Andrzej Stasiuk – Bílá vrána

A máme jaro. Jen vzít čůčo, knihu a za pozpěvování si Psích vojáků okupovat parkové lavičky. Jenže pak si člověk uvědomí, že mu táhne na čtyřicet, místo parku chodí do práce, underground leží dvě desetiletí pod kytkami a meteorologové hlásí prudká ochlazení. Inu, jaro je vždy vhodnou dobu pro malou korekci hodnotových měřítek. Nebo útěk.

Něco by o tom mohli vyprávět i hrdinové románu Bílá vrána (originál 1993) od polského romanopisce a esejisty Andrzeje Stasiuka. Pětice třicátníků, kteří jednoho pozdně únorového dne zjistí, že flákačské mládí je definitivně pryč, se rozhodne naposled nakoupit vodku, cigarety, opustit ještě-mladé manželky, rostoucí děti i stagnující kariéry a vydat se na očistnou pouť do hor. Co však začne jako dvoutýdenní výlet, se brzy změní na osudovou cestu za poznáním sebe i ostatních.

Stasiuk vychází z vděčného tématu metaforické cesty, jež se nenávratně vpíše do charakterů postav. V drsné krajině polsko – slovensko – českých Beskyd se brzy rozplývají hranice vznámého (městského prostředí, sociálních vztahů, rodiny...) a nastupuje drsnost a divokost zasněžené krajiny. Její chladná prázdnota jako by byla  předobrazem autentického, neopracovaného já, k němuž se hrdinové příběhu každý po svém snaží dobrat. Na rozdíl od českých variací na „cestu z města“ však Stasiukova krajina nevzbuzuje jen lyrické tóny rozechvívající měšťákovu dušičku, ale i notný fatalistický náboj, jenž dokáže nejen hluboce ranit, ale i zabít. Zbývá otázka koho.

Cesta, kterou hrdinové postupují, navíc nevede jen přes bílé pláně vpřed, ke konci příběhu, ale i zrcadlově nazpět, k prvním vypitým flaškám a vykouřeným cigaretám, na počátek celého procesu, který má cesta uzavřít. Stasiuk tak do popisu putování snadným způsobem vnáší obrazy dospívání v pozdních letech socialismu. Šedé, těžce urbanizované krajiny sídlišť, kulturních center a uplivaných čtyřek i přes ostrý kontrast k divoké přírodě jsou obtěžkány stejnou vnitřní pustinou jako bíle stráně a nepropustné lesy. Jako by hrdinové museli jet stovku kilometrů, aby byli zase schopni vnímat veškeré bláto a špínu zanášející lidské životy.

Stejně syrový jako beskydská krajina se snaží být i Stasiukův jazyk. Jeho uvolněná forma navazuje na tradici literárního beatu, jejímž nositelem byl v našich podmínkách takzvaný underground. Na rozdíl od českých variací však Stasiuk odmítá vykupitelskou pozici, byť určitý generační me-ismus se promítá i do Bílé vrány: úvahy hrdinů jsou tím sebestřednější, čím více mají vypito, a stejně jako ve vypitých lahvích je v jejich řečech cítit prázdno. Celá cesta je do značné míry gestem, které nedokáže nikoho spasit, a od chvíle, kdy jeden z hrdinů zmlátí pohraničníka víceméně z rozmaru, vystupuje sebeklamem odboje proti systému v holé nahotě. Stasiuk tuto banalitu, až určité pokrytectví maskuje jen částečně, například když příběh utne v nejfatálnějším možném okamžiku, jehož pokračování by mu rozmělnilo příběhovou gradaci. Přes toto občasné "zliterarizování" života, jinak zůstává střídmý a civilní, zcela se zříká poetizujících přesahů typických například pro Jáchyma Topola. Bílá vrána je tak – s ohledem na své undergroundové kořeny – překvapivě relativizující text. Na jednu stranu sympatizuje s hrdiny, na druhou stranu nezastírá (ale ani explicitně nevyjadřuje), že jejich zbytečnost je skutečná.

To se při určitém úhlu pohledu může ukázat jako nedostatek: s Topolovou sebevědomou pózou můžeme sice bytostně nesouhlasit, ale její tvůrčí energie vložená do až manifestačně působících pasáží Sestry je v podstatě plnohodnotný básnický akt,  který dokáže strhnout nejen přesným zacílením na svou generaci, ale i sílou slova jako takového. Takovýto literární magnetismus Stasiukovi znatelně chybí. Pokud si od hrdinů zachováme odstup – což pro kohokoliv mimo uzavřenou časovou množinu 30 – 40 let nemusí představovat problém – stojí před námi v podstatě další variace na nesčetněkrát zpracované téma cesty, jen přesazená do (pro nás) atraktivnějších podmínek.

Bílá vrána se tak s odstupem dvaceti let, které uběhly od napsání polského originálu, jeví jako román o dospívání jedné určité generace, o ztrátě iluzí, přijmutí vážnosti a ceně, kterou je ochotna zaplatit, aby našla sebe sama. Bohužel je nutné dodat, že tím, jak moc román spoléhá na identifikaci se svými hrdiny, je pro tu samou generaci určen. My ostatní raději popadneme alkoholy a odebereme se páchat orgie (text dopsán a zeditován během pustého pracovního předjarního dopoledne).

Andrzej Stasiuk / Bořilová Martina / Paseka / 2012