Deník 12

17. února 2002 neděle

 

Většinou se umývám, když maminka není doma. Nevím proč, ale vadí jí to. Vlastně jí vadí všechno, co dělám. Buď jsem stará koza, co si hraje, nebo si kazím oči, nebo je ta činnost nesmysl a nebo prostě nadává jen tak a já dohromady ani nevím proč. Dnes jsem udělala výjimku a šla se osprchovat, když byla maminka doma. Do koupelny mi vlézt nemohla, protože jsem se zamkla, tak mi nadávala aspoň přes dveře. No a mně se stalo cosi zvláštního. Vždycky mě ty její nadávky hrozně rozesmutní, i když jsem si už aspoň tisíckrát říkala, že si to nesmím připustit. Pokaždé mám co dělat, abych nebrečela. Nechci, aby viděla, že brečím, protože mám pocit, že ji to nějak uspokojuje, když vidí, že mi je hrozně. Teď mě ale neviděla, tak jsem si potichu pobrečet mohla. Většinou se začnu taky třást, ne navenek, spíš vnitřně, nevím jak to líp popsat. A ten stav potom přetrvává ještě dlouho, i když ona už dávno skončila. A dnes nepřetrvával. Když ji to nadávání přestalo bavit, odešla do obchodu. Já se dál umývala a při holení jsem se náhodou řízla do nohy. Nejdřív mě to zaštípalo, ale pak, jak jsem se dívala na tu krev, která tenkým pramínkem tekla dolů, přestala jsem brečet a smutek se jaksi sám zmírnil. Tak jsem se zastavila a jen se tak dívala, jak mi teče krev. Nerozumím tomu, ale po chvíli mi bylo snesitelně. Necítila jsem už žádné vnitřní napětí, ani třes, bylo mi prostě všechno jedno. A přesně tohle bych chtěla cítit už pořád.

 

 

25. února 2002 pondělí

 

Měla jsem narozeniny, ale nechce se mi o tom nějak psát. Oslavy nemám ráda. Nechci k nám nikoho zvát, protože se stydím a taky je mi nepříjemné jak se maminka a vlastně i já přetvařujeme, že je všechno v pohodě. Přitom není! Vidí to ostatní nebo ne? Dá se to vycítit? Zvu k nám jen Kudlinku, jenže ta když přijde, skoro celý čas se jí maminka na něco vyptává a věčně nás ruší. Proto k nám Kudlinka chodí nerada. Ani se jí nedivím. Stejně nepříjemné mi to je, když k nám přijde Rosťa. Nejradši jsem s ním někde venku. Tam můžu být aspoň na chvíli taková, jaká bych chtěla být.

 

 

1.března 2002 pátek

 

Včera jsem cosi hledala a náhodou našla pod Krákořinou postelí (myslím v úložném prostoru, kde je všelijaké haraburdí) maminčin deníček z doby, kdy jí bylo cca 15 let. Dobu jsem odhadla zřejmě dobře, jelikož popisovala události kdy končila základku a šla na učňák. Bylo to tak otřesné, že o tom píšu až dnes, včera jsem nebyla schopna kloudně přemýšlet. Když to shrnu – sex s kdekým na jakýchsi podivných párty, kde byli všichni zdrogovaní, krádeže, nechtěné těhotenství, potrat a hromada dalších věcí. Nevěděla jsem co dělat. Bylo mi z toho na nic a pořád je. To její uvažování se mi hnusí. Psala tam něco ve smyslu – děcko je fuč a chlapi se zas po ní otáčejí. Bože, co to mám za matku??? A jak si vůbec dovoluje mě komandovat, když sama se chovala takhle? Vždyť já kdybych měla dceru jako jsem já, byla bych nejšťastnější rodič na světě. Vždyť jsem na gymplu, mívám vyznamenání na vysvědčení, záliby mám přímo vzorné bych řekla, kamarádky slušné, neberou drogy, já taky ne, kluka mám jen jednoho a nevím o tom, že by někdy pobýval ve vězení jako ti maminčini ctitelé, nikomu žádné problémy nedělám, spíš naopak, všem se snažím pomáhat, tak co po mě sakra ještě chce? Proč je toto špatně? To by byla radši, kdybych se chovala jako ona?

