Peter Carter

   Kapitán Peter Simon Carter. Věk 47 let, výška 187 centimetrů, šedohnědé vlasy a silná závislost na kouření a alkoholu. Medaile za zásluhy ve městě Rivertown za velmi dobře odvedenou službu v policejním sboru. To znamenalo, že vystřílel celý místní drogový kartel složený z chlapců do věku dvaceti let. Tak čestnou službu snad ani dělat nemusel. Za následek to mělo to, že se každý den, když přišel z práce, opil do němoty, aby se mu ve snech nezjevovaly ty krvavé tváře patnácti mladých chlapců, kteří ani neměli potuchy, co v tom domě dělají.

   Svůj osud zpečetil už v ten večer, když 23. března vyrazil dveře do domu údajného „drogového kartelu.“ Drogový kartel spočíval v tom, že pár mladistvých si pěstovalo marihuanu v jedné opuštěné fabrice a sem tam okradli nějakého kolemjdoucího. Více, než 5 let v nápravném zařízení by nedostali. Avšak úkol byl jasný. Všechny zneškodnit.

 

   Byla zima. 13. prosinec 2010. Venku vládl nečas. Foukal opravdu silný vítr doprovázený krutým mrazem a hustým sněžením. Námraza byla tak velká, že z  kanceláře místní policie bylo vidět, jak na mírném svahu v ulici pod okny selhávají brzdy každému druhému autu.    

   Komisař Peter Carter seděl ve své kanceláři a dopíjel kávu, kterou si uvařil bezmála před dvěma hodinami. Byla už studená a v tomhle prosincovém počasí na severu Británie je nutné, aby alespoň káva zahřála, tudíž si do ní nalil dvě deci rumu. Měl toho hodně na práci. Loupežné přepadení v Londýnské ulici a vražda v Nelsonově parku. Byl to opravdu rušný den. Hromada papírů a papírů a zase jenom papírů. To obnášelo také věčné vynášení plného popelníku. Peterovo štěstí bylo, že už bylo sedm hodin večer a mohl všechno tedy uklidit a jít si koupit další láhev ginu na večer.

   Když si oblékal své tweedové sako, vypadl mu z kapsy zapalovač. Sehnul se pro něj a hned, aby ušetřil pár sekund, vytáhl silnou cigaretu z nekolkované krabičky. Zapálil jí a natáhl do sebe další hřebík do rakve, která už byla skoro hotová. Přes ramena si přehodil dlouhý kožený plášť a přeběhl rychle do auta stojícího na druhé straně ulice.

  

   Jeho stereotypní život si vyžádal mimo selhání jater a rakoviny plic, také to, že neměl žádné přátele. S kolegy v práci se nebavil. Otec mu zemřel, když bylo Peterovi pět let a rodina ho zavrhla, když se vrátil z policejní akademie. Ženu neměl a už ve svých sedmadvaceti letech mu jeho lékař sdělil, že je neplodný. Smířil se s tím, až když ulomil trám u kůlny na dříví při pokusu o oběšení. Tehdy si pomyslel, že mu tím bůh sdělil, že má daleko větší poslání, než mít horu dětí. Dal se tedy na policejní akademii v Londýně.

  

   Carterův byt byl temný, špinavý a neútulný. Všude ležely odpadky, špinavé prádlo a neumyté nádobí. Televizi neměl, takže večery trávil jen přemítáním si svého útrpného života a pitím alkoholu u hořícího krbu. Ráno pak vstal, dal si tři aspiriny, osprchoval se a s kocovinou odjel zase do práce. Takhle probíhal každý jeho den. Vydělané peníze buďto propil, koupil si léky nebo náboje do revolveru.

   Dnešek byl však jiný, než každý den. Vražda v Nelsonově parku mu naháněla hrůzu takovou, že si koupil lahve rovnou dvě. Ale co mu nahánělo větší hrůzu, bylo to, že v tu dobu, kdy byla údajně vražda provedena, nebyl Peter ani v práci a ani ve svém bytě. Nic si nepamatoval a oběť vraha, Simon Gunner, který proti němu poštval zbytek rodiny po absolování policejní akademie, mu byl velice blízký. Byl to jeho kmotr. Když se o případ začala zajímat vyšší moc, než je policejní okrsek v Rivertownu, zazvonil Peterovi v kanceláři telefon. Zvedl ho a z telefonu jen zaznělo, ať odevzdá svou zbraň a odznak do depositáře, a že je na dobu neurčitou suspendován. S Carterem to nic neudělalo. Byl naopak rád, že si může chvíli odpočinout od terénu. Při výslechu sám uvedl, že má radost ze smrti svého kmotra, kterého tak nesnášel. Detektivové zapisující vše do protokolu jen nevěřícně kroutili hlavami nad Peterovým frigidním chováním. Stal se podezřelým číslo jedna. Seděl v křesle s lahví alkoholu a pokoušel se rozpomenout, co vlastně tou dobou dělal.

