To jméno nikdy neříkej - 8. kapitola "Tajný vchod"

Probudila ji jemná bylinná vůně, jako by sem někdo přenesl prosluněnou kamenitou stráň s trsy mateřinky a tymiánu. Užívala si ji a se zavřenýma očima přemýšlela, odkud se tu vzala. 
Pak k ní promluvil tichý archivářův hlas: „Už je moc hodin, děvče. Probuďte se.“
Nerada otevřela oči. Skláněl se nad ní, omluvně se usmíval a měl zase bílé vlasy. Oči měl ale stále jasné. 
„Moc pěkně voníte. Změnil jste si barvu vlasů,“ zamumlala rozespale. 
Zatvářil se velmi rozpačitě.
„Jo, byla to dost osobní poznámka, ale je to pravda, ne?“ bránila se a pracně se posadila. 
„Ano, vlasy jsem si přebarvil, pokouším se vypadat jako dříve. Ovšem nevěřím, že voním. Použil jsem sice čistící kouzlo, ale to nenahradí pořádnou koupel,“ řekl viditelně nesvůj, že byl zatažen do hovoru o osobní hygieně. 
Jana zbystřila. „Můžete to čistící kouzlo použít i na mě? Prosím,“ požádala. 
Ono je pěkné předstírat, že jste pod vlivem Jména, ale čisté spoďáry vám to nezajistí. 
„Ehm…je to poměrně intimní záležitost. Mohu vás to naučit, ale nechme to na večer. Pro teď jsme s magií skončili. Měli bychom pokračovat ve včerejším scénáři.“
Aha, teď chápe, proč bylo znamení takové, jaké bylo. Vytvořil ho podle sebe. Už jí taky začíná rozkazovat. 
„Jo, vy budete mimo a já se zahrabu do papírů,“ zamručela nespokojeně. Musí přeci dělat ještě něco víc. Proslídit horní patra. Prolézt zbytek sklepení. Brr, to raději nechá na později. 
Pobaveně se pousmál. Jak ten bude dělat, že je pod vlivem, to netušila. Oči měl nebezpečně pátravé, skenoval ji pohledem a měla pocit, že čte i myšlenky. 
„Přesně tak. Ale sklepení opravdu pro dnešek raději vynechejte,“ řekl klidně. 
A čte je! Paráda. Takže je to podobné, jako by měla v hlavě další návštěvu. Kruciš!
„Když vy některé své myšlenky máte téměř na jazyku. Přímo se nabízejí. Dosáhnu jen k těmto. Neobávejte se. K žádným dalším si netroufám. Bylo by to nezdvořilé. A nejspíš i velmi obtížné.“ Stále se zdál příjemně naladěný, pobavený. 
Musela se taky usmát. 
„Dobrá, beru to, Danieli,“ řekla troufale. Jestliže jí leze do hlavy, nehodlá si s ním vykat. 
„Souhlasím, Jano,“ přitakal a podal jí ruku. 
***
Jídelna byla zase poloprázdná, pár Slepých si tu bylo koupit něco k svačině a dva Dávní popíjeli kávu a jedli tvarohový koláč. Stála ve frontě a pokradmu je pozorovala. Rozmlouvali spolu a vůbec se neusmáli, vlastně postrádali jakoukoliv mimiku. Působili neživě, přestože jim v očích hořela zvláštní chtivost. Jeden na ni pohlédl a postřehl, že se na něj dívá. Honem přepnula na režim „Slepý“ a vnímala ho nyní jako uhlazeného kravaťáka v letech. Nespouštěl z ní oči a tak jí nezbylo než nějak reagovat. 
„Ten koláč vypadá lákavě, dala bych si taky, asi si nějaký vezmu k svačině,“ plácla lehkým konverzačním tónem a trochu se zachichotala. Jen ať si o ní myslí, že je úplně pitomá. 
„Jistě, je výborný,“ kravaťák se usmál a ji ovanul nehezký zápach pálených pneumatik.
Obdařila ho poněkud křečovitým úsměvem a odvrátila se. Nelíbili se jí, opravdu ani trochu. 
Naštěstí už byla na řadě. Vzala několikery sušenky, ten tvarohový koláč, jablka a koupila i instantní kávu, cukr a mléko. 
Složila to před archiváře, který seděl zase na židli a cvičil si netečný, tupý výraz a moc mu to nešlo. 
„Musíte myslet na totální hloupost. Koukejte!“ poradila mu a vybavila si časopis pro ženy s celým jeho nudným obsahem. Zřejmě to opravdu dobře fungovalo. Uznale povytáhl obočí a připomněl jí tím Šedivoje mladšího. 
Po snídani, která byla pro Daniela druhým pořádným jídlem za pět let, se pustila do hledání papírů ze seznamu. Tentokrát si jich lépe všímala, nebála se podrobně je zkoumat, neznervózňovala ji archivářova přítomnost. Spíš se musela krotit, aby své myšlenky neventilovala nahlas. Začínala totiž chápat, že doklady, která pomalu skládá na úhlednou hromádku, mají jedno společné. Jsou adresovány opravdu velkým firmám a jedná se o služby spojené s audity nejvyššího vedení, jsou plné podpisů ředitelů a vrcholných manažerů. Jdou tedy po špičkách ekonomiky. Když narazila i na státní zakázku, nevydržela to. 
