Kandidáti života a smrti

Na prostranství za starou vodárnou stála skupinka šesti mužů, hlídaných ozbrojenými strážemi. Utíkat nemělo smysl; sedmý ze skupiny by to mohl potvrdit, kdyby neležel s prostřelenou hlavou opodál. Podél stísněné řady přecházel sem a tam švihácky ustrojený voják, kterého ostatní oslovovali „kapitáne“. Díval se zajatcům do obličeje a v ruce držel revolver. Nadechl se a pronesl krátkou řeč:

„My…my jsme kulturně revoluční garda! Vy…vy jste kandidáti života a smrti! Už dále nebudeme tolerovat devastaci ducha v naší zemi. Úpadek, zkáza, degenerace! Ve vašich tupých hlavách není jiskřička poznání! A přitom naší budoucností je film, film a zase film! Jste odsouzeni k smrti! Ale stále ještě máte možnost se vykoupit. Dobrá, položím vám každému otázku, na které bude záviset váš život, a doporučuji vám, abyste příliš neotáleli s odpovědí, jinak…,“ a kapitán výmluvně pozvedl pravou ruku s kovovým nákladem.

„Ty a ty, vy dva, dávejte pozor!“ nakročil před krajní pár vystrašených zajatců. „Já se jmenuju Hrbolek, profesor Hrbolek, vyučuji češtině. Vy dva, jste známé firmy, pořád spolu; chci slyšet vaše jména, chci slyšet, jak se jmenujete podle mého názoru a jak se jmenujete ve skutečnosti! Napověděl jsem vám, tak do toho, čekám!“  

Muži zmateně hleděli jeden na druhého, v očích neštěstí a hrůzu. Kapitán se pohupoval a lehce se usmíval. Když bylo zřejmé, že dvojice netuší, co se po nich chce, bleskurychle zvedl zbraň a oba muže zastřelil. Zbylí zajatci sebou škubli.

Aktuálně krajní muž padl na kolena a začal naříkat a prosit o smilování. Kapitán se k němu sehnul a zeptal se: „A jak ty se jmenuješ?“

„Jaromír Mrzena,“ odpověděl rychle muž, jako by očekával, že mu to zachrání život.

„To neděláš dobře, Jaromíre,“ řekl kapitán. Zajatec k němu vzhlédl s otazníkem v očích.

„No, to byla tvoje úloha k záchraně,“ řekl kapitán a narovnal se. Jaromír Mrzena se rozplakal, protože netušil, co odpovědět. Věděl, že kapitánův výrok se kdysi kdesi objevil, ale bylo mu beznadějně zahaleno, v jakých souvislostech. Vydal zoufalé zaúpění a vzápětí třeskl výstřel. Kapitán udělal krok stranou a ocitl se tváří v tvář čtvrtému zajatci. Ten v hrůze začal bědovat a křičel: „Pane, pane, slitujte se, vždyť já nejsem žádný zločinec, celý život jsem byl poctivý, nešidil jsem, nelhal jsem, nekradl, slitujte se, prosím vás…!“

„Kdo si nenakrad, musí to brát tak, že nic nevyhrál,“ odpověděl kapitán cynicky a tázavě pohlédl na prosícího. Bylo jasné, že mu zároveň zadal úlohu, jejíž vyřešení rozhodne o jeho příštím bytí. Muž prudce vrtěl hlavou, jako by odmítal uvěřit, že je něco takového možné. Nevěděl. Zemřel.

A tu pátý zajatec přiskočil ke kapitánovi a strkal mu pod nos svazek bankovek, které vytáhl z kapsy. S nadějí v hlase sliboval: „Pane kapitáne, tohle je závdavek, dostanete desetkrát tolik, když mě pustíte, budete boháč, na mou duši, jen mě pusťte, dostanete desetkrát…ne dvacetkrát tolik, moje slovo, třicetkrát tolik…!“

„Neberte úplatky, neberte úplatky nebo se z toho zblázníte!“ odvětil suše kapitán stejně tázavým tónem, jako v předchozím případě. Muž se začal třást, peníze mu vypadly z ruky. Zakryl si obličej dlaněmi a rozeštkal se. Dlouho to netrvalo. Zazněl výstřel.

Poslední zajatec. Kapitán mu položil ruku kolem krku a přátelsky řekl: „Co s vámi, člověče? Zalistujeme v herbářích, popijeme pampeliškového vína, pojíme jablečného závinu…, který vinula…kdo? No, já se ptám, kdo vinul? Jméno!“ Kapitánův hlas přešel do ostrého, nekompromisního dotazu.

Zajatec zbledl jako křída, poté zezelenal, nicméně ani touto kombinací barev nedospěl ke kýžené odpovědi.

„Hlupáci,“ řekl kapitán a střelil muže do hrudi. Muž se svezl na kolena a poté padl na trávu. Ještě dýchal. Kapitán se obrátil ke svým podřízeným: „Je naší povinností čistit tuto společnost od podobného zlořádu nevědomosti a ignorace! A budeme v tom boji pokračovat, dokud poslední tmář nepadne jako tihle!“

Vtom se ozval sípavý hlas: „Vypustil jste nám duše.“ Poslední zajatec, dosud živý, se ze země díval na kapitána. Kapitán se překvapeně otočil. „Co jste to řekl?“

„Vypustil jste nám duše,“ opakoval ležící muž a dodal z posledních sil: „Teď odpovězte vy, revolucionáři!“

Kapitán si povytáhl opasek s pouzdrem, zhoupl se v kolenou, porozhlédl se po svých mužích. Avšak mlčel, nevěděl, co říci. Muž na zemi již nedýchal. Otázka však stále visela ve vzduchu. Vojáci tiše čekali na velitele. Kapitán se vztekle rozkřikl: „Vidíte? Vidíte, jak škodí i ve smrti? Náš boj ještě zdaleka neskončil! Seřadit! Vyrovnat!“

A těmito rozkazy kapitán opět obnovil disciplínu a zametl nepříjemné ticho, čekající na jeho odpověď. Protože opravdu nevěděl. Nikdy by netušil, že se on sám stane kandidátem života a smrti. A aby změnil klima a obnovil revolučního ducha, zařval se zdviženou pěstí: „Vivat čsfd!“

Jen tak mimochodem, nejsi i ty, čtenáři, kandidátem života a smrti? A jak víš, že se jím nestaneš? Co kdyby ti jakýsi kapitán položil ony osudné otázky? Věděl bys…?