Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vlk v rouše beránčím

23. 03. 2013
0
0
665
Autor
malý_orlík

Kdybys byl zvířetem, chtěl bys být domácím mazlíčkem, nebo 
tvorem divokým a svobodným?

 

   Většinou každý bez nějakého delšího rozmýšlení zvolí první nebo druhou variantu podle toho, jakou má povahu a co mu lépe vyhovuje. Pro mě není tak snadné se jednoznačně rozhodnout, jelikož na vše je možné pohlížet z více úhlů. Mám za to, že většina z nás je alespoň dvacetinkou duše divoké zvíře. Existují lidé, kteří jsou přímo ukázkovými exempláři např. volů, prasat, slepic, či třeba labutí. Někomu zpod sukně kouká tygří ocas, jiný kráčí po světě na sloních nohách, další jde k zubaři s tím, že ho bolí krokodýlí zuby. Nejedná se však pouze o povahové vlastnosti, ale také o to, co je pro nás důležité, jaké máme priority, čemu dáváme přednost.

   Domnívám se, že je daleko lepší býti zebrou mezi koňmi, než být jen další ovcí mezi ovcemi. Z vlastní zkušenosti vím, že jedinci, kteří nejdou poslušně s davem a jakkoli se liší od ostatních, bývají ve školách často diskriminováni až šikanováni svými netolerantními spolužáky. Ale vždyť i v tomhle je díl svobody, moci se oblékat dle svého vkusu, mluvit vlastním stylem bez používání hrubých výrazů, chovat se podle svého nejlepšího uvážení, žít v duchu své filosofie a svých přesvědčení. Jsem milovníkem svobodného myšlení, milencem originality a odvěkým nepřítelem zástupů ovcí.

   Přijde-li na spor s osobou blízkou, nebývá to zpravidla pro nikoho příjemná záležitost. Tuhle jsem se například hádala s nejmenovaným členem rodiny, říkejme mu třeba pan Beran. Dalo by mi práci vzpomenout si, o čem jsme se vlastně dohadovali. Vím jen, že pravda byla na mé straně. Tvrdohlavý pan Beran mě svým klidem dováděl k šílenosti, zuřila jsem jako tygr. Sice mě z mého monologu vyrušil jen občas, ale vždy to stálo za to. Jako třeba když mi řekl, že jsem slepice. To už bylo příliš. Viděla jsem rudě až nachově, měla jsem sto a jedna chutí po tvrdošíjném vlnatém sudokopytníkovi skočit, však ovládla jsem se, neřekla jsem nic.

   Později jsme si vyměnili role – pan Beran přešel do útoku, já mlčela. Ani jsem se nenadála a doposud klidný pan Beran zvlčel. Vrčel, štěkal a prskal. Z jedné strany mě to uklidnilo, protože pes, který štěká, nekouše. Avšak mýlila jsem se, neboť vlk není pes. V lesklých vlčích očích se zračila zuřivost, chlupy měl naježené, z tlamy plné jehlovitých tesáků odkapávaly sliny. Zvíře se nahrbilo, bylo připravené ke skoku. Nyní mám dvě možnosti – buď se vzdát své pravdy a vyjít ze sporu bez zranění, nebo si hrdinně stát za svým přesvědčením až do konce. Zvolila jsem druhou variantu. Šelma se po mně vrhla, opakovaně se mi zahryzávala do těla a já i nadále bránila svou pravdu. Nic se tím tehdy nevyřešilo, z boje s vlkem mi zbyly jen jizvy, které se už nikdy nezahojí.

   Jako domácí mazel máte pohodlí, zajištěný přísun potravy bez velké námahy a bez potřeby uplatnění loveckého umu. U člověka to může značit pohodlnost, poživačnost, lenost, možná malou bojovnost. Náš mazlíček bývá opěvován a chválen, to tu máme dva v jednom - narcise a ješitu. Takovému mazánkovi také dovolíme sedět na naší oblíbené židli. Holt vedoucí je vedoucí. Tento jedinec si jde vždy tvrdě za svým. Vždy dostal vše, co chtěl, a tak to má také zůstat, jinak uvidíte, čeho všeho je schopen. S lidmi podobnými lidem výše zmíněným je mnohdy těžké dobře vycházet.

   Být tvorem divokým a svobodným, to není žádný med. V přírodě přežije jen ten nejsilnější. Svaly však nejsou vše, je třeba disponovat i alespoň čajovou lžičkou důvtipu. Štěstí přeje odvážným, avšak míti kopec odvahy a ždibec rozvahy nemusí být vždy úplně ideální kombinace. Stává se kupříkladu, že se odvážné srdce nabodne na kůl zbrklosti, když se s králičíma ušima vrhá v touze po troše slávy a uznání do boje s rozzuřeným tygrem. Jako divoký tvor jste závislí jen sami na sobě. Musíte si sami sehnat potravu, bránit se před predátory, čelit nepřízni počasí, úskalím osudua tak podobně.

   Jenže ono to není vždy tak jednoznačné. Vezměte si třeba již okrajově zmiňovaného vlka – je typickým příkladem divokého, nespoutaného zvířete. Běhá si kde chce, ohrožován málokým, může dosyta vychutnat pocitu svobody. Avšak přes veškerou svou svobodymilovnost a nespoutanost duše žije vlk ve smečce. Proč? Protože každý z nás zatouží čas od času po pocitu jakési jistoty v životě. Vědět, že vám vaše rodina či přátelé kryjí záda, že se v případě nutnosti máte na koho obrátit, je k nezaplacení.

   Nemyslím si, že je úplně ideální, když je někdo zahrnován přílišnou péčí a není v něm pěstována samostatnost. Člověk by měl spoléhat v první řadě sám na sebe, měl by nést odpovědnost za své činy. Mám dojem, že právě o tomto mluví pan Komenský. Pokládám za velmi důležité umět se postavit problémům čelem. Nejhorší, co může člověk udělat, je spoléhat se na to, že za něj jeho problémy vyřeší někdo jiný. A úplná katastrofa je čekat, že se to vyřeší samo. S takovými lidmi to většinou - co já vím - jde od desíti k pěti. Mít důvěru v rodinu či přátele je skvělé, ale především bychom měli mít důvěru sami v sebe.

   Dnešní mládež by chtěla veškerou volnost ale i jistotu a komfort. Buď vše, nebo nic. Mnohdy se snaží dobýt si vyšší pohodlí i za cenu hádek s rodiči. Velice brzy chtějí svobodu jednání, svých práv jsou si vědomi daleko více než svých povinností. Už v patnácti nás děti přesvědčují o vlastní dospělosti, ale odpovědnost za sebe nést nechtějí. Svobodné konání je sice příjemné, ale je třeba si uvědomit, že ručíme za své činy. 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru