Hry bez hranic

   Kdy se přelamují okamžiky? Kdy se obyčejný a tisíckrát napsaný a prožitý příběh, příběh s kouzlem a lehkostí, mění v hloupé drama, které by nikdo nechtěl číst?

   Na co si hrála ona? A proč mu to vzalo všechen vítr z plachet? Proč mu to vzalo nadhled i úsměv z tváře, když by se mohl smát, mohl by se smát její hlouposti, jejím slzám, které jsou více rekvizitou než skutečnými slzami. Ze všeho se dá vyplakat, když neví, co říct. Když ani není co říct, protože každé slovo by situaci dělalo ještě hloupější.

   „Nechtěla ses zabít,“ říká jí. Říká jí to přísně a snaží se i naštvaně, aby si to uvědomila – a aby si taky uvědomila, že on to ví, že ji prokoukl, že se nenechá tak snadno vmanipulovat.

   Ale ve skutečnosti? Vlastně úplně neví, nemůže si být nikdy jistý. Může si říkat, že si je jistý, může i jí vnutit, že to tak bylo. Ale jak to opravdu bylo, co se dělo a děje v její hlavě… to se nikdy nedozví.

   Nechce se mu na ni dívat, protože… je mu protivná? Anebo se bojí toho, co uvidí za jejíma očima? Anebo v nich? Výčitku? Anebo odevzdání? Otázku?

   Copak on může dávat nějaké odpovědi? Všechny jí už dal, jenom ona je nechtěla slyšet. A takhle si chce vynutit jiná vysvětlení, jiná řešení, jiný děj.

   Ale copak to jde? Copak by o to stála? Aby si ji vybral jenom proto, že ho zahnala do kouta? Že mu pohrozila silou viny, kterou by musel nést?

   A takhle? Copak neponese celý život vinu za to, že někomu lže do očí? I když ze soucitu? Je tohle správné řešení?

   Nemiluju tě, holka. Nikdy jsem tě nemiloval, ale co víc: Já ti to ani nikdy neříkal, nikdy jsem ti nic takového nesliboval, chápeš? Ne, nechápeš, jinak bys tohle nedělala, jinak by neříkala to, cos řekla. Že jsem tě podvedl.

   Ale jak jsem tě podvedl? Copak jsi se mnou byla nedobrovolně? Copak jsem tě nutil? Copak jsem tě přivázal k posteli?

   A jestli to v tvém světě chodí jinak – prý, ano… Tak jak já to mám vědět? V mém to zase chodí jinak, holka…

   Jenomže její mokré oči, ulepené řasy, napuchlé tváře.

   Ani ty prášky, které snědla, ani ta ranka, kterou si udělala na ruce, ji nemohly ohrozit na zdraví. Přesto: „Měl bych tě odvézt do nemocnice.“

   „Ne.“

   „Jenomže budu muset. Nechci riskovat, že jsi toho snědla víc, než jsi řekla.“  

   „Vyzvracela jsem to.“

   „To si můžeme myslet,“ řekl.

   „Já nechci,“ vzlykla.

   „Na to jsi měla myslet předem.“

   „Myslela jsem…“

   „Ne, nemyslela!“

   Znovu se rozbrečela.

   Volala mu. Volala mu a řekla, že ho miluje. Že miluje jenom jeho. Převracel oči a váhal, jestli zavěsit, anebo být aspoň trochu hodný a něco smířlivého říct. A ona pak řekla: Přijdeš mi aspoň na pohřeb?

   Hloupá, patetická věta. A přesto ho zarazila, lekl se. „Jak to myslíš: na pohřeb?“

   „Až umřu.“

   „To může být za pěkně dlouho… A co když já umřu dřív.“

   „To se nestane.“

   „Jak to můžeš vědět?“

   „Vím.“

   Trapně, zoufale trapně rozehraná hra. „Kde jsi?“

   „Doma.“

   „Vážně doma?“

   „Jo. Nikdo tu není.“

   Kurva. Dělá si srandu nebo nedělá? Vůbec se mu za ní nechtělo jet. Ale přece jenom… tušil, že se něco opravdu může dít. Praštěná na to byla dost…

  

   Tak zvláštním způsobem krásná. A možná ho lákalo i to, že byla taková nesmělá. Prostě hra. Ne zlá hra. Nebo jinak: vůbec to nemusela být zlá hra, kdyby ona aspoň trochu chtěla hrát. Jenomže její svět měl podobu úplně jiných her – ne lehkých a veselých, ale dramat. A když jí život nenabízel skutečné problémy, skutečné starosti, tak si je vytvořila. Z krátkého úletu, z pár úsměvů, polibků a jedné nepovedené noci udělala lásku svého života, povznesla ho na boha a na ďábla zároveň. Vytvořila si v hlavě neuvěřitelné konstrukce a pak už se do toho příběhu jenom vložila, jako bezmocná loutka, nechala se vláčet.

   Co na tom, že už jí nepsal? Že se jí snažil vyhýbat a jenom ze slušnosti a soucitu občas reagoval – opatrně, ale skálopevně ji odmítal?

