Samota

Nějaká ta slabší prvotina...

Tma, všude jen černota tísnivá,

i světlo lamp tiše pohřbívá,

ticho troufalé hlučně křičí,

a lidstvo, všechno lidstvo mlčí.

Jak zvláštní to jev v centru města.

 

Dům, jak velký to dům

a kolik lidí přebývá v něm,

rodiny šťastné zde propadly snům,

nic nevím však o nich, pražádný vjem.

Kdo takto strašlivě mě trestá?

 

Tvář, nikde žádná tvář,

dnům dává sbohem kalendář,

stále prázdno, i stín můj mě opustil.

Nebo možná stále je zde, však v duši mou se vpil.

Co osud dál mi chystá?

 

Déšť, jak krásně je v šumivém dešti,

se svými něžnými prsty hladí po tváři,

leč tento, zem pod nohama tříští,

čas pokleknout vůči svatému oltáři.

Jak může obstát ateista?

 

Chlad, zimničný chlad,

těla se zmocňuje nahého,

ledový hrot v srdce mé byl vťat,

zahubil citu hřejivého.

Bez odplaty zůstane vražda tato sprostá.

 

Stěny, svíravé stěny mne obklopují,

mnoho již takových pohltily,

hladového po vzduchu, o dech olupují,

kletbou podstatu mou stihly.

Šťastlivec, kdo svobodou se chvástá.

 

Svět, celičký svět je zde vtisknut,

prázdný, krutý, odmítavý,

pelyňku má hořkou příchuť,

na hranici žití staví.

Při překročení smrt je jistá.

 

Sněhy, nevinné sněhy zabity byly,

země napita jejich krví vzkvétá,

kéž by se tak i chmury mé v nicotu skryly,

zda-liž s nimi dožiji se léta?

Strach pozvolna s mým tělem srůstá.

 

Kam vlastně kráčím?

---