě změří a pak se rozběhne ke svému domu, že mu horko těžko stačím.

 

druhá část povídky

---