Jak chtěl pan Šfejcárek skulturnit Lhotku 1.

 

 

Zima se táhla jako vivařená silonová ponoška. Ven bi psa nevihnal, Růženka byla mrzutá, páč nemjela žádnou inspiraci a ke fšemu s toho mjela furt depki. Eště že nepsala depkofky, to uš bi se bil chudák pan Šfejcárek asi objesil.

Dokonce i vlci Křiví zub a Šedí chlup bili bes náladi a vůbec nemjeli žádní literární nápadi, jen bi furt žrali.

Jednoho rána konečně udeřil aspoň mrás, srački a louže se zmjenily f klouzački, zrádně přikrití čerstvím popraškem.

„De se ven,“ zavelel pan Šfejcárek.

„Ani mje nehne, mám ríbu a chci bít f teple a mít sfatí klit,“ huhlala Růženka nasupeně pot nosem.

„Růženko, nezlop mje, uvidíš, že ti to udělá dobře a dokonce chytneš i nějakou tu múzu.“

„Povídali, že mu hráli, chitrího fšak nezlákali.“

„A blbečka dolechtali,“ ukončil to pan Šfejcárek a začal Růženku lechtat. To se ví, lechtivá Růženka kopala, chechtala se, i vitržená tímto krutím spůsobem z letargie nakonec povolila.

Venku bil vzdoušek jako  holítlo ot Žilet s pjeti břitama, co holí  ve směru i f protismjeru. Růženka hnet obživla, začala poskakovat, klouzat se a bila moc ráda, že dala na sfůj instinkt a poslechla.

Pan Šfejcárek našlapoval rozvážně a opatrně, jak se na slavního váženího básníka sluší. Fšak jim Lhotčané kinuli a pomlouvali je jen trošku, abi se neřeklo a tradice nebila darmo porušená.

„Růženko,“ děl vážně pan Šfejcárek, „přestaň s tím klouzáním! Jednak si můžeš rozbít hubu, jednak si na těch klouzačkách něgdo může zlomit nohu.“

„Pane Šfejcárku, no to je právje můj záslužní čin, že tí zrádní klouzački otkrívám, víte?“

„Nesmis...úúúch!“

Pan Šfejcárek na jední takoví zakrití zrovna žuchnul. Nohi mu vyletěly do vzduchu, ozvalo se takoví tlumení „fuch!“ a pak to jeho „úúúch.“

Růženka se trochu lekla, pak se však začala chechtat, padla na kolena, opírala se čelem panu Šfejcárkovi na prsa, křičíc visílená híkavím smíchem, „lidiii, kde ste gdooo, já se asi počůrám.“

Heskí to ot ní nebilo.

Pan Šfejcárek se fšak posadil a najednou mjel f očích takoví zvláštní jas. Že bi otřes mosku? Lekla se f duchu Růženka. Pan Šfejcárek se ofšem vimrštil na nohi jako bi bil mladí a tajuplně zašeptal, „dostal sem nápat.“

 

F sobotu hospoda doslovně praskla ve šfech. Naštěstí to neodnesla žádná s nosních stěn, jen dřevjená příčka, ješ cudně oddělovala lokál a uličku k záchodům.

Vjec se totiš mjela tak. Pan Šfejcárek dostal nápat, že naučí Lhotčani psát básně. Ve Lhotce je to sice jeden básník vedle druhího, píšou ale samí rímovački s levníma rímama, prostě, nestojí ta tforba za zlámanou grešli.

Fšichni, uš bili poučení a plní naděje, že se budou moct zůčastnit jarní mezinárodní soutěže „OTSTŘIHNUTÁ ZLATÁ KADEŘ JSOUCNA.“

Uš sám názef napovídal, že to není jen tak, žádní béčko, ani blbí „Československo má talent“, ani „Superstár“, že se jedná o soutěš prestižní a intelektuálně náročnou.

Ofšem pan Šfejcárek, rodilí Pražák, jako vždi potcenil snahu venkova, skulturnit se. F duchu viděl takoví kroužek asi čtiř, pjeti nesmjelích Lhotčanů se zájmem o psaní. Sebe pak, jako ostíchavího, afšak dobrosrdečního kritika a rátce. Jako vždi, nedocenil nejen Růženku, leč celou ves. Netušil, kolik talentů, ba, genijálních mosků, taková f sobje skrívá.

Růženka vjeděla sfí, ofšem, jako chitrí defče panu Šfejcárkovi prozradila akorát, že účast bude hojnější neš očekával, že to bude f hospodě a ať se nestrachuje, kuřáci budou kouřit venku, jen ti nejžádoucnější jeho víkladu to maj dovolení na hajzlíku, kde jim jeho slova neuniknou, páč je tam slišet, co se f hospodě šustne.

