Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

No, pochopte to.

12. 03. 2013

1464

Autor

Marcela.K.

Stojím mezi dveřmi sesterny. Dívám se na muže a ženu před sebou a mlčím.

Snažím se zachovat klid, pevně svírám rty a nechávám ji mluvit.

On mě sleduje, stojí vedle své starší sestry, ale mlčí stejně jako já. Včera tu byl se svojí ženou.

Kdykoliv vejdu na dvojku, čtyřlůžák, kde leží nemohoucí pacientky, většinou po cévní mozkové příhodě, zastavím se u jejího lůžka. Babička Jíchová – devadesátiletá stařenka, kterou k nám přivezla rychlá, když se doma – vlastně v penzionu - zamotala a těžko hledala slova. Podezření, že se jedná o mrtvici, ji přivedlo na naše oddělení.

Uběhlo čtrnáct dnů a je načase domluvit s rodinou, co bude dál. Babička už zase komunikuje, udrží se v sedu s nohama z lůžka, sama se nají…

Připomíná mi vrabečka… připomíná mi moji maminku v posledních měsících života.

Utíká do spánku, moc toho nenamluví…

Při ranní hygieně jsme s kolegyní rozčilené, protože se u nás na oddělení propouštěly, v zájmu šetření, ošetřovatelky. Na práci u lůžka je nás stále míň, došlo to tak daleko, že o víkendu prostě ošetřovatelky do práce nechodí, na dvaadvacet akutních lůžek musí stačit dvě sestry ve dne a jedna na noc.

„Už mě to štve, jak tu s námi vjebávaj!“ říkám kolegyni dostatečně nahlas při povlékání kapny a sama se divím tomu, co jsem to "vymyslela“ za výraz.

„Jak to mluvíte?“ ozve se z lůžka babička Jíchová.

Rozesměju se, vím, že se to nemá, ale přesto řeknu: „Babi, to je hrůza, že – takhle mluvit? Nedivte se, jsme rozzlobené!“

Babi Jíchová jen podotkne: „Je to sprostý.“

Má pravdu, omlouvám se a slibuju, že už se rozčilovat nebudu a "vymýšlet“ takový slova taky ne.

Je jako pírko. Posazuji ji k snídani…Nenutím ji do jídla, ať sní, kolik sní. Pamatuji si ještě, jak jsem přemlouvala maminku, jak to neměla ráda.

Jen když odnáším tác s jídlem, řeknu: „Jíte jako vrabeček.“

„To mi stačí,“ odpoví a hned si lehá a stáčí se na bok. Přitáhnu jí přikrývku na ramena: „ Budete zase spát?“ Kývne hlavou a zavře oči. Pohladím ji po vlasech, podívá se na mě, a lehounký úsměv jí proběhne kolem úst….

Při včerejší návštěvě syna jsem s ním mluvila o tom, co dál.

„Lékař potřebuje vědět, jestli si maminku vezmete domů, nebo jestli ji má objednat do Léčebny pro dlouhodobě nemocné. Sama už být nemůže.“

Vím, že je problém, pokud ještě chodí on i jeho žena do práce, ale co ostatní? Má přece ještě jednoho syna a dceru. Ta je nejstarší, už v důchodu….

…. a teď tu stojím mezi dveřmi, zatínám zuby a….

„….no, pochopte to, já bydlím v paneláku, víte jak to tam je malé ty pokoje! A co kdyby mi spadla z postele?! A já se o ni přece nemůžu starat, ne to nejde! Mám dvě sousedky, které tam pracují. Říkaly, že teď tam mají zrovna místo….

No, my se už ptali na domov důchodců, ale víte jak to tam je drahý?! Celej důchod musíte dát a ještě za tu bezmocnost ten příplatek a ještě musej doplácet, sousedka tam má tátu. A to si pište, že ten měl větší důchod než má naše máma!“

Dívám se na ni a vím, že nesmím říci nic, co by mohla brát jako kritiku jejího chování.

Přesto vnímám, že její bratr mlčí, protože …vlastně spíš doufám, že to tak je, že se stydí...

„ Prosím vás,“ zastavím konečně nepřetržitý tok jejích slov: „ nemusíte mi říkat, jak lze, či nelze pečovat o starého člověka. Je to vaše máma. Já měla maminku také a měla jsem ji doma.

Pokud si ji domu vzít nechcete, pan doktor objedná léčebnu. I tam se vás ale budou ptát, co dál.