 

   Simon Gunner seděl doma a četl si knihu. Byl to učený člověk. Vystudoval Oxfordskou univerzitu a kdysi tam i býval profesorem, ale jakmile dovršil svých pětašedesáti let, odešel do důchodu. Najednou zazvonil telefon. Podíval se na kapesní hodinky a divil se, kdo by mu mohl v půl deváté večer volat. Zvedl tedy telefon.

   „Haló? Kdo je tam?“
   „Ty nevíš?“
   „ Kdo tam k sakru je?“

   „Poznáš to, když přijdeš v půl desátý do Nelsonova parku. Budu čekat na lavičce u Vítězného sloupu. Když nepřijdeš, budeš toho litovat.“

   „Okamžitě mi řekněte, kdo jste, nebo zavolám policii,“ ale to už telefon na druhé straně byl zavěšený.
   Simon neměl z telefonátu dobrý pocit a nevěděl, jestli to byla výhružka, nebo nějaký špatný pokus o vtip. Zvědavost ho ale ve čtvrt na deset zvedla na nohy a dovedla k věšáku na kabáty. Vzal ten nejteplejší a zamkl za sebou byt.

   Žil sám, tudíž si mohl ušetřit papírek s nápisem „Jsem v parku.“

   Když vstoupil do parku, přepadl ho pocit strachu. Na pěšinkách se motali narkomani a žebráci. V křoví ležel podnapilý bezdomovec, který místo toho, aby si za vyžebrané peníze koupil něco k jídlu, vypil tu nejdražší whisky, která je k dostání. Hustě sněžilo. Až na pár žebráků bylo v parku ticho. Slyšel, jak mu sněhově vločky tichým zasyčením dopadaly na vyhřátý kabát.

   Došel až k Vítěznému sloupu, který byl na druhé straně parku. Nejklidnější, nejodlehlejší a nejnebezpečnější část parku ještě nikdy neviděl za tmy. Sledoval všechny lavičky okolo památníku. Pouze na jedné se válel narkoman, který si užíval svého stavu. Rozhodně nevypadal na někoho, kdo by mu chtěl něco důležitého sdělit. Sedl si tedy na úplně opačnou lavičku a vyčkával někoho, kdo by mohl vypadat poněkud solidněji.

   Seděl a byla mu už zima. Narkoman už upadl do kómatu a svalil se z lavičky na zem. Simon se už chtěl zvednout a odejít domů, ale najednou za sebou uslyšel praskající sníh pod těžkými kroky. Otočil se, ale nikoho neviděl. Viděl jen temnou postavu vystupující z křoví. V jedné ruce držel cigaretu a druhou ruku měl strčenou v kapse. Rozeznal jen, že to byl muž a že měl dlouhý kožený kabát.

   „Nevěřil jsem, že přijdeš,“ zasmál se neznámý. Jeho hlas však Simon znal. Byl mu lehce povědomý.

   „Dobrý večer. To jste byl vy, kdo mi volal?“

   „Ano. Chtěl jsem se s vámi sejít už dříve, ale neměl jsem na to odvahu.“

   „Jmenuji se…“

   „Simon Gunner. Já vím,“ skočil mu do řeči neznámý.

   „Mohl byste se představit vy?“ zeptal se Simon podrážděně.

   „Není třeba. Znáte mě.“

   „To pochybuji. Lidé, se kterými se znám, jsou slušní lidé a neotravují mě v tak pozdní hodinu, aniž by se představili! Nuže, jak se jmenujete?“ zeptal se už rozzuřený stařík.

   „Znáte mého otce.“

   „A ten se jmenuje?“

   „Nejmenuje.“

   „Jak to myslíte, nejmenuje?“

   „Je mrtvý už přes 40 let.“

   „To je mi opravdu líto. Jak se tedy už k sakru jmenujete?“

   Neznámý však pokračoval ve svém monologu: „Znal jste i zbytek mojí rodiny…“

   „Možná, že kdybyste mi prozradil alespoň příjmení, rozpomněl bych si. A vůbec nemám náladu tu s Vámi ztrácet čas.“

   „…kterou jste proti mně poštval!“

   Gunnerovi vše začalo docházet a začal se pomalu vzdalovat.

   „Nepřibližuj se ke mně ty spratku!“

   To ho ale někdo chytil ze zadu. Byl to ten narkoman. Nedával si dávku, jen to předstíral. Nasadil mu na ruce pouta a utáhl je tak silně, až se Simonovi přestaly prokrvovat dlaně.

   „Byl jsi mi otcem…“ pronesl chladným hlasem Peter.

   „Ať uděláš cokoliv, proklínám tě!“ sykl mezi zuby Simon.

