Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDítě tmy
Autor
Bohouš Krejza
Tma začala okupovat svět už po čtvrté odpolední. Rozlila se po okolí jako hladová řeka, lidé se v ní utápěli a úzkost, kterou vyvolávala ztráta denního světla, nadobro přebíjela omamnou vůni tlejícího listí, ve kterém se Lukáš brouzdal. Snažil se listí podhrabat a vykopnout do výšky, ale Katčina ruka ho nemilosrdně táhla směrem domů. Každou chvíli ztratil rovnováhu a jeho paty se zarývaly hluboko do hlíny.
„Co děláš, prosím tě?“
„Chtěl jsem kopnout do listí, aby se vrátilo zpátky na stromy, aby bylo zase léto!"
„Nech toho, nebo jednu schytáš!"
V tmavém parku skoro nikdo nebyl. Pouliční lampy kolem sebe utvářely sotva dvoumetrový světelný kruh. Když jím Lukáš procházel, zvrátil hlavu dozadu a zvolal:
„Mami, to světlo vypadá jako měsíc!“
Načež opět ztratil rovnováhu.
Katka ho vší silou držela nad blátivou cestou. Když se konečně postavil na nohy, ucítil na zadku její dlaň. Náraz ztlumily punčocháče a teplé kalhoty.
„Ještě jednou, tak tě tady nechám!“
„A proč tolik pospícháme?“
„Copak nevíš, že má táta dneska narozeniny?"
„Namaloval jsem mu obrázek. Chceš ho ukázat?"
„Teď ne, prosím tě, nevytahuj to!“
Lukáš se pokusil hodit si batoh zpátky na záda, ale spadnul mu na zem. Po Katčině pohlavku ho následovala i čepice se Spidermanem.
„Dělej, seber si to!“ poručila Katka, aniž se zastavila.
„Počkej, mami!“ volal za ní Lukáš. Katka nezpomalila. Vyšla ze světelného kruhu a ztratila se ve tmě. Lukáš začal nakrabovat.
„Mami!"
Tma pohltila slovo na jedno spolknutí. Lukáš stál na jejím rozhraní a připadalo mu, že když udělá ještě jeden krok, propadne se do hluboké propasti.
„Mami!"
Jeho volání znělo cize. Světelný kruh jako by se zužoval. Tma ho pohlcovala a sápala se po něm jako hladová bestie. Když ucítil něčí dotek na předloktí, vykřikl.
„Co řveš, prosím tě,“ okřikla ho Katka, „ještě jednou a vážně tě tady nechám!"
Její stisk byl pevný a bolestivý, ale Lukáš se rozhodl to vydržet. S vypětím všech sil udržoval Katčino tempo a nemohl se dočkat, až z té hrůzostrašné tmy budou konečně pryč.
Když došli domů, v obývacím pokoji se svítilo. Na gauči ležel Petr a kouřil. Lukáš se za ním chtěl rozběhnout, ale Katka ho přitáhla zpátky k sobě.
„Nejdřív se snad zuješ, ne?“
Lukáš si sedl na zadek, s hlasitým funěním si sundal zablácené boty a vběhl do obýváku.
„Nazdar, špunte!" pozdravil Petr svého syna.
„Namaloval jsem ti obrázek,“ řekl Lukáš a konečně z tašky vylovil pomačkaný papír.
Přiběhl k Petrovi a sedl si mu na břicho. V tom do místnosti vešla Katka.
„Hele, koukej si uložit ty boty na místo!"
„Počkej,“ okřikl ji manžel, „chce mi ukázat, co nakreslil."
„A to nemůžeš jít kouřit na balkon?“
„Mám narozeniny, tak mě neštvi!“ opáčil Petr.
„A to, že má Lukáš astma, asi taky víš, nebo ne?"
Petr vztekle típnul cigaretu a zeptal se, co bude k večeři.
„Ještě musím na nákup.“
„Děláš si srandu?"
„Ráno jsem lítala po úřadech, pak jsem byla na gyndě, odpoledne se stavovala v servisu, aby mi řekli, že nám auto nedaj, dokud jim nezaplatíme zálohovou fakturu… na účtu nebylo dost peněz, a tak jsem musela do školky pěšky… kdy jsem to asi měla stihnout?“
„To je fakt dojemný!"
