Režim

Dosedl jsem na gauč a rozložil na stolku před sebou noviny. „Zrádci byli odsouzeni k trestu smrti,“ hlásal jeden z titulů přede mnou. „Usvědčily je záznamy z všechnovize,“ pokračoval druhý. Sáhl jsem po hrnku na stole a napil se studeného čaje. Už třetí rok, z celkových pěti let vlády, používali tajní všechnovize, důmyslné kamery skryté v domovech domnělých odpůrců režimu. Každý podezřelý byl sledován. Neudělali byste krok, aniž bychom to nevěděli.

Proč mluvím o nás? Dostal jsem se k tajným jen omylem, ale zaručilo mi to podstatnou výhodu. Tajní jsou naše policie, jsou to zmije, plazící se po ulicích, hledající svoje oběti, jsou nelítostní a krutí. Je pár vyjímek jako jsem já, sedíme v centrech, prohledáváme záznamy, pátráme po známkách odboje. Díky téhle práci můžeme podporovat naše. Děláme to tak od doby, co se všechnovize zavedly. Bylo to po prvním útoku na Vůdce. První roky byl relativně klid, ale po 27. říjnu už si nikdo nemůže být ničím jistý. Všichni teď žijeme ve strachu. Mocní rozpoutali krutý teror, a veřejná poprava je ještě to nejlepší, co vás může potkat. Vetšinou však skončíte v NVZOČ, nápravně výchovnému zařízení pro odbojově činné, nebo jak říkáme my, Smrťáku. Jejich úkol je vlastně jednoduchý, mají donutit vězně říct to, co po nich mocní chtějí.

Koukl jsem na hodinky, byl čas vyrazit. Odložil jsem tedy noviny a vstal. V předsíni jsem si vzal z věšáku kabát a klíče, otevřel dveře a vykročil na ulici. Bylo ještě šero a venku samozřejmě nikdo nebyl, takže jsem do práce dorazil přesně ve chvíli, kdy se střídaly směny. „Ahoj Franku,“ pozdravil mě kolega a zvednul se ze židle „jdeš tak akorát včas, právě odcházím.“ „Tak už zmiz,“ rýpl jsem si „rodina čeká.“ Rychle se sbalil, rozloučil se se mnou a nechal mě ve sledovně samotného. Sedl jsem si na svoje místo a zapnul obrazovku monitoru. Moje směna začala.