„Podívej se,“ vyzvala ho tiše a předváděla mu jeden papír po druhém a ukazovala prstem na jména a podpisy, „jsou to velice významní lidé, všichni. Kvůli čemu to můžou chtít?“
Nechala ho, ať si papíry také prohlédne a prošla ještě včerejší složku. Bylo to stejné. 
Obrátila se na Daniela. 
Netečný výraz změnil za krajně znepokojený. 
„Zdá se, jakoby se chystali ke konečnému úderu. Už asi skoro ovládají Slepé. Navíc z těch mocných načerpají mnohem víc síly. Tolik jsem toho promeškal a přitom jsem tomu vlastně přihlížel,“ řekl zoufale, odmlčel se a vstal. Začal přecházet sem tam mezi policemi, zatínal ruce v pěst a čas od času se zastavil. Na Janu nejspíš zapomněl. 
Ta se posadila na jeho židli a pozorovala ho. Choval se jako lev v kleci. Čekala, že snad za chvilku přijde s nějakým jasnějším vysvětlením, nějakým plánem. Po deseti minutách to vzdala a vrátila se k práci. 
Vyrušil ji až příchod asistentky. Zjevila se ve dveřích a včerejší energie ji docela opustila. Zdála se hrozně unavená, bledá ve tvářích, oči červené jako od pláče. 
Jana rychle vstala a hlasitě ji přivítala: „Dobrý den! Jak se dneska vede?“ 
Archiváře to vytrhlo z jeho lví procházky, zastavil se u jedné police a nasadil naprosto prázdný pohled. Vida, už to umí. Zajímalo by ji, na co myslí.
Asistentka přehlédla archiváře pohrdlivým pohledem a zaměřila se na Janu. 
„Dobrý den. Jdu si pro ty doklady, co jste už našla,“ pronesla netrpělivým hlasem. Oproti včerejšku však i ten ztratil na síle, ke konci věty doslova skomíral. 
Tahle žena nemá pěkný den, napadlo Janu. 
„Nedáte si kávu?“ vybídla ji v návalu útlocitnosti. 
Asistentka chtěla. Viděla jí to na očích, že se touží posadit. Pak zaúčinkovala kletba a ona téměř proti své vůli zavrtěla hlavou. 
„Mám tu moc dobrý koláč,“ lákala ji dál Jana a pokusila se vyvolat to zářivé světlo, jen trošičku, aby to v tmavém archivu nebylo nápadné. Chtěla si totiž něco vyzkoušet. 
Podařilo se, místnost zalila záře jen o stupeň silnější než svit zašlých lamp. Objevila se i vůně. Tentokrát to byla vanilka. 
Asistentčina strhaná tvář získala něco barvy a do očí se jí vrátila stopa dřívější ráznosti. 
„Moc ráda. Nestačila jsem se ani nasnídat,“ povzdechla a přijala nabízenou židli. 
„Měla jsem v noci hrozný sen,“ pokračovala, zatímco Jana připravovala kávu a Daniel se posadil ke stolku a upíral na ženu rozostřený pohled, který ji asi dost znervózňoval, protože se neustále vrtěla a pokradmu na něj vrhala rychlé pohledy. 
„Jaký?“ projevila Jana zájem a přisedla si k nim.
„Je to vlastně hloupost,“ zaváhala žena a podívala se znepokojeně na archiváře. 
Jana to ovšem opravdu chtěla slyšet. „Pokračujte, někdy pomůže se z toho vypovídat,“ povzbuzovala ji. 
Asistentka se zamyslela. „Vysávala jsem a něco mi zacpalo hubici, tak jsem se podívala, co to je. A najednou se mi hubice přisála na ústa, brala mi dech, dusila jsem se, bolelo to. A to prý ve snu nic nebolí. Nějak jsem věděla, že je to sen, ale nemohla jsem se vzbudit. Pak ten sen odešel, probudila jsem se a bála se usnout, takže jsem šla odmrazit lednici a vytřela jsem kuchyň,“ domluvila a zadívala se na své ruce držící hrnek.
Jana se střetla očima s Danielem. Vyslala k němu myšlenku s jediným slovem. Požírač?
Nepatrně přikývl. 
„Tedy, to byla opravdu noční můra. Asi jste přetažená z práce. To se jistě nebude opakovat,“ Jana se pokusila o povzbudivý tón. Lhala. Nebude, ale jen pokud se Požírači nerozhodnou dát si další noční svačinku. 
Asistentka se zemdleně usmála a začala se s nevalným zájmem šťourat v koláči. 
Když odcházela, už vypadala o něco líp. Dozvěděli se od ní ještě, že vedení dnes večer pořádá mimořádnou schůzi. 