„Tati, koukni se na ten obrázek!"
Petr vzal do ruky papír a položil ho zpátky na stůl.
„Ty ses na něj ani nepodíval.“
„Teď ne.“
„Ale já jsem ti ho namaloval k narozeninám."
„Teď ne. A mazej do svýho pokoje!"
„Co na něj tak křičíš?“ obořila se Katka na svého manžela.
„A ty na něho neřveš?“
„Tak mi aspoň neříkej, ať na něj neřvu, když to děláš sám!“
„Jenže ty na něho hulákáš v jednom kuse!“
Lukáš běžel do svého pokoje, zavřel za sebou, aby neslyšel křik rodičů, a lehl si na postel. Když si uvědomil, že zapomněl rozsvítit, bylo už příliš pozdě. Tma naplnila místnost až po okraj. Lukášovi se zdálo, že se v ní topí. Nemohl popadnout dech. Cítil její chladné doteky. Hlasy rodičů se vzdalovaly, dokud nezmizely úplně. Snažil se je zavolat, ale hrdlo měl příliš stažené. Mlátil pěstmi do matrace, ale nic nebylo slyšet. Tma se dostávala pod kůži a zaplavovala každičký kout jeho třesoucího se těla. Hlavou mu blesklo, že pokud něco neudělá, umře. Z posledních sil se překulil z postele na zem.
Ozvala se dutá rána.
Za okamžik rozřízl tmu světelný pruh, ze kterého vyběhla Katka. Něco říkala, ale Lukáš jí nerozuměl. Objevil se Petr. Držel Katku za ramena a cloumal s ní. Ta ukázala na Lukášův batoh. Petr ho otevřel, vytáhl inhalátor a přiběhl k synovi. Ten se zhluboka nadýchl. Mentolový vzduch vyhnal z těla tmu a otevřené dveře vpustily dovnitř spásné světlo.
„Dobrý?“ zeptal se Petr. Slova konečně dostala jasný význam. Lukáš přikývl. Petr nahlas vzdychl, vstal a vrátil se do obývacího pokoje.
„Zkazil jsem tátovi narozeniny," hlesl Lukáš.
„Lehni si,“ přikázala Katka a položila mu na čelo dlaň, „asi máš horečku, dojdu pro teploměr.“
„Ale rozsviť, nebo nech otevřený dveře!“
Katka se vrátila k posteli a řekla: „Tmy se nemusíš bát."
„Nemám ji rád."
„Když ses narodil, vypnuli proud. Chvíli trvalo, než nahodili záložní zdroje – nějak jim to nefungovalo nebo co – a tys, přísahám bohu, v tý tmě celej zářil. Jako sluníčko, jako světlo na konci tunelu. Vůbec jsi nebrečel. Řvát jsi začal, až když rozsvítili.“
„Nebál jsem se?"
„Ne, ty seš dítě tmy.“
„Vážně?“
„Byla jsem tam, tak to musím vědět, ne?“
„A co to znamená, bejt dítě tmy?“
„Že ti tma nic neudělá. Jak jsem řekla, nemusíš se jí bát. Spíš naopak. Ve tmě jsou lidi vnímavější a citlivější, a ty jsi přesně takovej. Lidi, co se narodili za tmy, jsou mnohem víc propojený se svojí duší než ti, co přišli na svět ve dne.“
„A to je dobře?“ zeptal se Lukáš a chytil Katku za ruku.
„Nevím, broučku. Každopádně se s tím budeš muset naučit žít,“ odpověděla Katka a pohladila syna po jeho hustých vlasech, černých jak noc.
„Mami," zarazil ji Lukáš.
„Co je? Jdu jen pro teploměr.“
„A ty ses narodila za tmy?"
Katka se ušklíbla a řekla: „V pravý poledne, zlatíčko.“
„A táta?"
„Dojdu ti pro ten teploměr.“
„Mami."
„Tak co je zase?"
„Můžeš ty dveře zavřít.“
„Určitě?“
Lukáš přikývl, i když mu srdce svírala nejistota, a místnost se opět ponořila do tmy.