5. března 2002 úterý

 

Nastěnko převaluju se sem a tam, nemůžu spát neboť myslím na tebe. Přeju si, abys seděla vedle mě na posteli, hladila mě po vlasech a zpívala mi. Já vím, je to bláznivý nápad, ale nemůžu se té myšlenky zbavit, protože je příliš krásná. Ty jsi příliš krásná. Máš nádhernou dušičku, proto tě mám tak ráda. Nikdy jsem k nikomu necítila nic tak hezkého. Každá myšlenka na tebe mi vykouzlí na tváři úsměv, ale zároveň se mi do očí hrnou slzy. Mám tě moc ráda Nastěnko. Asi ti to nikdy nepovím, protože předem znám tvou odpověď a hrozně se jí bojím. Jsem schopná napsat to jen do tohohle pitomého deníku. Vím, že ho nebudeš číst, tak sem můžu napsat všechno, co k tobě cítím. Chtěla bych být malým chloupkem na Arámkovi a mít naději, že se na mě aspoň podíváš. Neexistují taková slova, která by vyjádřila, jak příjemně mi je, když jsem s tebou. Vidíš, a přesto si v tvé blízkosti připadám jako žebračka, která prosí o tvůj pohled, o tvůj úsměv, jen o trošičku tvé lásky. Potřebuju tě. Cítím se u tebe v bezpečí. Vím, že se ti můžu svěřit se vším, co mě trápí a že se mi nebudeš smát. Děkuju ti za to, že existuješ. Děkuju, za každou myšlenku, kterou mi věnuješ. Představa, že tě nemám mě bolí asi tak, jako kdyby mi někdo vyrval srdce z těla a tloukl mi do něj kladivem.

Radši se půjdu pokusit usnout, už zase brečím, ráno budu vypadat příšerně.

 

 

7. března 2002 čtvrtek

 

Když mi maminka nadává, a to bývá třeba celé odpoledne, kdy musím sedět u ní v ložnici a ona vede svůj monolog o tom, jak jsem neschopná, pomáhá mi, když potom přijdu do pokojíčku a říznu se. Prostě vezmu žiletku, kružítko nebo jehlu a říznu. Jen trochu, stačí aby trošku začala téct krev. Skoro jako bych to ani necítila. Je to, jako bych byla v jiném světě, jako by moje pocity byly za nějakou tlustou zdí, jako by je ta krev odplavila.

 

 

8. března 2002 pátek

 

Se Salamolkou jsme na nástěnce objevily leták, který se týkal té kineziologie, co mi před nedávnem Dáda nabízela. Bylo tam psané, že to řeší i různé dys-poruchy, tak jsme se se Salamolkou shodly, že by mi to mohlo pomoct v počítání. Už nějakou dobu mi dělají potíže ty nejjednodušší počty typu 2 + 3 a podobně. Jsem z toho už zoufalá, protože ať se soustředím jak chci, ať si písemku překontroluju kolikrát chci, stejně tam mám chyby. Prostě je nevidím. Dřív jsem to ale nikdy nezažila, až teď poslední dobou. Salamolka chce zase přestat kouřit, tak by jí to taky mohlo pomoct. Domluvily jsme se s Dádou na příští týden. Salamolka na to půjde první, tak aspoň budu vědět, do čeho jdu.

 

 

14. března 2002 čtvrtek

 

Je mi skvěle!!!!! Nádherně! Cítím se jako právě narozený překrásný motýl! Nikdy by mě nenapadlo, že se člověk může cítit tak dobře. Je to lepší než zamilovanost, mnohem lepší! Ta radost je ve mně, v každičké mé buňce! Skoro tomu ani nemůžu uvěřit, ale jsem šťastná!!!! JSEM JSEM JSEM! Jsem lehoučká jako pavučinka a radostí si tu tancuju. To snad není možné! Ani nevím, jak ten pocit popsat. To se nedá popsat, to se musí zažít! Nevznáším se v oblacích – já lítám někde vysoko nad nimi! A to všechno díky tobě Dádo. Děkuju, jsem šťastná, že můžu prožívat něco tak nádherného, i kdyby to mělo být naposledy, děkuju. Nebude to naposledy. Zvládnu všechno, co budu chtít, já to vím! Vím to! Chápeš to Dádo, já tomu věřím! Věřím tomu díky tobě. Je to tak úžasné, že se mi pro to těžko hledají slova – taková slova, která by popsala můj momentální stav totiž neexistují. Je to tak úžasné, že se tomu těžko věří, ale věřím tomu! Konečně jsem objevila, co mi pomůže. Konečně Dádo, děkuju! Mám chuť objímat všechny lidi na světě – jen tak, z radosti! A každému dát na tvář pořádnou pusu! A tobě Dádo obzvlášť velikou. Děkuju!

 

---