Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNejvětší lež
Autor
Kami
Seděla na hromadě sněhu, slunce zářilo studeným zimním světlem. Byla v kraji, který důvěrně znala, i přesto že zde byla poprvé. Vzpomněla si, jak tátovi vyprávěla sen, který měla těsně před odjezdem na tyhle prázdniny. Zdálo se jí, že odjeli do hor a ubytovali se v chatě a ta chata vypadala úplně stejně, jako ta, ve které teď bydlí. Mírně ji děsilo, že přesně ví, kde má co hledat, ačkoli tam nikdy nebyla. Táta jenom pokýval hlavou a řekl, že v devíti měl taky bujnou fantazii.
O kousek dál pobíhal s vlčákem její bratr. Obloha, ponořená, stejně jako zem, do bílé peřiny, vydávala zvláštní ostré světlo. Nemohla od něj odtrhnout oči. Lehký vítr hladil její vlasy a i to sluníčko se přes bílou mlhu snažilo hřát. Snad jí chtělo něco říct...
Proč najednou seděla na trávě před budovou, na které bylo napsáno “gymnázium”? Cítila se starší. Kolem ní dřepěli spolužáci a profesorka se pokoušela ve slunečném dni vymámit ze studentů nějakou filozofickou myšlenku.
Co je to smrt? Padaly možné, všemožné i nemožné odpovědi, které ani nevnímala. Poslouchala to všechno s mírným nadhledem, či snad s pohrdáním. Napadala jí slova jako konec, bolest – nesnesitelná, dusivá, ubíjející, ničivá.
Smrt je přirozený konec života. Slyšela svůj hlas a nemohla uvěřit tomu, co právě řekla. Právě vyslovila největší lež svého života. Profesorka zmlkla a vzápětí začala jásat. To je ono! Správně smrt je úplně přirozená jako život, jako svět a vesmír... Dívka jí dál nemohla poslouchat. To se všechno tak hezky říká. Věděla, rozum jí to říkal, že věta, kterou vyslovila je v pořádku. Ale co to, co cítila? Bylo to snad míň? To si takhle má lhát celý život? To bude ale hodně divný život.
Nepřišlo jí vůbec nic přirozeného na tom, že najednou chybí jeden člen její rodiny a už se nikdy nevrátí. Přirozené je, že zemře tělo – každý stroj jednou doslouží. Ale vždyť tátu, dělalo tátou něco jiného, ne jeho tělesná schránka. Tak co se stalo s tím, co tak milovala. Ne, to nebylo přirozené! Možná..., snad... Nacházela v sobě jeho stopy...
Seděla na hromadě sněhu, který se pod ní zvolna rozpouštěl. Po tvářích jí stékaly slzy. Vlastně ani nevěděla proč. Bratr na ni cosi křičel a z chaty vyšel otec a volal je k sobě. Rozběhla se, jako by snad měl za chvíli zmizet a vrhla se mu do náručí.
Ale copak, Cácorko. Ty brečíš? Ale di ty.
Vyndal kapesník a konejšivě ji houpal na kolenou. Neboj, všechno bude dobré. Vždyť jsem tady s tebou... A to byla jeho největší lež.