Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Po hlavní silnici směrem z Hronova do Náchoda se velkou rychlostí řítilo auto. Krajina za skly se proměnila ve splývající směs ubíhajících barev. Řidič s přehledem předjížděl ostatní řidiče, kteří ho zpomalovali. Občas si pro sebe potichu něco zamumlal a pokračoval dál ve své rychlé jízdě. Jako kdyby začal závod s časem.
Šofér měl na paměti čerstvý rozhovor po telefonu mezi ním a sousedem z jednoho paneláku v Náchodě. Znal se s ním pěknou řádku let. Dalo se mu věřit, a tak na něj spoléhal i teď. I když se jednalo o záležitost čistě mezi řidičem a jeho ženou, soused mu to zavolat musel, leč se do jejich soukromého života vrtat nechtěl.
Právě předjel modrou škodovku, když míjel ceduli s nápisem Náchod. Popel z cigarety dopadával na sedačku a kouř se bleskově vytrácel otevřeným okénkem do vzduchu prosyceným létem. Blížila se nepříjemná zatáčka s vedlejší silnicí.
Byl posedlý časem. Posedlý rychlostí. Každá vteřina byla dražší a dražší. Přidal plyn. V tom momentě mu něco začalo vibrovat v náprsní kapse. Tóny z mobilního telefonu sílily, jako řev motoru, pod tou námahou. Podíval se, kdo mu volá. Udiveným pohledem si přečetl jméno své ženy.
Tenhle zlomek vteřiny pro něj byl nekonečný. V mysli mu plavalo natolik chaosu, aby si uvědomil, co se stalo.
Fiat před ním odbočoval na vedlejší silnici. Řidič omámený souhrou myšlenek s emocemi to neregistroval. Následovala srážka. Jeho auto narazilo čelem do zadního boku Fiata v plné rychlosti. Díky nepřipoutání prolétnul čelním sklem a dopadnul o pár metrů před auto.
Kousek od něj ležel mobil, který stále vyzváněl.
Po chvilce nastalo ticho a tma.
Panelový dům s popisným číslem dvě stě ležel na odlehlém místě Náchoda, poblíž zkrachovalé továrny. Moc lidí se tu ve večerních hodinách neprocházelo. Občas se z továrny ozývaly divné zvuky, které naháněly strach hrstce obyvatelů z paneláku.
Připozdívalo se.
Po chodníku se k paneláku blížila postava. Byl to muž s kulhavou chůzí. Zastavil se před vchodovými dveřmi. Zadíval se na sebe do skla. Hubený starší muž s roztrhaným trikem a opálenými montérkami se kysele zašklebil. Všimnul si vytékající čerstvé krve z řezných ran na tváři a čele. Otřel si ji do dlaně a otevřel dveře. Na klice po něm zůstal otisk krvavé ruky. Se stoupáním po schodech vzpomínal, kolikrát je musel sejít a vyjít. Nespočetněkrát. Za ty roky.
Zastavil se u nedovřených dveří. Přečetl si jmenovku na zvonku – P. Kříž – ale nezazvonil. Chvilku stál přede dveřmi, zahleděn do země, snažíc se rozpomenout, kdo mu to vlastně dneska volal. Povzdechl. Nakonec tiše vešel dál. Opatrně nakoukl do kuchyňky, protože slyšel hlasy.
Zády k němu seděla bruneta s telefonem u ucha. Ruka se jí očividně třásla. Jakmile zaslechla tón nedostupnosti, položila mobil na stůl.
„Nebere to,“ říká zoufalým hlasem a vkládá si do úst cigaretu.
Teprve teď si pozorovatel všimnul, že tam s ní ještě někdo je. Přihlížel, jak ženě někdo připaluje cigaretu. Vedle ní stál mladší pohledný muž. Mohl být o deset let mladší, než on.
„Je v práci. Za chvíli mu směna skončí. Pak to vezme. Uklidni se a vydrž,“ odpověděl ten mladý muž a cize se rozhlížel po kuchyni.
„Určitě to tuší. Ví o nás. Petr není blbej,“ diskutuje žena s mužem, aniž by si uvědomila, že je někdo sleduje.
