Jednoho krásného dne

Po obloze se honila skupinka narůžovělých a nadýchaných mráčků. Zapadající slunce barvilo oblohu do červeno-oranžova a na telefonních drátech posedávali poslední ptačí opozdilci.

Zazněl výstřel. Okamžitě se otočil. Na rohu stála skupinka ozbrojenců, několik z nich mělo v ruce samopal, ti zbylí měli nože. Schoval se za nejbližší auto, a pak znovu vykoukl zpoza svého nového úkrytu, aby zjistil, jak jsou na tom útočníci. Pálili do davu. Sáhl do kapsy své kožené bundy, ale téměř ve stejnou chvíli si uvědomil, že věc, kterou hledá, telefon, nechal doma.

Přes ulici přeběhla holčička v světle růžové mikině a schovala se k němu za auto. "Kde máš rodiče?" zeptal se té vyděšené dívenky. "T-Tam," vykoktala ze sebe zmateně a přitom nepřítomně ukázala na řadu domů v zatáčce. Přesně v tu chvíli se z jednoho domku, tím směrem, který ukazovala ta malá, vynořili dvě postavy. Holčičce se rozzářili oči a než stihl jakkoliv zareagovat, vyběhla za nimi. "Mamí, Tatí!" křičela, zatímco běžela přes silnici. Chtěl ji zadržet, ale bylo už pozdě. Dostala jednu kulku, někam pod žebra a hned vzápětí druhou do ramene. Rodiče k ní jen tak tak stačili doběhnout, oba je postřelili. Svalili se k jejich dcerce a tiše jí něco šeptali, dokud nevydechli naposled.

Kousl se do rtu, aby potlačil ty hrůzné, mučivé myšlenky, co se mu při tom pohledu honily v hlavě. Odvrátil se. Proklínal každou chvíli svého bídného života. Všemi silami se snažil ze sebe vypudit tu upírskou část, ale pořád cítil vůni jejich krve na chodníku a jeho žaludek se svíral a v krku ho pálila žízeň.

Kus vedle jeho provizorní skrýše se rozkládalo menší bistro. Zvenku, tak jak si ho pamatoval, vždy působilo velmi útulně a příjemně. Teď se v něm schovávala skupinka, zhruba třiceti až čtyřiceti lidí. A i když za těmi velkými tabulemi skla, byli jejich obličeje vidět jen z poloviny, nedokázalo to překrýt tu hrůzu, kterou v nich viděl.

Najednou vzduchem proletěla malá oválná věc, velikostně, tak akorát do ruky. Pak se ozvala velká rána. Než si stihl zacpat uši, zjistil, že nic neslyší. Najednou všechno vnímal jinak, jako by ve zpomaleném záběru. Sklo se roztříštilo a rozletělo se do všech stran. Celá budova byla v plamenech, které vypadaly, jako by se pokoušely zahnat tmu, která mezitím zahalila útočníky i jejich oběti do svého tmavého pláště. Všude byla krev a poslední zbytky lidských těl se potáceli, bez různých končetin, ven z toho pekla. Někteří měli potrhané obličeje, jiným vyčuhovali z hrudníku žebra. Oblečení měli, vlivem toho příšerného žáru, přiškvařené k tělu. Křičeli o pomoc, ale jako by je nikdo neslyšel. Jako by se všichni v tu chvíli odvrátili a rozhodli se neslyšet jejich nářek a volání.