    „Co jsi od toho čekala?“ dívá se na ni. „Protože jsi to udělala s nějakým očekáváním – jinak bys mi nevolala, vím to. I proto vím, že jsi to nemyslela vážně.“

   „Vyčítáš mi to?“

   „Žes to udělala?“

   „Že jsem to nemyslela vážně…“

   Povzdechl si. „Co jsi od toho čekala?“ zopakoval.

   „Já nevím.“

   „Myslela sis, že přijdu, že tě obejmu, že ti řeknu, že tě miluju a budu s tebou do konce života? To sis myslela?“

   „Já nevím.“

   „A přemýšlela jsi nad tím, co bys z toho měla? Kdybych něco takového udělal? Protože bys přece musela vědět, že jsem to udělal jenom za soucitu… ze strachu. To bys chtěla? A není více fér, když ti teď říkám to, co ti říkám?“

   „Já nevím.“

  

   Ne, nic z toho neříkal, i když by říkal rád. A ona neříkala, že neví, ona své nevědění dávala najevo mlčením, měla ho v prázdných očích.

   Objal ji. Pitomost, ale stejně to udělal. „Doufám, že se nepletu a že jsi to opravdu nechtěla udělat. Myslím – skutečně udělat, dokončit.“

   Zavrtěla hlavou.

   „Asi by bylo nejlepší na to zapomenout,“ řekl. „Pro nás oba. Vím, že jsi asi čekala, že řeknu něco jiného, ale…“ Měl najednou znovu téměř neudržitelnou chuť jí říct, že neměla nejmenší právo ho zatáhnout do tohoto svého dramatu, že do něj nechtěl být vtažen a že chce rychle pryč… ale pak se zarazil v nádechu, protože mu došlo, že i on ji zatáhl do své hry. Každý mají jiná pravidla, jiné kulisy, jiné diváky a herce… „Nemůžu ti přece nalhávat lásku, to bys nechtěla,“ řekl a snažil se, aby to znělo jemně. „Můžu tě obejmout, můžu ti pomoct, ale nemůžu ti dát lásku.“ Je to klišé. „Ale ty to víš, víš to moc dobře. A ani bys o takovou lásku nestála. Nebo stála?“

   Znovu zavrtěla hlavou.

   „A kdybych ti mohl zcela upřímně říct, že tě skutečně miluju, tak to řeknu. Jenomže já, promiň, já nemůžu. Omlouvám se ti – jako už poněkolikáté – za to, že jsem ti dal nějakou naději nebo že… že se mezi námi něco stalo, něco, co jsem nebral vážně… A ty ano. Promiň, je mi to moc líto,“ slyšel svůj vlastní hlas, jak sklouzává v touze být na ni uštěpačný do ostřejšího tónu. Ztichl.

   „Já vím, že je ti to líto.“

   Stiskl ji. „Doufám, že už tě nikdy taková podobná hloupost nenapadne.“

 

   A ona řekla: „Neboj se… Už vím, jak jsem… jak hloupé to bylo. Já jen… myslela jsem, chtěla jsem… zažít něco skutečného… něco, co by ze mě udělalo… skutečnou bytost.“

   „Ale vždyť jsi málem tu skutečnou bytost zničila,“ řekl.

   Zavrtěla hlavou. „Ne, nezničila. Zničila jsem… právě tu neskutečnou, tu vymyšlenou.“

   „Vymyšlenou?“

   „Tu, pro kterou jsem si vymyslela celý ten příběh, celou tu lásku,“ řekla. „Už vím, že tě nemiluju. Že jsem tě nikdy nemilovala, jenom jsem tě chtěla milovat.“

   „Proč bys mě chtěla milovat? Co je na mě k milování?“

   „Jsi první muž mého života s kouzlem, který o mě projevil zájem. Vždy o mě měli zájem kluci, v kterých nebyl ani náznak příběhu, zajímavého příběhu. A já se nudila, já se ukousávala nudou; ale myslela jsem si, že to tak musí být. Že tohle je život. A pak jsi přišel ty a já najednou viděla úplně jiný život, jiné možnosti… Ale ty jsi zase chtěl odejít, jenom tak, vrátit mě zpátky, úplně nezměněnou, jenom ještě více pochybující… Ale teď, teď je to jiné. Teď už jsem si zkusila, že neumím hrát role ve tvém světě. Že jsou hloupé, že jsou studené a bez skutečného života, že místo lehkých pohybů a dojemnosti jsem těžkopádná a trapná. Že svět je celý těžkopádný a trapný, když ze sebe budu chtít dělat bytost, kterou nejsem…“

   Mlčel. Protože co na to mohl říct. Rozuměl? Spíše ne. Protože on takhle nepřemýšlel, neměl nikdy důvod. A její oči, její slova… se mu rozplývala v hlavě. Cítil, že jsou vážná, cítil její rozpoložení… a neměl ani nejmenší chuť se smát nebo se jenom poušklíbnout. Ale říkat taky nic nemohl – právě proto, že netušil, jaká slova vybrat, aby se trefil do terče, který byl utopený ve tmě.

   „Teď už chápu, jak nebezpečné může být hrát… Nechat svůj život své fantazii, která má černé období.“

 

   Ale ani ona nic neříkala. Místo všech těch slov jenom vzlykla a řekla: „Nenapadne.“

   „Tak pojedem?“

  

---