Pan Šfejcárek zahledění do připravovaní přednáški se nechal ukolíbat. Jen nepřítomně souhlasil, přemíšlejíce o záludnostech trochejů.

Účast ho překfapila. Nemile. Viděsil se, bude to správní slovo. Couvací manévri mu však bily hovno platní, lidi ho odnesli na provizórní pódijum a ftom se to stalo, stratil ostich, zjistil, že má co říct, bude vislišen, ba, snat i pochopen.

„Básnící,“ řek, „ani sem netušil, že má skromná přednáška vzbudí takoví zájem. Leč sem mile překfapen.“

To je jasní, že to oslovení, básníci, lidem polichotilo a taki se jim líbilo, že pan Šfejcárek mluví jako nějaká kníška, co čtou jen chitří lidi.

„Ať žije žije pan Šfejcárek!“ skandovali. Zarazil je autoritativním pohibem ruki. Všechno utichlo, jeden bi řek, že najednou bilo slišet miší, jak dovádí ve sklepje a hrajou si na schofku.

Pan Šfejcárek visfjetloval, mával rukama, kroutil hlavou, prostě i řečí těla dával důraz sfím mišelnkám a názorům. Naštěstí zatím upustil ot definování jambů, trochejů a daktilů, přece jen bil človjek soudní a bilo mu jasní, že co je moc, to je moc a fšeho dobrího i zlího pomálu.

Lhotčani kulili oči, šuchali si čela, jak se snažili dostat moudra richle do hlavi, ti předvídaví si dělali poznámki, nepředvídaví jim záviděli a snažili se aspoň si zapamatovat slišená moudra. Různě se mezi sebou domlouvali, že si poznámki půjčí k přepsání, f lokále vládla harmonie, pocit sounáležitosti a přejícnosti.

Na konec pohovořil o volním verši a Růženka radostně kívala hlavou, páč bila volnoveršařka na slovo vzatá a nedala na něj dopustit.

Někteří říkali, „aaale, básnički se mají rímovat, to je taková moderna jako tí obrazi, co mají oko na prdeli a podobně.“

Jiní řekli, „hloupost, některí básnički se rímujou a stejně človjek netuší vo co jako gou.“

Rozhořela se diskuse, dost vášnivá, jak se na Lhotku ostatně sluší. Pan Šfejcárek jen sledoval ten cfrkot a raději nezasahoval. Říkal si, šak co, jen ať si to nechaj projít hlavama, nebudu jim vnucovat sfůj názor.

Ftom se otevřely dveře a vešel nějakí cizinec.

„Dobrí večer vespolek,“ řekl a rostáhl hubu f širokím úsmjevu.

Hospoda stichla, všechni hlavi se otočily se zájmem k příchozímu, jen Růženka viskočila a radostně vikřikla.

„Jé, pane Jordi, no konečně ste tu! Sousedé, pane Šfejcárku, pozvala sem básníka a kritika, pana Jordiho, páč mi bilo jasní, že s fáma bude práce jak na kostele, soutěžit budete chtít fšichni, tak ať tu máme někoho úplně nestranního, gdo vás naučí, jak posuzovat tforbu spolubojovníků bes emocí a vjecně. To pan Šfejcárek umí taki, ale je vás hodně, nejsem si jistá, jestli bi ten nápor zvládnul.“

Lidi se vesele smáli, cože to Růženka zas vimíšlí za kokotini, to je přece jasní, že se nebudou hádat kvůli tforbě ostatních, sou přece dospjelí rozumní lidé. Ale zas jako proč né, že, šak co, aspoň pan Jordi uvidí, jakí talenti se skrívají na venkovje. Zvláště nezadaní holki bily najednou samí líbezní úsmjef, richle si upravovaly účesi, nenápadně líčily rty a dušovaly se f duchu, že příští sobotu se dají jaksepatří do pucu.

Pan Jordi si potřásal rukou s panem Šfejcárkem, objali se s Růženkou a bili rádi, že se konečně vidí na živo. Pak si potřásal rukou s dalšími Lhotčani a cudně, leč rozhodně odmítal rozdávat autogrami.

„Ne, ne,“ říkal, „nejsem žádná superstar, ani známí básník, jako pan Šfejcárek, to se na mně nezlopte, to bi nešlo.“

Lidi se smáli a říkali, „ale božínku, nač taková skromnost,“ ale bil jim hnet simpatickí. Miluna začala roznášet pivo, kuřáci se viřítili před hospodu na zaslouženího čouda a Lhotka se posunula o velkí krok fpřet, ke kíženímu skulturnění.

 

pokračování bude následovat, nebojte.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---