Jak se koza Jasmína vdala

 

     Za malou horskou vesničkou byla veliká zelená louka, na které rostlo tolik druhů barevných kytiček, že jich bylo snad víc, než hvězdiček na nebi. Na téhle louce stál malý, napůl rozpadlý dřevěný chlívek, ve kterém bydlela koza Jasmína.

     Jednoho dne krásně svítilo sluníčko a tak se Jasmína rozhodla, že vypere prádlo. Vyndala si ven necky a od studny do nich nanosila vodu. Přinesla si valchu, ne které pečlivě drhla všechno svoje prádlo.  Pak ho pěkně pověsila na šňůru. Sluníčko ho krásně hladilo svými paprsky a větřík do něj jemně pofukoval, takže bylo suché co nevidět.

     V tom kolem letěla vrána a sedla si na jednu šňůru s bílou košilí.

     „Kšáááá,“ zavolala na ni Jasmína, protože nechtěla, aby se košile umazala. Jak se vrána lekla, upustila ze zobáku šťavnatou třešeň, kterou si nesla z blízkého stromu. Padající třešeň potřísnila košili, takže na ní byla červená šmouha.

     „Podívej se, co jsi to vyvedla, teď budu muset košili vyprat znovu,“ zlobila se koza a rozeběhla se k vráně, aby ji vyhnala.

     Vrána vylétla nahoru do vzduchu a mávala svými černými křídly. „Vrať mi tu třešeň, je moje,“ zakrákala na Jasmínu.

     Jenže jak se koza rozeběhla ke šňůře s prádlem, nevědomky šlápla kopýtkem na spadlou třešeň a celou ji rozmáčkla.

     Vrána se rozzlobila: „Tak ty takhle? Abys´ věděla jsi koza z rozpadlého chlívka, nemá ti ho ani kdo opravit a co nevidět ti spadne na hlavu.“  Dopověděla rozzlobená slova a odletěla pryč.

     Jasmína vzala košili a šla jí znovu vyprat. Ostatní prádlo pěkně sebrala ze šňůry a naskládala si ho do košíku. Přemýšlela o  zlých slovech vrány.

     „Vždyť ta rozzlobená vrána měla pravdu. Můj chlívek mi co nevidět opravdu spadne na hlavu. Umím vyprat, vyžehlit, uvařit dobré jídlo, ale spravit chlívek nedokážu,“ posmutněla.

     „Měla bych si najít ženicha a vdát se,“ uvažovala. „No jo, ale kde nějakého seženu?“

     Večer se dívala na srpek měsíce, jak pěkně ze tmy svítil na louku. Najednou se jí zdálo, že na ni měsíček pokyvuje. A opravdu kýval a v tom z něj cosi seskočilo a pomalu se zvonivě snášelo přímo před Jasmínu.

     „Ahoj, já jsem měsíční skřítek. Pozoruju tě už delší dobu a vím o tvém trápení. Dej si pozor Jasmíno až budeš vybírat ženicha, nevěř každému, koho potkáš,“ cinknul stříbrnou rolničkou, kterou měl v ruce.

     „Ale jak poznám toho správného ženicha skřítku?“ zeptala se překvapená koza.

     „Poznáš, až přijde ten pravý, poznáš ho Jasmíno. Srdíčko ti napoví..  Já už musím zpátky na měsíček, dohlížet dolů na svět. Tak nezapomeň na má slova…..“ a zvonivě se vznesl zpět vzhůru k měsíci.

     Jasmína ještě dlouho seděla venku, pozorovala stříbrný měsíček a myslela na skřítkova slova…

 

     Druhý den napsala Jasmína na několik papírků, že se hledá ženich. Podepsala se tam a lístečky rozvěsila po vesničce a na stromy v okolí louky, kde bydlela.

     „Tak a teď už budu jenom čekat, až nějaký ženich přijde,“ myslela si.

     Posadila se před chlívek, zavřela oči a opalovala se na hřejivém letním sluníčku. Pak si vzala pletací jehlice a klubko vlny a pustila se do pletení. Pletla a pletla, až upletla krásný a teplý svetr.

     „Ten bude na zimu pro mého ženicha,“ řekla si polohlasně sama pro sebe.

 

     „Dobrý den, hledám paní Jasmínu,“ uslyšela neznámý hlas a otevřela hbitě oči.

     „Ano to jsem já. Dobrý……den,“ zakoktala koza a marně se rozhlížela kolem sebe. Nikoho neviděla.

     „Tady, tady jsem,“ ozvalo se odněkud od země.

      Jasmína upřela svůj pohled dolů, zamrkala a uviděla jak na ni mává krtek.