I tam je pobyt omezený časem.“

„Ba ne, já se ptala, sousedka říkala, že tam může být dlouho!“ skočí mi do řeči.

Podívala jsem se na muže po jejím boku, sklopil zrak.

„Dobře, tedy,“ uzavírám rozhovor: „ maminku přeložíme do LDN…může to být hned zítra, pokud budou mít volné místo.“

„To teď mají, sousedka mi to říkala.“

„Ano, už jste to říkala, pan doktor tam hned zítra zavolá. Dáme vám potom vědět datum překladu telefonicky.“

„Děkujeme,“ řekne muž a odvádí statnou šedesátnici směrem k východu.

Dívám se za nimi a je mi smutno.

Stojím u lůžka babičky Jíchové: „ Tak s vámi děti mluvily? Musíme vás přeložit na jiné oddělení.“

„Já vím, budou to mít dál.“

„Kdo za vámi víc jezdí? Synové, nebo dcera?“

Odpověď mě překvapuje.

„Dcera.“

„Tam to je taky hezký, jsou tam hodný sestřičky…“ nevím vlastně co říci a tak se jen opět dotýkám jejích vlasů. Léta praxe už mě naučily rozeznat, kdo o pohlazení stojí….

„Vždyť je to jedno,“ odpoví mi bez náznaku lítosti.

„Já vím,“ skloním se k ní, opřu se o zábranu a hladím ji po hlavě: „ vy už chcete, aby vám všichni dali pokoj, že …“

Podívá se na mě šedýma očima, kývne hlavou a zase je zavře.

9 názorů

koloušek

21. 03. 2013

Dát tip

Já budu sama...T*

Marcela.K.

16. 03. 2013

Dát tip

Horavine, moje maminka sestru i mě dala do jeslí jako tříměsíční mimino, tehdy nebyly vymoženosti typu "další mateřská dovolená"... babička "nefungovala" a přesto, i když posledních sedm let svého života bojovala maminka s těžkou nemocí, byla v nemocnici vždy jen na nezbytně nutnou dobu a zemřela doma ve své posteli. Myslím, že to není "problém" školek a jeslí...

Je to spíš, jak píše Zuzulinka, o tom, co do svých dětí "cpou" dospělí, kteří je vychovávají...takže nejen rodiče.

Děkuji za zamyšlení a komentář.

Horavin

16. 03. 2013

Dát tip

Jeden katolický kněz, páter Josef z chrámu Sv. Ducha na Starém Městě, uvedl problém do nepříliš radostných souvislostí: Jesle a školky jsou tristním předobrazem budoucích odkladišť v domovech důchodců, nemocnicích, LDN. Co nevložíme do svých vlastních dětí na začátku jejich cesty, prostě v nich není a nebude ani na konci cesty naší. :(

Zuzulinka

14. 03. 2013

Dát tip

citace z encyklopedie:

národ - historicky vzniklá pospolitost lidí, jež se zformovala na základě jazykového, územního a hospodářského společenství, některých zvláštností charakteru a duchovní kultury, specifická forma složení a vývoje lidské společnosti, vznikající zákonitě s vytvořením sociálně ekonomické formace

možná jsem se nevyjádřila přesně - myslela jsem národ = my, lidé, my Češi, Moraváci, Slezané, každý jednotlivě a všichni dohromady

starat se o druhé by mělo být stejně samozřejmé a přirozené, jako se starat sám o sebe... tak jsem to myslela

jenže, doba cpe už odmala do dětí...rvi, se, usurpuj si, nedívej se kolem, šplhej se po záýdech jiných a jen se proboha neohlížej... ale stáří je pohled do budoucnosti, stejně tak jako pohled zpět... jeho moudrost nám navrací čistotu dětsví

Háber

13. 03. 2013

Dát tip

hmmm * ***********

Marcela.K.

13. 03. 2013

Dát tip

Zuzulinko, národ, to je něco jako stát... něco jako "oni"?

Já si myslím něco jiného. Starat bychom se měli my. Samozřejmě, že se najde řada důvodů, kdy to opravdu nejde... v tomto příběhu by to šlo - alespoň zkusit...

Nevím, neznám důvody, proč tato konkrétní rodina "selhává" ve chvíli, kdy by měla vracet své matce péči...Neznám její historii, jejich vzájemné vazby.

Víš, jen si opět říkám, že je to nyní zvláštní doba, dnes už není běžný model třígenerační rodiny pod jednou střechou...a přitom právě tento model je tím, který nás nejlépe naučí, o čem je život."