***

Jana vyhlížela z okna na nepříliš pěknou deštivou scenérii. Šedivé nebe dosahovalo až k zemi, vodními provazci rozmáčelo velkou louku zarostlou trsy narezlé trávy. Viděla i vzdálenou vodní hladinu, snad nějaké menší rameno Vltavy. Na břehu se povalovaly hromady nepořádku. Ošklivá končina, ošklivé počasí. 
Před chvilkou odeslala zprávu Marku Šedivojovi. 
Drží mě tu, ale jsem v pořádku. Jsou to Požírači, sledujte podezřelé zprávy v televizi a novinách Slepých. Dávejte na sebe pozor. Nepište mi. 
O jeho otci se nezmínila. Tak se s Danielem domluvili, nepotřebovali, aby i Marek vlezl do pasti.
Škoda, že více nesledovala špionážní filmy, poučila by se. Třeba by se jí tak neklepaly ruce, když zprávu psala, možná by ji tolik neděsily hlasy za dveřmi dámského WC, na kterém se ukrývala. Připadala si směšná, ale do smíchu jí teď nebylo. Postávala dál vedle umyvadla a dívala se ven. Možná by stálo za pokus sebrat se a projít vrátnicí pryč. Zbaběle nechat za sebou tenhle barák, práci, Požírače i Daniela. Jenže pokud jsou všechny archivářovy i Markovy teorie pravdivé, pak se i její obyčejný svět změní v noční můru. Jednou možná někde podepíše smlouvu třeba na koupi nového mobilu, nebo jinou banalitu, a pak se i jí začnou zdát sny o vražedných vysavačích. 

Otevřely se dveře a vstoupila vysoká Dávná s ledovým pohledem a černými drápy na rukou. 
Jana jí pokývla na pozdrav a celkem snadno se vyrovnala s vlnou paniky, kterou v ní žena vyvolala, tak se cítila otupělá. Když za Dávnou zaklaply dveře kabinky, odlepila se konečně z místa a vyšla ze záchodku. 
Vydala se bezmyšlenkovitě doleva a teprve, když ji přes nos praštil štiplavý, dusivý zápach a kůže na rukou ji začala pálit, si uvědomila, že právě prošla stěnou. Zastavila se a předvedla rychlé čelem vzad a pomalu se k ní vrátila. Byla kamenná a vlhká, jako všechny zdejší zdi. Jako pravé zdi! Ne ty falešné rovné a bílé, co předváděli Slepým. Otupělost byla tatam. Opatrně natáhla ruku a čekala, že prsty nahmatá chladný kámen, místo toho prostrčila celou paži skrz. Rychle jí ucukla zpátky a od stěny odstoupila. 
Srdce jí bušilo parádní rychlostí. Co to znamená? Tenhle vchod není přístupný všem Dávným? Kde teď vlastně je? Otočila se ke stěně zády a podívala se do tmavého prostoru před sebou. Svíčky ze stěn zmizely a jediné světlo teď přicházelo z pootevřených dveří přímo proti ní. Vzdálenost nedokázala odhadnout. Deset metrů? Musí odtud pryč! Všechno v ní křičelo, ať utíká, co jí nohy stačí. Přesto zůstala stát a dýchala podivně těžký vzduch, který jí naplňoval plíce k zalknutí. Konečně se otočila, pomalu a těžce vykročila k falešné zdi. Už byla skoro u ní, když zahlédla, jak skrz ni prošla čísi noha a kus ruky. Na zbytek nečekala, zacouvala do strany, do největší tmy a tam se přitiskla ke skutečné a studené stěně. 
Sotva rozeznatelné siluety několika Dávných ji minuly za zvuku tlumených kroků. Na chvilku je zahlédla zřetelněji, když vešli do osvětleného obdélníku, přízračně vysoké a hubené. 

Pane Bože! To bylo hodně těsné. Stála pořád nalepená ke zdi, nebýt toho, nohy by ji nejspíš neunesly. Třásly se jí a žaludek se jí zvedal. Byla si naprosto jistá, že kdyby ji tu načapali, těžko by se vymlouvala na to, že zabloudila. Pardón, šla jsem ze záchodu a omylem jsem prošla touhle zdí, to se přeci může stát každému. 

