Nemoc štěněčích očí

Žena držela v pravé ruce čtyřměsíční štěně papillona. Rozhlížela se po přeplněné místnosti a přemýšlela, kde udělat štěněti pelíšek. Sedačky byly plné psů, postel, podlaha, prostory pod stoly, menší stolečky, prkénko záchodové mísy, vana, dřez, schody, police přízemních skříní také. Kam její oko pohlédlo, se to hemžilo psy. Jediné volné místo nakonec objevila ve spodní přihrádce lednice. Pár psů musela naskládat na sebe, aby si uvolnila prostor pro otevření dveří, štěně si položila do klína, vzala deku a začala ji rovnat do boxu na zeleninu. Na deku položila štěně a ledničku s klidným srdcem zavřela.

Když si šla večer pro mléko, štěněčí slabé kvíkání ji upozornilo, že něco není v pořádku. Když si štěněte všimla, vyjekla a vyprostila ho ven.

„Kdo ti to udělal, dlobečku?“ šišlala na něj, a když si uvědomila, že žije v domě sama, zamyslela se, jak jen je možné, že ho beze stopy pochyb uložila do lednice…

--

Malé Haně umřelo štěně. Haně, která neměla žádné kamarády, která se teprve začínala trápit s tím, že se pod ní prolamuje i ten nejtlustší led a skla brýlí jí brání v políbení matky na dobrou noc. Haně, která byla na základní škole šikanována, střední nedodělala, prošla pokusem o sebevraždu a psychiatrickou léčebnou, aby se nakonec ve čyřiceti letech odpoutala od matky, která nešťastným pádem ze schodů zemřela. Stačilo by snad říct jen to, že jí jako malé umřelo štěně. Dřív, než se jeho nevinná kukadla proměnila v prohnaný kukuč psa, který ví, co chce, a že toho dosáhne. Možná by to ale ještě nemuselo vyvolat nemoc, kterou objevili doktoři díky ní – Nemoc štěněčích očí.

Hana zdědila obrovský dům. Když vylepovala po městě plakáty o prodeji, náhle ustrnula – z vývěsní tabule s inzeráty na ni hledělo to nejkrásnější a nejroztomilejší štěně labradora, jaké kdy viděla. Druhého dne už si jej nesla domů.

Malý béžový chumel jí běhal vesele po zahradě, po domě, ničil boty, květiny a okusoval skříně. Přestože se o něj starala jako o prince a štěně nevykazovalo známky smutku, došla k názoru, že musí být strašně osamělé – především, když leželo nehnuto na zemi a s bolestmi břicha trávilo kus tenisky a neměl ho kdo útěšně olizovat.

„Brede, překvapení!“ volala tak jednoho dne ode dveří, v ruce maličké růžové vodítko připnuté k maličkému obojku čivaví slečny Gertrudy. 

Pro Breda se stala panenkou a jen díky dalšímu štěněti (rotvajlera), který si Gertu oblíbil, jí nevykuchal vnitřnosti jako všem svým plyšovým hračkám.

Bred se dostal do nemilosti a Haně bylo jasné, že mu to musí vynahradit a pořídit mu dalšího kamaráda. Do té doby si pořizovala své mazlíčky přes inzertní tabule, ale protože byla zrovna nachlazená, nezbývalo nic jiného, než aby se podívala na internetu.

Dva dny seděla konsternována na sedačce, jen ukazováčkem jela po kolečku myši a občas klikla na levé tlačítko, aby otočila na další stranu webové stránky. Štěňata se hladová vrhla i na koberce, protože Hana objevila psí bazar. Tisíce něžných výrazů, prosících a oddaných pohledů, tisíce malých tlapiček a tenoučkých ocásků.

Nemoc propukla.

Do práce chodila Hana míň a míň. O svá štěňata se totiž pečlivě starala. Zahradu nechala ohraničit protihlukovou stěnou. Očkování jí zabralo každý den dvou týdnů. Půl hodiny trvalo, než se probojovala do kuchyně, jíst musela ve stoje na židli, aby jídlo opravdu snědla ona. Časem musela denně kupovat pět pytlů granulí, aby vystačilo na všechny. Stávalo se běžně, že sypala granule do misky a z celého pytle do ní dopadla stěží jedna granule, zbytek jedli psi už ve vzduchu. Aby měli co pít, nechala vybudovat uprostřed kuchyně malou nádrž, která se sama doplňovala vodou a byla pro štěňata bezpečná.

A přesto si vždy našla čas zajet si pro nové štěňátko. Psímu pohledu totiž podléhala stále víc a víc.

Nastala zima, to už Hana nechodila vůbec do práce. Zimu neměla nikdy moc ráda, tento rok tím spíš, že nemohla štěňata pustit na celý den ven do zahrady. Štěňata tvořila statický koberec všech místností, pohybovat se mohla leda tak, že jedno štěně zvedla, rychle na uvolněné místo dala nohu, položila ho na místo, kde spočívala ještě její druhá noha a pak i ji přesunula k té druhé. Pohyb po místnostech zabral celé hodiny.

I přesto na ni štěňata upírala svá nevinná kukadla a vrtěla ocásky. Pokud mohla.

--

Nikdo jí neřekl, kde je hranice. Chtěla mít jen přátele, chtěla mít o koho pečovat a s kým si povídat. Po chvilce jí však opět přišlo, že je vše v nejlepším pořádku, a štěně do ledničky vrátila.

Mohla nastat spousta situací. Některá štěňata mohla vyrůst, ztratit svůj nevinný pohled, takže by se Haně znelíbila a skrz hlad by psy postupně snědla. Nebo by štěňata dostala hlad a snědla ji. Nebo sebe navzájem. Některá štěňata se mohla dostat ze zahrady ven a zamořit planetu.

Pravdou však je a jsem ráda, že vám mám sdělit tuto, a ne jinou skutečnost, že pár štěňat onemocnělo a Hana chtě nechtě musela zavolat veterináře. Čekala na něj u dveří, pootevřela, jednoho psa vystrčila ven a křičela, aby přehlušila hluk zevnitř, který pomalu tříštil skleničky, vitríny a okenní skla: „Pane doktore, co mu je? Vidíte ten pohled? Vždyť to není vůbec štěněčí pohled!“ V ruce držela Breda, který už měl téměř rok. Gertrudu a Rolfa, kteří také ,,vážně“ onemocněli, měla hned po ruce.

Veterinář se na ni mile usmál, řekl, ať počká, že na to musí přijet odborníci, na to že on je malej pán. Příští den přijeli lidé z útulků široko daleko, pět veterinářů a dva lidští doktoři. Hana proti ničemu neprotestovala, vycítila, že pro štěňata to bude nejlepší. Vždyť je doopravdy milovala a ublížit jim nechtěla, přestože už začínala tvořit druhou vrstvu podlahy.

--

Měla bych napsat, že já jsem Hana, ale nevím, jestli jsem to opravdu já. Toto je varování. Odolávejte psím očím. Zůstaňte jen u roztouženého vzdychání, opravdu je nemůžete mít všechny. …To zvládnu jen já, jen já chci a dokážu dát všem těm štěňatům domov. Nepomáhejte jim, pomožte mně, jsem už zdravá. Jen ti ostatní to nedokáží pochopit, protože sami chtějí mít všechna ta štěňata!