Hrad

Seděl jsem na hřbitovní zdi a mezi zuby drtil stéblo žloutnoucí trávy. Nohy spuštěné dolů, mezi hroby. Slunce pálilo, jak jen to kolem nanebevzetí Panny dokáže. Vzduch byl plný poletujícího hmyzu, ruce se lepily na pažbu zbraně a čůrky potu mi stékaly po zádech.

Čekal jsem na srnce. Měl rád toto místo, stejně, jako já. Pozoroval jsem ho nespočetněkrát, jak si vykračuje mezi zarůstajícími ostrůvky, které kryly dávno rozpadlé ostatky hradních pánů i obyčejných služebných. Vrata kostelíku, který navazoval na zámecký komplex přilepený ke skále hluboko nad zelenou strží, nedržela už ve svých pantech. Práchnivé dřevo se rozpadlo na drobné kousky, kterým pomohl i nezmar červotoč.

„Co na tom sejde, beztak není, kdo by sem zabloudil,“ ohnal jsem se po příliš dotěrné pestřence a poposedl. Pískovcové kvádry už mě pěkně tlačily.

Šlechtic z lesa měl rád čerstvou travičku, která rostla na rovu rytíře, který před osmi staletími zemřel v pověsti svatosti. Narozdíl od svých předků, nevyužil snadné cesty loupeživých zemánků a raději sloužil Bohu. Třeba i stavbou hroutící se gotické klenby kostelíka. Teď dávalo jeho tělo život trávě, tráva srnci, srnec mně. Prostý koloběh života.

Bylo to všechno jako sen, který si ráno už pamatuješ jen v mlhavých obrysech přesto, že v noci se ti všechno zdálo tak reálné, tak skutečné. Pálící slunce, poletující šídla, zpěv ptáků ukrytých ve větvích lípy.

Zbylo nás pár a i ta hrstka se moc nestýkala. Začalo to volbou papeže, kterého nikdo neznal. Brzy jsme začali litovat, že vůbec usedl na stolec, který už nosil nejrůznější muže. Tento byl však jiný. Stejně, jako jeho první předchůdce, zapřel Krista. Ne třikrát, ale stokrát, tisíckrát. Bůh odvrátil svou tvář a větší část Církve prostě přestala existovat. Pak se otevřela země a pozřela v plamenech ty, kteří následovali i ty, kdo nenásledovali. Ti, kteří se vydali ve šlépějích zrádného pontifika, čekalo utrpení největší. Tisíce a miliony pohanů zmizely. Za temných nocí bez hvězd jsem z okna opuštěného hradu pozoroval jasné světlo, které tam i onde roztínalo oblohu a odnášelo s sebou duše spravedlivých. Zůstal jsem sám. Nebyl jsem asi ani studený, ani horký, proto mne anděl ponechal na umírající zemi.

Dny mizely jako minuty, měsíce se podobaly dnům. Čas ztratil svůj význam.

Obcházel jsem lesy, v jeden po druhém hnili stojící velikáni. Zvěř se děsila, protože potravy ubývalo. Nevěděl jsem, jsem-li v očistci, nebo snad plamen z pekla pohltil mou duši. Přestal jsem po tom pátrat a snažil se opravit bortící se hradby, protože v noci se ze zbytků lesů začali ozývat dávní běsi a nebylo rozumné vycházet za metrové zdi.

I na samotu si člověk zvykne, začne číst drolící se lidskou moudrost, pochopí, jak si zajistit potravu.

Konečně byl tady. Parůžky měl rok od roku krásnější. Nikdy jsem nenašel sílu stisknout kohoutek a odeslat ho - kam vlastně? Existuje vzkříšení i pro vysokou?

Pásl se klidně a mě bral snad jako jednu ze soch, které zdobily hroby. Pomalu jsem natáhl kohoutek do poslední polohy a pozvedl pušku. Brýle na očích mě pálily, slunce se sklánělo nad kostelní loď.

Hledal jsem komoru a konečně stál z profilu, ukazováček jsem položil na kohoutek....

a nevystřelil. Zase jsem zbraň odložil, baron s korunou paroží v klidu spásal tělo rytíře.

Noc se blíží.