„Dneska to skončí. Vždycky to byl slaboch. Však ho znáš. Ty potřebuješ vedle sebe někoho, kdo ti bude oporou. A ne nějakýho uplakánka. Rozumíš?“
„Pořád ho mám ráda. Už to není jako dřív,“ žena mluví z rozrušení s menšími přestávkami. „Prostě jenom ráda. Nemiluju ho. Už nemůžu dál.“
Přihlížející zatne zuby. Raději se nenápadně odebral do vedlejší místnosti. Před ním se rozkládala manželská postel. Vůně čerstvě vypraného ho ohromila. Do očí se mu nahrnuly slzy. Kapky krve z řezných ran tiše dopadávaly na béžový, měkký koberec. Kolik se v téhle posteli zažilo pěkných chvilek, uvědomoval si. Přistoupil ke skříni, na níž byla zavěšena její noční košilka. Přivoněl. Sklopil hlavu. Slaboch, opakoval si v duchu.
V tom momentě do ložnice prudce vtrhne žena. Celkem pohledná brunetka s vyděšeným výrazem na postel hází otevřený kufr a začíná do něj vkládat věci. Na přihlížejícího nebere ohled. Jako by byl duch. Všímá si jejích hebkých dlaní, drobného obličeje s malým kulatým nosem. Ženě se z modrých očí po baculatých tvářích valí slzy. Muž k ní natahuje ruku. Ona však dál hází do kufru věci. Sedne si na postel a zakryje obličej. Brečí.
Nic netrvá věčně, prohodí bezradně přihlížející, který v celém těle pocítí silnou bolest. Jako kdyby do něj vrtalo tucet vrtaček.
Z kuchyně se ozvou vyzváněcí tóny.
Žena se okamžitě zvedla z postele, cestou si otírala slzy. Ze sluchátka uslyší hlasy. „Paní Křížová…?“ Když si všechno vyslechne, mobilní telefon dopadne na zem. Její hlasitý pláč po chvilce ustane, stejně jako bolest muže od vrtání. Na to se přihlížející rozhlédne po ženě. Nikde nikdo. Jen stěny, které němě sledovaly rozhovor o tragédii.
******
Opuštěný byt uprostřed opuštěného paneláku.
Opuštěný člověk uprostřed opuštěného autobusového nádraží. Sledoval reportáž o bláznivém řidiči, který na svoje počínání toho dne doplatil. V plné rychlosti se srazil s Fiatem. Muž prolétl čelním sklem. Záchranáři se jej snažili během cesty do nemocnice udržet při životě. Bohužel. Během převozu zemřel.
Následoval střih a další smrtelná scénka, při níž jeden starší muž spadl z lešení. Na místě zemřel. Hrůza, pomyslel si pan Kříž. Krev z obličeje mu cestou z bytu na autobusové nádraží téct přestala. Stál tam v těch roztrhaných a špinavých věcech, zahleděn na problikující lampu. Poblíž žádné živé bytosti. Jen vítr, který rozfoukával prach. Pořád myslel na to slovo – slaboch.
Od stánku s novinami se vynořila postava. Čím blíž k panu Kříži byla, tím byla jasnější. Starší muž se zastavil. Pohlédl na muže v roztrhaném oblečení. Poté na obrazovku, kde dokola ukazovali dvě nehody. „Ahták,“ prohodil zamyšleně. Oddechl si. „Myslel jsem si, že tu budu sám.“
Pan Kříž se tragicky usměje.
„Čekáte dlouho?“ zeptal se ten starý muž. Na svetru měl zaschlou maltu.
„Jen pár minut. Ale připadne mi to věčné.“
Muž přikývne.
Na opuštěném nádraží se dlouhá hodinová ručička zhoupne na číslo dvacet pět a malá se přiblíží k devítce. Prach se dál pod nátlakem větru nesmyslně točí a mizí v zelených keřích. Po silnici přijíždí autobus. Oba muži zbystří.
„To bude asi ono,“ řekne starší muž a odkašle si. Na kapesníku uvidí krev.
Řidič pohlédl na pana Kříže. Beze známky sebemenšího rozrušení se ho zeptá: „Kam to bude?“
Pan Kříž se zamyslí. I když ví, že to není možné, tiše odpoví: „Zpátky domů.“
Zdendo díky, že si SKORO celý prolog přečetl. :) Nejsem Čech a proto mi nějaký formulace ještě prostě nedaj. Budu se snažit ti naslouchat a vyhejbat se ošemetnostem. Pívu Zdar! :)
Písmák