G - Jdi už

Jdi už

G chodí dvakrát týdně brzy ráno, ještě před prací, zaplavat si do bazénu. Je to takový trochu morbidní zvyk, ale ona je odpovědná a cílevědomá, tak chodí.

Někdy jsem chodil s ní, dokonce jsme se stali účastníky historicky prvního experimentálního nahatování, od kterého si v Městečku slibovali zvýšení návštěvnosti. Celkem přišlo šest lidí, jediná osoba, která dovnitř prošla dámskými šatnami, byla G. Vlezla do první dráhy, odplavala si svojí porci a zase zmizela. Počítám, že nikdo z těch zbývajících čtyř si ani nevšiml, že jí oproti nim něco chybělo. A že by přebývalo, to u ní nepřipadá v úvahu.

O události vyšel v „Místním deníku“ malý článeček a o pár dní později jsem ve sprchách bazénu vyslechl rozhovor několika pánů, kteří barvitě rozebírali, co asi všechno muselo s těma pěti chlapama dělat, mít ve vodě u sebe nahatou ženskou. Nechal jsem je jejich představám a ani jsem se nepokusil jim vysvětlit, že u té konkrétní dámy s nějakým davovým nebo třeba i jen skupinovým rozrušením vyvolaným její obnaženou přítomností nelze moc počítat. I když...

Jak už jsem řekl, občas jsem se ke G ráno přidal. Nikdy se mi moc nechtělo, naučil jsem se sice vstávat s ní na její odchod do práce, ale ještě o hodinu a půl dřív a bez snídaně?! Holý nerozum. Navíc jsem si dovedl snadno představit zajímavější využití toho času, když už byla vzhůru. Ale občas jsem v sobě přeci jen našel dost odhodlání a to jsem pak zůstával plavat o trochu déle. Do práce jsem nemusel a nemám své sportovní výkony tak systematicky koncentrované jako G, takže ona odcházela a já zůstával. Někdy jsme si jen mávli, jindy jsme se loučili zodpovědněji a jednou jsem se nějak zasekl po líbnutí, chtěl jsem ještě něco říct a nevěděl jsem honem co, abych nezněl blbě. Hlavně sobě, nemám takové ty patetické citové projevy moc rád, až se G usmála a řekla – „Di už, nebo to na tobě bude vidět.“