Když jsem smutná, píšu

Vrátíme se k sobě? Tahle otázka mi za den probleskne hlavou snad tisíckrát. Cítím se, jak zmuchlaný papír v koši. Těžko mě někdo narovná a když, už stejná nebudu. Šest let se nedá zakrýt otočením stránky, smetením drobků ze stolu, ani zavřením očí a představou ubíhající krajiny při cestě autobusem. Šest let ne. Milovala jsem tě. Hluboce. Dala ti srdce do dlaní, abys mě hřála.

Skutečně se po tom všem můžeme k sobě vrátit? A nebyla by to chyba? Ne „osudová“ – protože na osud již nevěřím. Osud. Cha! Poslouží dobře jako výmluva pro břídily, co se bojí sednout si za volant vlastního života a přidat plyn.

Na misce vah hrají si „pro“ a „proti“ na schovávanou. Každá Bette má svou Tinu a každá Tina má svou Bette. Jenže ony jsou postavy filmového plátna a život není americká movie. Jsme obyčejné české ženy. Dva břehy téže řeky. Jsi pro mě rozjezd proti kopci, zrádná. Zrada.

Plně rozpálená plotýnka, horko i spálenina. Bolest.

Jsem skořápkou bez oříšku. Dávno jsi ho snědla. Pamatuješ?! Jsem obal bez náplně. Proboha, zahoď už to pero. Nepíše. Jsme věčně rozepsanou kapitolou, na skládce tlející rybou, co právě sebral pes. Pozdě.