22 názorů
Tohle je jeden z nejhorscih literarnich textu co jsem tu za posledni dobu videl. Neuveritelne neobratne vyjadrovani (lampy utvarely), plus vubec jsem nechapal, co se deje, co postavy delaji. Hruza. To se ani neda pokladat za umysl.
Jakoby to byly dvě různé poloviny, první běžná situace nervózní spěchající matky a hádka rodičů, kde se mi moc líbí ten dětský pohled a to, jak to všechno malý vnímá. Druhá část je jako vyměněná, kdy se máma mění na chápající a láskyplnou maminku. Obojí se hezky snoubí, jako v životě. A závěr tomu dodal punc výjimečnosti.
veľmi dobrý bol hlavne nástup, aj keď mám pocit, že poviedka nie je ešte kompaktná, vyvážená - nie je len o lukášovi, ale aj o katke a petrovi, avšak iba pomenovanie postáv rodičov nestačí, v tomto smere to chce dopracovať, zbaviť sa schematickosti ...
zreteľne cítiť spoločenský kontext, /aj keď model rodiny pôsobí trochu zjednodušene - scéna s narodeninami/ fajn text, podaný možno príliš výslovne, páčisa sa mi ale, že sa jeho metafora neuzatvára len do sveta jednej z postáv, jej pôsobenie môže byť oveľa širšie, práve tu vidím potenciál poviedky
Postavy mi přijdou příliš schematické. Zdá se mi, že ti hlavně šlo o tu metaforu dítě tmy, ale tak, jak je to podané, je to příliš explictiní. Prostě Katka čtenáři poví, o čem tahle povídka je (i když jakoby to povídá Lukášovi, ale samozřejmě, čtenář je tím hlavním adresátem). Ta metafora není špatná, ale tak, jak je podaná, je to moc po lopatě a čtenář má málo prostoru na přemýšlení. Navíc taková promluva ke Katce nesedí, je to příliš poetické, dost se to tluče s jejím předchozím chováním.
Hezký, neobvyklý námět..
Lukáš je křehká bytost.
Zajímavý, možná až příliš veliký kontrast mezi ním a rodiči.
Petr se moc neprojevil. Dostal asi málo prostoru, což je na škodu. Takhle vyzněl jako lehkomyslný floutek myslící hlavně na sebe.
Z hrubé Katky se stala ustaraná ale milující máma, která neví kam dřív skočit. V manželovi nemá oporu a proto se z ní vytrácí ženskost.
Pro mě opravdu dobré.
Pasáže vedené v dialozích jsou na lepší slohové úrovni než popisné pasáže, jejichž některé věty mají charakter "neobratného vyprávění": ...V tmavém parku skoro nikdo nebyl. Pouliční lampy kolem sebe utvářely sotva dvoumetrový... ; ...Když došli domů, v obývacím...
Členění lidí na "děti tmy" a "děti světla" mě zaujalo. Netuším, je-li to tvůj originální nápad -- z mého pohledu ano. Na skoro každém textu je co vylepšovat, ale nechat si diktovat od čtenářů by autor neměl. Jako povídka je to jedna ze zdejších (nej)lepších; snad díky tomu, že je to "skutečná" povídka s několika postavami, ne jen autorův "vnitřní" monolog (což je nejčastější případ prózy na Písmáku).
Moc hezký příběh. Hlavně ten Lukášův. Postavy maminky a otce mi připadnou tak trochu schematické. Jak on se válí s cigaretou a kritizuje, a ona celá ulítaná vypočítává, co všechno už dneska stihla zařídit…
Drobnosti, které mě „uhodily do očí“:
„…až z té hrůzostrašné tmy budou konečně pryč. Když došli domů, v obývacím pokoji se svítilo.“ Věta „Když došli domů“ na začátku odstavce mi připadá taková školácká. Elegantnější by byl prostě střih: „V obývacím pokoji se svítilo.“ Každému je jasné, že to už jsou doma.
Když na sebe rodiče křičí a vykážou Lukáše do jeho pokoje, a on tam vběhne a zavře za sebou, zdá se mi už nadbytečné vysvětlovat „aby neslyšel křik rodičů“.
