Středověký komiks o Svatém Václavovi

Psal se 18. březen léta páně 2012, rok vodního hada dle čínského kalendáře, 27. Ventôse 221 roku republiky, den sasanky hajní podle francouzského revolučního kalendáře. Venku bylo pošmourno a těžká, vodou nacucaná mračna visela nízko na obloze, jako by hrozila, že na Prahu co nevidět svrhnou pořádný lijavec. Mrazivý vítr odkudsi ze severu nemilosrdně šlehal do tváří a bral nepzorným chodcům na ulici čepice a šály. Za těchto okolností jsem veskrze ráda přijala pohostinnost předsálí budovy národní knihovny, ačkoli bylo domluveno, že se sejdeme před vchodem. Jak jsem brzy měla zjisti, nebyla jsem jediná, kdo se tak rozhodl: uvnitř již čekalo pět mých spolužáků a spolužaček. Takové nepříjemné a posmutnělé počasí přímo zvalo k návštěvě nějaké pěkné kulturní akce, jako například výstavy o svatém Václavovi, i když jsem kvůli tomu musela utéct z práce. Ale co by student neobětoval pro kulturu a poznání, že?

Odložili jsme si kabáty a tašky v šatně a zbývalo již jen počkat na zbytek, který se v krátku dostavil. Dřív, než kostelní hodiny odbily celou jsme mohli vyrazit na výstavu. Způsobně jsme se seřadili před vrátnicí a dávali své průkazy ostraze. Strážný vzal každý průkaz, přiložil ke čtečce a při vracení zamručel cosi nepříliš srozumitelného, nejspíše „V pořádku“. Ale ouha, když jsem mu podala svůj průkaz a on ho přiložil ke čtečce, ta nesouhlasně zapískala. Strážný to zkusil znovu, ale kontrolka opět zasvítila varovnou červení. „Máte asi propadlý průkaz, slečno,“ prohlásil otráveně a bez sebemenšího výrazu účasti. Vracel mi kartičku a v jeho tváři (která se zdála až nepřirozeně opálená na to, že byl teprve březen a venku všude ležel sníh) se zračilo cosi, co by klidně mohlo být i lehkým opovržením nad tím, že ho takhle zbytečně otravuji. Nic naplat, techniku nepřemluvím a strážný vypadal, že ho celá věc ani trochu nezajímá, že jen plní rozkaz, který zní „Nepustit nikoho bez průkazu!“. Vydala jsem se tedy zpět k šatně s tím, že si průkazku prodloužím, leč běda! V peněžence se tehdy nacházelo jen osm korun českých, nikoli sto, kterých je třeba na prodloužení platnosti. A tak jsem s bídou vyklepala celý obsah peněženky a vydala se koupit si jednorázovou vstupenku na výstavu v ceně 5 Kč. Avšak smůla se mě měla držeti i nadále, až mě napadlo, jestli si Svatý Václav vůbec přeje, abych tu výstavu shlédla. Okénko, kde se zakupují vstupenky bylo prázdné, ač paní pokladní tam ještě před minutou seděla a měla tam stále věci. I čekala jsem, protože jsem byla rozhodnuta výstavu navštívit onoho pošmourného pondělního odpoledne stůj co stůj. Všichni ostatní si již dávno prohlíželi exponáty, ale já jsem stále netrpělivě přešlapovala před náhle tak opuštěným okénkem se suvenýry. Když po dlouhých deseti minutách paní přišla, rychle jsem jí vysypala drobné, stříbrně se lesknoucí mince, které jsem vylovila z hloubi své věčně prázdné peněženky. S malým útržkem papíru, který představoval povolení ke vstupu do krásně klenuté chodby někdejší jezuitské koleje, jsem pak konečně bez problémů prošla kolem stále stejně otráveného strážného.

