Ivana

Ivana seděla na posteli ve spodních kalhotkách a čekala na Jitku, až jí pomůže obléknout podprsenku. Bylo s podivem, že i po objevení sportovních podprsenek bez zapínání, si s tímto kouskem oblečení nedokázala poradit. Rozespalý úsměv se náhle změnil ve strnulý výraz a hlas zhrubl ve skřípot. Modré oči se zakalily, svraštěné obočí prezentovalo zoufalství a počínající hysterii. Když padla první facka, oči se vytřeštily, koník už neřehtal. Už vůbec se nesmál. Přešlapoval divoce na místě a vřískal.

„Já to povim mamince!“ brečela nahlas. Přidala několik dalších slov, kterým pro pláč nebylo rozumět.

„Já chci maminku!“ stále víc plakalo to raněné pětadvacetileté dítě a facky dopadaly. Cvakalo to prudkými krátkými dopady dlaně na tvář, štípalo skrz slzy a zvrhlou touhu po matce.

„Ivanko, Ivanko,“ přišla k ní pomalu a klidně Jitka. Jemně ji uchopila za trestající ruku a posadila na postel vedle sebe. „No tak, pšššt… Nesmíš se tlouct,“ šeptala a objala Ivanku paží. „Co jsme si říkaly, co? Na koho máš být nejhodnější?“

„Na maminku,“ vzlykla Ivana odpověď. Chvíli tiše seděly.

„Na maminku musíš být taky hodná, ale nejhodnější musíš být přece na Ivanku. Na tebe,“ naznačila dotykem na Ivančino rameno. Ta už se pomalu uklidňovala, zalykavý pláč ustával. Natáhla se k polštáři a podala Jitce malou látkovou panenku.

„Já jí mačkam,“ oznámila věcně.  Jitka se nyní snažila rychle vybrat, jakou odpověď nabídnout. Držet se svého přesvědčení, vědomostí i pocitů anebo tolerovat zaběhnuté, leč nepříliš odborné stereotypy, na které je Ivana zvyklá a které tu zavedly starší kolegyně. Přesvědčení.

„Tak jí mačkej. Klidně jí mačkej hodně, tý panence to nevadí.“ Lepší ničit panenky, trhat pyžama i prostěradla, než se fackovat, škrábat tvář do krve nebo kousat ruce i paže.

„To se nesmí. To by bolelo panenku.“

„Penenka není živá…“ začala vysvětlovat Jitka, ale Ivana jí přerušila a natáhla ruku s panenkou před sebe.

„Já jí dusim.“

„Tak jí dus,“ usmála se Jitka. Vstala z postele. Ivanka už nebyla tak rozjitřená, zaběhla do své verbální rutiny, byl čas na ostatní dívky.

„Tak Ivčo, udělej koníka. Na, vem si to do ruky. Sama,“ zvedl se kartáček se zubní pastou. Úzká podkova zubů se vycenila a těšila se na ranní očistu. Po důkladném vydrhnutí Ivana vhodila uslintaný kartáček do kelímku.

„Ivčo, ten kartáček se musí umejt.“

„Pojedu s maminkou do Plazy,“ oznámila Ivana myjící kartáček. „Maminka si dá kafe… A rum.“

„Dá si rum, jo?“

„Kdo?“

„No o kom mluvíme? Maminka, ne?“ Jitka se zasmála a naoko nevěřícně obrátila oči v sloup.

„Bude opilá,“ smála se Ivanka také.

„Teda, kdyby tě slyšela.“

„Chudinka,“ protáhla Ivana. „Bude se zlobit.“

„Nebude, neboj. Ivanko, máš ještě měsíčky?“ položila Jitka rutinní otázku.

„Ne. A ty?“

Ráno bylo ve starých, veselých kolejích.