Martyrium Jirkovo

Jsem tak unavený že hvězdy k sobě dál bych nepustil
sedím tu - teď v tento moment který
začíná a končí pojmenováním
Myslím na Jirkovo martyrium
můžou být Vánoce a také nemusí
je to jedno
a hudba hraje
lednice bručí
kocour si drápy brousí a ví že nesmí
Hej šlaka vem tě ďas hajzle!
Za okny tmavnou mraky začíná večer
Tady noc
a vyprahlost vlastních myšlenek
dá se spočíst na prstech jedné ruky

Poslední léta
vnímal jsem své vlastní tendence k jakés takés
neuspořádanosti
Tfuj ho! chlape
Nápisy bez názvů
básně přetlé seznamy nákupu
Posměšky z pekáren
do oken zavinout se
v záclonu a někam
jít a snít
nu inu Babylón jak má být
nebo Varšava a spát

Ale že ta léta uběhla!
Tedy přesněji - pět nekonečně dlouhých let
co smrskla se na pár ahoj sem tam a frk a fik
hlava na či půlky voe
A pak mám sen jak vracím se ven
domů z bitvy zpět a svět je pořád stejným
pouze už mi tolik nerozumí
Jenže nakonec jediné čeho si teď více všímám
že v básních a dopisech písmena zapomínám
a místo nich maluju si legrační vlnky
A pak blbec vezmu lupu
a podívám se zpět a vidím hned
tam kde vlny končí rozprostírá se mi moře
a na něm houpe se člun lev i ten Jan nebo vůl
v něm má duše sem a tam
a já smát se musím protože další bílá velryba ztratila se pod vodou
s tichou záhadou -

záhadou

No - to je to čiro čiré martyrium Jirkovo!
nekončí se v horkém oleji
či s hlavou po pás svěšenou
ani rozpárán lvy
nechť Svatý Vojtěch promine
mě prostě asi nemine
pitomá smrt někde na dvorku
když se zapomenu den před tím nadzvednout
a na kuřinci zlehka uklouznu
a tichá mše mi k tomu bude hrát
kvoky důdle kvoky dák

Seděl jsem na lavici
obklopen malými vzpomínkami
drobnými detaily okolo nichž postavím si celý svět
Seděl jsem na lavici
srandovně krčil nos a viděl se naráz mladý
naráz starý a to poznání mě ohromilo

Zastavil jsem se u kapličky která zvoní do krajiny cink cink
Slunečák byl náhle
a v jeho sehnutosti a
otevřenosti probralo se údolí
Pohlížel jsem na vesnici pod sebou
jako boží hlas
vítr mi nemohl česat vlasy hold dělá se mi ten dědův srandovní kohárek
Myslel jsem na sto štědrých večerů
kdy psi štěkali do kraje okolo mne
svá temná poselství
a mráz mne přinutil zapálit si cigaretu
abych si ohřál opět
zkřehlé ruce
cink cink

A jdu domů po horské cestě opilý až k zbláznění
ve spáncích pulzuje mi léto
a vidím se před sto lety jdu tudy sám se sebou
stejně opilý stejně k zbláznění stejný
pouze ten vzduch co tady dýchám je úplně jiný
Na kopce padl splín a stín snad ze strání a žádné strádání
prodlouží své drápy ku stlaní na dosah
snad

Víte když jsem jel poprvé do Opočna na psychoanalytický výcvik
v autobuse přihřátem pozdním podzimem
hlavu jsem měl opřenou o sklo a mířil do krajiny
prohlížel si ji a věděl jsem že tento moment si budu
pamatovat a pořád a pořád
a myslel jsem na to až pojedu tudy naposledy určitě si vzpomenu
určitě
A já si vzpomněl ale jel jsem úplně jinou cestou
a ta poetika se vytratila
a ten patos se vzpřímil
pitomej až k zbláznění
jenže já si řekl že na to všechno můžu se vykašlat
a tak trochu si ten patos v sobě hýčkat protože vydal jsem se na cestu
a vydal jsem se rád
ku martýriu svojemu že
podržím si odhodlání a jednou naleznu si svoji
krásu svatých míst