Matčino vyprávění o Lukášově narození je pro mě nejsilnější částí příběhu. Je pravda, že přijde trochu „nečekaně“, jak píše Fruhling. Ale mně se líbí, že se v tom okamžiku ukáže ta unavená, nervózní ženská z úplně jiné stránky. To bývá vzácné i nečekané. Takže proč ne? Jediné, co pro mě tu scénu shazuje, je klišovité a slzy dojící „světlo na konci tunelu“. Proč to normální, přirozené mámino vyprávění kazit otřepanou frází? „Sluníčko“ by nestačilo?
Jinak velká poklona za tvoje dialogy. Jsou opravdu živé a uvěřitelné.
Ta linie s tmou je dobrá: scéna v parku hezky předznamenává pointu, která ovšem přichází tak nějak náhle, navíc ji Katka vypálí jako by mezi řečí, v okamžiku, kdy čtenář očekává, že se už konečně uzavře linie s narozeninami a hádkou. Upřímně nechápu, proč sis tak hezký příběh zanesl těmito nadbytečnými liniemi, jako bys měl strach, že text nebude dostatečně hutný.
V povídce měsíce to už je, tak jenom tip.
Bohouš Krejza
19. 03. 2013Bude mi ctí :) Díky
Bohouš Krejza
19. 03. 2013Tanges, Švédsko 1: Mockrát děkuju za váš čas a připomínky. Využil jsem prodloužení a něco upravil : ) no, pak mám ještě možnost odvolat brankáře : )) Díky. B
Nebuď útočník, Tangens ;-), nechaj predĺženie brankárovi, ako šancu - nech si skúsi „dokončiť“ svoju robotu v nadstavenom čase :-)...
„Malá próza o veľkej prozaickosti" života, v ktorom si nie jeden súčasný rodič („kedysi“) prisahal, že sa to jeho deťom nesmie stať...
Autorovi sa podarilo „posvietiť si cez tmu" - na „malý nočný vesmír - bez hviezd“, na jeden „výsek“ z reality fungovania dnešnej, v podstate už konvenčnej rodiny. Predpokladám, vyplýva mi to z kontextu, že „identifikácia“ postáv na - Lukáš, Katka, Petr, dieťa, matka, otec, aj keď pre ich nedostatočnú rozpracovanosť vyznieva dosť neprirodzene, je “skôr“ cielená. Lebo toto nie je príbeh len o detskom strachu z tmy a jeho rodičovskom spoluprežívaní, ale aj o „individuálnych dospelých strachoch“ a existenčných úzkostiach. Je reflektovaním žitej doby.
Dej vťahuje čitateľa, „nenápadne ho núti“ k bezprostrednej subjektívnej reakcii; aktivuje obrazotvornosť i emócie. Veď prirodzená nástojčivosť detskej túžby po istote, po trvale bezpečnom zázemí je cudzia len málokomu.
Odhalenie, že „dieťa tmy“ je vlastne „priateľom tmy“, je brilantné (a dokonca sporadicky použiteľné aj vo výchovnom procese:-).
„Vo veci“ technických pripomienok sa „zväčša“ stotožňujem s „nálezmi“ Tangens Omega36, ale našťastie sú odstrániteľné a „nezasahujú jadro“ poviedky. No samotný záver – posledná veta - ma neskonale irituje svojím nevyužitým potenciálom. Ja by som to „ľahko zdramatizovala“, napr.: ...“ Lukáš přikývl a místnost se opět ponořila do tmy“. „ Pomaly natiahol ruku... a dosť roztrasene zašepkal: „ahoj“...“
Je zjavné, že dielo má svoj „dobrý“ potenciál stimulovať nové myšlienky, reflexie, i podnecovať rôzne interpretácie:-)...
připadá mi to takové schizofrenní: v první chvíli o lukášovi, kterej se ale potom zdá být jenom epizodou uvádějící do světa katky a petra; v tomlhe světle se potom odehrává většina příběhu, který tak skončí další epizodou, aniž by se nějak dokončily narozeniny, autoservis etc, které jsem považoval za hlavní linii - možná proto, že v lukášově příběhu nehrají žádnou roli, zatímco on v jejich ano.
napsaný to je samozřejmě jako vždycky parádně :)