První krok

„Hej, kámo, já už to prostě dýl nevydržím!“

„Jak to myslíš, že to nevydržíš, co chceš dělat? Zažeň chmury, my tu budeme navěky, proč si to ztěžovat.“

„Ty seš takovej panák, seš podělanej až za ušima z myšlenky, že bysme z tohohle podělanýho sloupu frnkli pryč!“

„Ranil jsi mě, vždyť víš, že nemám žádné uši.“

„Sorry, to se tak říká, slyšel jsem to od těch pod nama. Ubožáci, mají vše a furt remcají. Přál bych jim dělat šichtu jako my, to by si pak stěžovali na ouředničinu a posluhování v kavárně. Ten naproti má aspoň kolo, ale my!“

„Ach, jen stát a čekat. Pozorovat ten ruch pod našima nohama…“

„Sklapni a nesni, já se dnes rozhodl, že odtud vypadnu!“

„…posloucháš o životech tisíce lidí, uchováváš v sobě fragmenty jejich života. Rozhoduješ o jejich krocích, jsi na pár vteřin jejich pánem.“

„Už zase, poslouchat ty kecy den co den! Z tebe mají radost, na mě se jen mračí. Já mizím! Už mě tu neuvidíš, kámo. Užívej si tu otročinu se zasněným ksichtem, já se jen tak oblafnout nenechám!“

Semaforový panáček udělal první krok vstříc změně. Když stanul na asfaltové silnici, na kterou celý život koukal jen z ptačí perspektivy, zaplavila ho radost a vzedmul se v něm adrenalin. „Hej, cyklisto, nechceš se přidat?!“ křičel přes celou ulici na svého souseda. Ten se dlouho rozmýšlel, ale poté křikl: „Tak jo!“ Opatrně slezl po sloupu dolů, aby nepoškodil svůj bicykl a oba rychle prchali z místa činu. Revoluční duch se šířil rychlostí formule, město postihl kolaps, doprava se zasekla, bylo zraněno mnoho lidí, vrchní hlavy si rvaly vlasy a braly víc prášků.

Jen zelení panáčci, ti malí prosťáčci bez iluzí a snů, poslušně stáli na svém místě a dělali to, co po nich vrchnost chtěla. Vypadali, že už už vykročí a utečou za svými kolegy, ale nikdy se k tomu neodhodlali. Vyčkávali na červené ďábly, kteří si teprve začali pořádně užívat života. Plnili si své touhy a poznávali svět.

Jednou, za mnoho a mnoho let, se možná jeden ďáblík zastaví, pohlédne nahoru a řekne si: „Se koukám, ten malej čudla je nešťastnej. Vždyť on mě potřebuje, beze mě si ani neškrtne, je to totální zelenáč. Snad časem udělá taky svůj první krok ke svobodě. Nebo bych mu měl pomoct já?“ a tak tam bude stát a rozmýšlet.