     „Prý sháníte ženicha, tak jsem tady,“ smál se na ní a oprášil si hlínu ze svých tlapiček. „Promiňte, jak jsem se k vám prokopával, ušpinil jsem se od hlíny. Můžu se u vás umýt?“

     Zaskočená Jasmína přikývla a přinesla krtkovi v lavoru teplou vodu, mýdlo a ručník. Krtek si umyl ruce a hned spustil.

     „Paní Jasmíno, jsem pracovitý, zryju vám celou zahradu, to budete koukat. Vy mi za to poskytnete bydlení na zimu. Vzít se můžeme klidně hned zítra, všechno zařídím,“ plánoval krtek.

     „Ale pane krtku, …….víte to asi nepůjde. Nezlobte se, ale já žádnou zahrádku nemám. Mám jen louku, na které mám dostatek pastviny.“

     „Hm, hm, ……tak to je problém, neumím nic jiného, ale v rytí jsem přeborník,“ zdůraznil krtek.

      „To ráda věřím pane, pane krtku. Jenže já potřebuju právě na zimu opravit chlívek, kde bydlím a vy jste moc maličký na to, aby jste to zvládl,“ dodala koza a sedla si znovu na dřevěnou židli. „A můj svetr by vám byl moc veliký,“ dodala smutně.

      „Tak z toho nic nebude. Najdu si jinou nevěstu a vám přeju, ať si najdete jiného ženicha,“ zamával a zmizel pod zemí tak rychle, jak se předtím objevil. Koza si uvědomila, že ani neví jak se krtek jmenuje, že se jí ani nestačil představit…

 

     Další den pršelo. „Ještěže jsem včera vyprala a usušila prádlo,“ pomyslela si koza Jasmína. V tom někdo zaklepal na dveře. Jasmína šla otevřít a venku stál promoknutý vlk.

     „Můžu dál?“ zeptal se hřmotným hlasem a ani nepozdravil.

     „No prosím, jen pojďte do sucha a posaďte se,“ pobídla ho slušně Jasmína.

     Vlk za sebou zabouchl vrzající dvířka. Nohy měl celé zablácené a tak zaťapkal celičkou podlahu. Jasmína vzala hadr a hned bláto utřela.

     „Dáte si teplý čaj?“ Zeptala se zdvořile.

     „Dám,“ zavrčel vlk a pokusil se o milý úsměv. Jenže když vycenil své zuby, kozu z toho úsměvu spíš zamrazilo hrůzou. Vlk jedním douškem vypil čaj a pravil: „Tak půjdeme rovnou k věci. Vy jste Jasmína, že ano. Sháníte ženicha, tak jsem tu. Svatba může být co nejdřív, jakýpak s tím okolky. Potřebuju na zimu teplé bydlení a taky aby mi někdo pral, vařil a uklízel.“ Nezdráhal se vyslovit své požadavky a dal si špinavé nohy na stůl.

     „Já bych ale na oplátku potřebovala opravit chaloupku. Jak jste sám viděl pane…. Jaké je vaše jméno?“ zeptala se bojácně. „…A pro ženicha jsem upletla teplý svetr na zimu…,“ dodala.

     „Říkají mi Haryk a dal bych si něco k snědku,“ poroučel Jasmíně.

     Koze se tenhle vlk vůbec nelíbil. Přesto mu přinesla čerstvý sýr a chleba. Vlk to rychle snědl a povídá: „Nejradši mám maso!“ a začal se smát na celé kolo.

     To už z něj dostala Jasmína opravdu strach. „Co když mě sežere?“

     „Tak jak to bude s tou svatbou,“ přerušil jí myšlenky vlk Haryk. „Chlívek se spravovat nemusí, ještě vydrží, nejsem zvyklý na práci a svetr nepotřebuju, mám svůj kožich, jak vidíte vážená.“ Zvednul se ze židle a lehnul si přímo do postele. „Chvíli si zdřímnu a potom si promluvíme,“ přikryl se peřinou a usnul.

     Jasmína nevěděla co má dělat. Jiného ženicha nemá a kdo jí chlívek opraví? Třeba se vlk umoudří a začne pracovat. Třeba mě nechce sežrat, kdo ví? „Nemám komu prát, pro koho vařit o koho se starat…“

     Vlk spal tak tvrdě, že ho bylo slyšet po celých horách, jak nahlas chrápal. Přestalo pršet a koza šla do vesnice, že nakoupí nějaké další potraviny. Když šla nazpátek, nahoru do kopce, musela si chvílemi pokládat tašku na zem, jak ji měla těžkou.

     „Dovolíš prosím? Pomůžu ti s tou taškou,“ nabídl se povědomý hlas.

     Jasmína se otočila a uviděla známého vepříka Lojzíka. „Kde se tu bereš Lojzíku?“ zeptala se Jasmína.

     „Šel jsem tady kolem a vidím, jaký máš těžký nákup. To toho tolik sama sníš?“ zeptal se Lojzík.