Po pěkně dlouhé době se odhodlala a vydala se znovu k východu. Rozhodla se nejdřív vystrčit hlavu a rozhlédnout se, jestli se neblíží další Dávný. Že to byla špatná volba, jí dala vědět pořádná rána do čela. Chytla se za něj a předvedla němý tanec, jak se snažila nevykřiknout a překonat bolest. Blbá stěna, blbá ona, blbé krvácející čelo, blbí Dávní. Oni ten vchod zavřeli. Prošli a zavřeli za sebou. Že by se scházeli na tu poradu vedení? 

Chtě nechtě to v ní vyvolalo zvědavost. A když už tady je, může se trošku zaposlouchat. Vzdálená místnost stále nebyla zavřená. Nejspíš nečekali žádnou nezvanou návštěvu. Vylovila z kalhot jediný čistý kapesník, plácla si ho na čelo a potichu vyrazila. Držela se na straně u tmavé zdi, až došla k pootevřeným dveřím. Opřela se o stěnu vedle nich a rychle oddechovala. Připadala si, že uběhla snad kilometr. Jestli bude takhle funět, nemá šanci nic uslyšet. Snažila se s tím něco udělat, uklidnit se. 

„…pracuje rychle. Děkuji za ten nápad, Verrine. Jak je vidět, hodí se nám i nejubožejší tvorové. Podejte mi tu složku,“ promlouval studený hlas, který znala. Šedivec. Ředitel Opusgumy. 
Nemohla si pomoct, měla za to, že mluví o ní. Opatrně se přesunula tak, aby škvírou viděla do místnosti. Její zorné pole bylo velice úzké. Mohla sledovat ženu sedící zády k ní a Šedivce. Ani z těch však neviděla vše. Ředitel držel desky s papíry, které vylovila včera a dnes ze šanonů. Prohrabával se jimi a v obličeji se mu objevila živočišná chtivost, dotýkal se jich krátkými prsty, přivíral oči a nosem do sebe labužnicky vtahoval vzduch, až se mu chřípí odporně rozšiřovalo. Úchylák přes papíry, říkala si, a dál ho se zděšenou fascinací pozorovala. 

Veškerý humor ji přešel ve chvíli, kdy se jeden z dokladů zahalil do něčeho, co měla chuť nazvat černé světlo, kdyby to ovšem nebyl nesmysl. K Šedivcovu nosu pak černota stoupala jako temný kouř, který se zjevnou rozkoší vdechoval. Místnost se naplnila hluboko posazeným vrčením, jež rozvibrovalo vzduch. Ten děsivý zvuk rezonoval s tepem jejího srdce, bála se, že se jí zastaví. Snažila se nepřestat dýchat, nepodlehnout strachu a nevolnosti. Škvíra ve dveřích se změnila v rozmlženou šedou šmouhu, která se začala najednou vlnit a pohupovat v rytmu démonického rituálu. 
Plnit plíce hutným, chvějícím se vzduchem bylo stále těžší, oči jí zalily štiplavé slzy, v uších se jí rozhučelo. Svezla se na tvrdou, studenou zem. 

V hlavě jí zbývala jediná myšlenka, kroužila jí prázdnou myslí, vzdalovala a přibližovala, měnila se, obludně se kroutila a vyvlékala se jí, když ji chtěla zachytit. NESMÍŠ TU ZŮSTAT! Nechápala její význam. JDI K VÝCHODU! Nerozuměla. VYKOUZLI V SOBĚ SVĚTLO! Byla tak dotěrná. Světlo? Přeci jen jí to něco říká. Znala pro něj i jiná slova, defilovala jí myslí, předváděla se, lákala ji. Vybavila si záři poledního slunce, jeho teplo i sílu. Rozehřívala ji zevnitř, rozbíhala zpomalené srdce. Mozek si vzpomněl na pohozené končetiny, nervové spoje se daly do práce a donesly informace o bolesti a nebezpečí. 
Prudce se posadila. Mručivé vrčení nepřestávalo, teď už však na ni nepůsobilo. Ještě neměla sílu vstát, ale musela se stůj co stůj dostat z dosahu toho, co se uvnitř dělo. Po čtyřech vrávoravě dolezla k tajnému východu a zatlačila na něj dlaní. Stále byl zavřený. Schovala se do té největší tmy, smrtelně unavená se zády opřela o pevnou zeď a čekala s rukou na kouzelné stěně. Snad se otevřou s dostatečným předstihem, snad se jí podaří proklouznout dřív, než ji zahlédnou. Snad.