Na začátku výstavy byl umístěn stojan s krátkým článkem o svatém Václavovi od doktora Uhlíře z oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny České republiky. Nic zvláštního, co by si pilný a svědomitý student víceletého gymnázia nepamatoval z dob školní docházky: o zavraždění bratrem Boleslavem z politických důvodů, o poměrně časném vzniku různých legend, o rozšíření svatováclavské ikonografie nejen na panovnických mincích, ale například i na pečeti zemského soudu. Pro laické návštevníky výstavy vskutku užitečné informace, ale nic, co by student katedry archivnicví filosofické fakulty University Karlovy neodříkal zpaměti i kdyby ho bez varování někdo probudil vprostřed noci. A s tímto jsem se přesunula k první vitríně. V ní již byl umístěn exeplář faksimile v názvu výstavy slibovaného komiksu o svatém Václavovi (avšak oproti názvu tento vůbec není středověký, neb pochází z 16. století). Tento 66 stránkový kodex pochází od Matěje Hutského od Křivoklátu, který jej roku 1585 daroval arciknížeti Ferdinandu Tyrolskému, který si jej uložil na svém zámku v Ambrasu. Kniha obsahuje krátký popis světcova života a po něm třiadvacet obrázků z legendy o svatém Václavovi, všechny krásně olemované zlatou lištou a dole doplněné popisem. Dole pod dvěma svazky faksimilií (jednou zavřenou, aby byla vidět krásná červená hedvábá vazba a zlacená ořízka, jednou otevřenou, aby ukázala neméně krásnou ilustraci) je další panel s textem o životě svatého Václava, tentokrát od doktorky Marie Theisen. „Ale proč jsou tam tyhle informace dvakrát na různých místech?“, pomyslela jsem si, ale mé zvídavé oči již pošilhávaly po druhé vitríně, kde byly dva exempláře faksimile Velislavovy bible: jeden malinký, kapesní, a druhý veliký, z produkce nakladatelství Archa 90, z roku 2008. Ano, to je to vydání, které s takovou pompou předávali zástupci tohoto podivného nakladatelství tehdejšímu prezidentu Klausovi a z jehož výnosu za reprodukční práva si Národní knihovna slibovala zaplatit digitalizaci jiných vzácných rukopisů. Avšak člověk míní a Pánbůh mění a vše je jinak, ale o tom se na výstavě návštěvník nedočte ani slovo. Zato se však může pokochat krásným výjevem z tohoto (tentokrát již opravdu středověkého) komiksu, který je nalistován na „Zavraždění svatého Václava“. To je ikonograficky mnohem zřejmější a snadněji identifikovatelný námět, než ve vedlejší vitríně představený obraz „Vyučování svatého Václava“. Ten pochází z faksimile (tentokrát od rakouského nakladatelství ADEVA) dalšího, jen o trochu mladšího komiksu známého jako Liber Depictus, který pochází z Českého Krumlova. V této vitríně je faksimile doplněna i edicí s přepisem textu, kdyby si návštěvník (samozřejmě znalý latiny, leč necvičený ve středověké paleografii) zatoužil přečíst popisky; takové pomůcky však studentům archivnictví netřeba.

V další vitríně je umístěno několik různých vydání druhé verze komiksu z první vitríny: Icones historici od Matyáše Hutského od Křivoklátu.

A co by to bylo za výstavu středověkých komiksů, kdyby zde chyběl nedávno objevený kousek – pařížský zlomek latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila. Za poněkud ušmudlaným a ohmataným sklem se skví krásná umělecká kopie s výjevem uškrcení svaté Ludmily, ta samá, která byla před několika lety vystavená v zrcadlové kapli na oslavu toho, že se „pařížský“ zlomek dostal do Prahy.

Mezi všemi vitrínami jsou pak umístěny kopie obrázků z prvního rukopisu od Matyáše Hutského od Křivoklátu v silně nadživotní velikosti, dole doplněné překlady latinského textu pro návštevníky neznalé jazyka Plútarchova.

Na druhé straně chodby je pak ještě jedna vyšší vitrína s dalšími faksimilemi z nakladatelství ADEVA, které však ve většině případů nelze označit za komiks, natož aby pojednávaly o svatém Václavu. Nicméně to jim neubíralo na půvabu a nacházely se mezi nimi i takové krásné kousky jako Reichenauská kniha perikop nebo Jozuův svitek.

Když jsme si prohlédli celou výstavu, někteří se vydali vstříc dalším dobrodružstvím, jiní zůstávali mezi velkými reprodukcemi svatováclavského komiksu a diskutovali o ilustracích. První část debaty se týkala toho, jestli jsou to či ono obrázky dějů před Václavovou smrtí či po ní, a jak to zjistit, nicméně po chvíli se řeč stočila k výrazu koní na jednotlivých obrazech a že ti oři vypadají tím šťastnější, čím blíž jsou svatému Václavovi a že úplně nejšťastněji vypadá Václavův bělouš. Ovšem otázkou zůstává, zda to byl záměr, či jen pouhá náhoda.

Ale to již zvony opět odbíjely celou a nastal čas vrátit se do lavic k poněkud standartnější formě vzdělávání, než je návštěva výstavy.