     Jasmína měla ohromnou radost, že Lojzíka vidí. Ani nevěděla proč. „Děkuju, jsi hodný.“

     Lojza s Jasmínou došli až ke chlívku, kde se ozývalo stále silné chrápání.

     „Kdo to je?“ divilo se prasátko.

     „Mám hosta, ženicha. Je to vlk Haryk,“ pochlubila se smutným hlasem koza.

     „Cože toho lumpa?“ zhrozilo se prase. „Ty jsi o něm neslyšela?“

     „Ne, co jsem o něm měla slyšel Lojzíku?“

     „Je to známý dareba, už všude napáchal tolik špatností. Tomu se vyhni Jasmínko.“

     „Jenže jak ho dostanu z chlívka a ze svojí postele? Co když mě sežere a tebe taky Lojzíku? Co budeme dělat?“

     „Počkáme až se probudí a promluvíme si s ním,“ řekl Lojza. Sedli si před chlívkem a povídali si. Jasmíně bylo s prasátkem moc pěkně. Smáli se spolu a najednou byl večer. Vlk stále ještě vyspával. Najednou uslyšeli zacinkání rolničky a přímo před nimi se vznášel malý měsíční skřítek.

     „Pomůžu vám, vlk by vás oba sežral. Znám Jasmínu a znám i tebe Lojzíku.“ Skřítek mávnul svojí kouzelnou hůlkou a vlk byl ten tam. „Nemusíte se ho víc bát. Odčaroval jsem ho až za vysoké hory, už se sem nevrátí,“ řekl skřítek, ozvala se rolnička a byl ten tam. Jasmína a Lojzík mu zamávali a usmívali se nahoru na měsíc.

 

     Druhého dne přišel Lojzík navštívit Jasmínu. Pomůžu ti opravit chlívek, co nevidět přijde zima a ještě by ti sníh rozlámal celou střechu. Jasmína mu za to uvařila dobrý oběd a jasmínový čaj, který měla moc ráda.. Uvědomila si, že když přijde Lojzík, rozbuší se jí srdíčko, jako zvon, když mimbá na kostelní zvonici. Vzpomněla si na skřítkova slova. „To je ten pravý,“ řekla nahlas aniž by si to uvědomila.

     „Co říkáš Jasmínko?“ Lojzík se jí podíval do očí.

     „Ty jsi ten pravý,“ zašeptala Jasmína.

     „A ty jsi ta pravá pro mě. Rád bych tě požádal o ruku,“ řekl vepřík a usmál se na Jasmínu.

     „Moc ráda si tě vezmu a jsem ráda, že jsem si nevzala nikoho nesprávného. Skřítek mi napověděl..“

     Jasmína dala Lojzíkovi svetr, aby si ho vyzkoušel. Padl mu jako ulitý a Lojzík byl nadšený, že mu v zimě venku nebude zima, protože vlastní kožíšek neměl. Svetr se mu tedy velice hodil…

 

    A plánovala se svatba. Jasmína si ušila ze zelených lopuchů dlouhé šaty, protože ty pravé byly moc drahé a na takové neměli s Lojzíkem dostatek peněz. Když si je zkoušela, lopuchy už byly celé povadlé. Přesto jim to ale radost z blížící se svatby nepokazilo. Večer před svatbou se Jasmíně nechtělo spát. Sedla si na louku a pozorovala měsíček.

     „Ráda bych ti za všechno poděkovala měsíční skřítku,“ zvolala směrem vzhůru a zamávala.

     V tu ránu se ozvala stříbrná rolnička a skřítek se vznášel přímo před ní. „Jsi hodná Jasmínko, že jsi si na mě vzpomněla. Za to ti něco dám.“ Skřítek mávnul kouzelnou hůlkou a na zemi ležely krásné stříbrné svatební šaty se závojem, jako z pavučinek. „Ty jsou pro tebe Jasmínko a ať jste spolu s Lojzíkem šťastni. Dnes se vidíme naposledy, mohl jsem se ti ukázat jen třikrát. Shora vás budu ale všechny pozorovat každičký večer.“ Zamával Jasmíně, zazvonil rolničkou a vznesl se zpátky na svůj měsíček.

 

     Druhý den se konala svatba, skromná, ale přesto na ní nic nechybělo. Koza s vepříkem pozvali všechny známé, napeklo se a navařilo skvělé jídlo. Čmeláčci jim hráli na své basy, cvrčci se přidali se svými housličkami a sbor různých ptáčků zpíval svatební písně. Byla to krásná svatba a všichni na ni ještě dlouho vzpomínali. A koza Jasmína s vepříkem Lojzíkem? Ti spolu žijí dodnes na louce tam ve vysokých  horách, v opraveném chlívku. Jsou šťastni a mají kopu  roztomilých dětí…

 

 

---