   Peter zahodil nedopalek cigarety na zem a vytáhl druhou ruku z kapsy. Měl na ní nasazený kovový boxer. Narkoman Simona přidržel ještě pevněji. Když se Carter napřáhl, stařík se zacukal. Další vteřina poté byla pro Simona nejhorším zážitkem z jeho života. Boxer při nárazu na lícní kost způsobil takový tlak, že roztrhl kůži na tváři. Stařík se svalil na zem a ležel chvíli omráčený. Sbíral všechny své síly, aby se mohl opět postavit na nohy, ale nešlo to. V tu chvíli přišla další rána. Ta už však prorazila staříkův spánkový lalok. Teď už opravdu viděl černo.

   Peter vytáhl peněženku. Zalistoval ve štosu bankovek a podal narkomanovi padesát liber. Ten při pohledu na bankovku zaslintal a zajekl radostí. Sáhnul po ní a ostrým sprintem utíkal rychle pryč, snad kdyby si to náhodou Peter rozmyslel.

   „Jsme tu sami staříku. Jen my dva. Ty a já. Jako tenkrát, když jsem přijel z Londýna domů.“

   Promrzlý Simon stěží otevřel oči. Po tváři mu stékala krev s roztrženého líce, která zbarvovala bílý sníh na červenou břečku.

   „Tenkrát si ještě aspoň nebyl takový mizera, jako teď!“ řekl Gunner slabým a třesoucím se hlasem.

   „A proto jsi na mě poštval zbytek rodiny těmi svými nesmyslnými lži?“ pokračoval v rozhovoru Peter.

   „Zasloužil sis to! Z ničeho nic jsi zmizel, nenechal jediný vzkaz. Sebral jsi, co jsi mohl a zdrhnul do té prašivé akademie a po půl roce se vrátil s plackou a pln hrdosti. Co jsi čekal? Že ti všichni skočí okolo krku? To určitě!“ a ze všech sil si odplivl na Carterův plášť.

   „Jak by ses zachoval ty, kdyby ti doktor řekl, že budeš do konce života brát léky a trpět? Jak by ses zachoval, kdyby ti nevyšel ani jeden pokus o sebevraždu? Myslel na otce a přitom si každý ze vsi na tebe ukazoval prstem za zády?“ křičel Carter a začal vytahovat z kapsy u kalhot vystřelovací nůž, „Je mi líto, Simone, ale nemůžu jinak. Zničil jsi mi celý život, tudíž ho teď musím zničit tobě,“ a přistoupil k Simonovi ze zadu. Sklonil se a chytil staříkovu hlavu za pačesy. Ohnul hlavu vzad, až Simonovi zapraskala páteř. V tom ucítil Gunner chladnou a ostrou čepel na krku, jak se zarývá do kůže a pak hlouběji a hlouběji, až protrhla slabounkou stěnu krkavice, ze které okamžitě začala proudit horká krev. Peter odstoupil a vytáhl svou osobní zbraň. Nabil bubínek revolveru a namířil na Simonovu hlavu. Ozval se hlasitý výstřel a ze staříkovy hlavy vycákl cucek krve.

 

   Peterovi stekla slza po tváři. Poprvé za dvacet let cítil v sobě lítost. Zvedl se a poodstoupil k oknu. Nevěděl, co má dělat. Udat se? Zapírat do poslední chvíle? Sám dobře věděl, že to stejně jednou praskne. Že mu zabaví i osobní revolver a zjistí, že kulka z hlavy jeho kmotra je totožná s tou z revolveru. Není úniku. Zvedl tedy sluchátko a zavolal na policejní ředitelství.

   Ráno se dostavil do výslechové místnosti. Kvůli této příležitosti si vzal ten nejlepší oblek, který stejně vypadal, jakoby vypadl krávě z tlamy. Řekl vše, co se v ten večer stalo a přinesl i důkazní materiály, jelikož z vlastní praxe věděl, že to je ze všech úkonů detektiva nejhorší práce.

   Než soudce pronesl rozsudek a zaklepal kladívkem do podložky, vstal Peter ze sedačky, odkašlal si a pronesl nejmoudřejší věty jeho života: „Co je cennější? Život mizery nebo rodina? Pro mě má nejvyšší cenu rodina, kterou mi ten stařec vzal. Proto jsem udělal ten hrozný čin, za který se stydím a stydět budu do své nejzazší smrti. To je vše na mou obhajobu pane soudce a vážená poroto. Děkuji.“

   Soudce se najednou zarazil. Všichni v soudní síni se zarazili. Ten člověk hovoří pravdu, ale zákon je zákon. Jak to, že si to nikdo ještě neuvědomil? Muž v taláru nejistě vzal dřevěnou paličku do ruky a otřel si pot stékající mu z čela do očí. Nasadil si kulaté brýle, vstal a přečetl rozsudek: „Obžalovaný, kapitán Peter Carter, narozený 26. listopadu 1965, se tímto odsuzuje k trestu odnětí svobody na 20 let nepodmínečně. Bude umístěn do věznice s nejvyšší ostrahou v Brigelu.“

   Peter Carter zemřel na rakovinu plic dva měsíce po nástupu do věznice v Brigelu. Za svůj čin se styděl, ale poslední slova, co pronesl, zněla: „Ten grázl si to stejně zasloužil!“

---