Nezvěstná/ po nemoci/ slova

 

 

Nezvěstná/ po nemoci/ slova

 

 

Pokaždé když odcházím z bytu, nakukuji

do zahradnické příručky (důležité je poradenství o přísunu čerstvého vzduchu).

To už bezprostředně bosa, sbírám schody

po patrech. Záhada! Příčina? Už i dveře zaznamenaly změnu

podávají si slova,

rozmělňují je v pantech „nese si v nohou bylinkovou nať“.

 

 

Slova – dvojí povaha – ochránce a

ničitel bere na sebe podobu bílého pláště:

v období horečky, odstraňuje z vlasů, břicha, stropu

rozečtenou odevzdanost, anebo plánuje bitvy

na masitých záhybech třísel, vytrvale vytrhává plevel,

zkrátka všechno co brání školačce k návratu domů…

 

 

Věřím, že až k tobě dorazím,

vyčerpaně ulehnu do záhonu petržele, bolehlavu a celeru;

jen vniknout roznožmo do kadeřavé džungle,

vpustit do sebe rozsudek, nacházet úlevu. Žasnu, jak je to prosté.

Vždyť nejhumánnější sebevražda je v bylinkách.

 

 

A jenom proto, že na věci jinak hledět neumím,

snažím si podržet, děj se co děj

obraz místa, kde pod námi roztál sníh a zelených výhonků

v soukromí každého z nás;

učím se chodit v prostoru mezi vozovkou a přírodou

ve stoje; dům se taky musí postavit

z cihel, slunce se zdviženým prstem obnažuje to podstatné

i nepodstatné, dva pohyby (naše), splynutí do čtyř stěn.

 

 

---