Matka

"Pamatuješ se?"

Vzbudila se. Měla lehké spaní. Sebemenší šramot jí vylekal. Koukala do stropu, aby unavila oči - jakmile je zavřela, svěděly. Tikot hodin pomalu splynul v jednotvárný praskot. Nedařilo se jí znovu usnout.
Přišlo ji na mysl, že musí vstát, a tak vstala. Bylo to neodkladné, ale zároveň prozářené nelidskou trpělivostí. Bloudila po domě a zdálo se jí, že něco hledá. Procházela kuchyní, kde dříve vysedávala její matka, když nemohla spát, pokoji, kde vedle sebe spalo několik lidí (u každého několik vteřin postála a přemýšlela, zda jim něco neprovede - kolikrát ji už oni nějakou hloupostí probudili).
Matka včera zemřela - nebyli si zvlášť blízké, to bylo vidět na první pohled. Všechno v domě jí ale najednou připomínalo, jakoby z nějaké vnitřní potřeby dát sbohem. Ohmataný nůž, nedomyté nádobí, zaprášené skříně a police, matné zrcadlo.

V tom se jí něco vynořilo v hlavě - musela na chvíli usnout. Teď ji ale poháněla úplná bdělost.

Touha odpovědět ji vedla stále níž. Neznala dosud otázku, ale byla si jistá tím, že byla položena. Prošla několika dveřmi a sestupovala útrobami domu stále níž. Přízemím, suterénem a sklepem, stále níž.

"Vzpomínáš si?" musí odpovědět. Sestupovala.

Myslí se míhaly stíny - siluety, jaké se objevují na parketu v předtuše bálu. Lidé s dosud nenasazenými maskami, s tvářemi v dlaních.

Dovnitř pronikalo slabé světlo. Sama ze zvyku nerozsvítila a přidržovala se zábradlí.
Ze všech zvuků ji v uších zůstal neurčitý šum.
Vědomí nutnosti se odsunulo do pozadí - byla v tom, hledala odpověď.
Vlastní mysl ji vedla chladnými zdmi podzemí.
Vědomí prostoru a času se odsunulo do pozadí. Sestupovala.

Vstoupila na břeh podzemní řeky.
V proudu se tu a tam vynořil hřbet krysy. Ona ale v hustém šeru mohla spatřit nanejvýš lesklé hrudky.

"Kdo to byl?"

Chodila k řece, když chtěla být sama, když se vyhýbala společnosti, pouhému mluvení s někým, když se vyhýbala lidem, které vídala každou chvíli, o které neustále zakopávala.

Ze všeho hluku ji v uších zůstal šum.
Chodila k řece, ale teď se jí zdálo, že řeka přišla za ní.
Na hladinu najednou vyplaval obraz. Nechal se jako leklá ryba unášet proudem.

"Byla jsi to ty" - to už nebyla otázka.
Nechala se dovést až sem; přitom si byla jistá, že to věděla, celou tu dobu.
Bylo to jen třeba ukázat, názorně, někomu druhému.

Vzpomněla si.
Natáhla k tomu ruku, ale v šeru se zaleskly drobné zuby - rychle ji stáhla. Z prstu ji tekla krev.
Byla v tom - vším co si dříve mohlo dovolit nevědět; co si dříve mohlo dovolit necítit.

Na hladinu vyplaval obraz:
Byla mladá a tak inteligentní (- nemohli jí to mít za zlé - má právo rozhodovat co je dobré a důležité - každý její čin je něčím víc, je prodchnutý rozumem a vědomím - protože ona ví - tak byla inteligentní.)
Viděla ustrašené obličeje spolužáků, jejich slabé hlasy a rozklepané údy, když se ve dveřích objevil ředitel a oni na ní mohli s úlevou všechno shodit. Viděla, jak kráčí chodbou, ozářená důvěrou ve své jednání.
Slyšela, zřetelně, pískot šedé myši, když přivazovala dlouhý provázek na její ocas. (Dívali se na ni obdivně, povzbudivě - když jí ještě rozuměli, když s nimi byla na jedné lodi - bylo to naposled - ona to ale brala jen jako podnět k pohrdání.)
Byla tak inteligentní a sebevědomá - pověsila myš z okna - zajímalo jí, co se s ní stane, co bude prožívat a jestli to dá pak najevo - zajímalo jí to.
Na provázku pověsila z okna myš - vyhodili jí ze školy, nehodila se, nezapadala do kolektivu, říkali.
Když se to dozvěděla, šla sem dolů, do tmy, a naslouchala vodě. Cítila úzkost a nejistotu - nic než tupý pocit vzadu na hlavě, jako kdyby se špatně vyspala.
Tupý pocit, který zůstal, když se zastavil (- dosud nepřetržitě plynoucí -) monolog rozumu. Za několik hodin ji tam našla matka - když se jí svěřila, co se stalo, vysmála se jí. Nikdy dříve ani potom si nerozuměli - nebylo jí to divné. I její matka vždycky říkala: ty jsi naše chytrá holka, ty jsi ta inteligetní.
Dostala se na zvláštní školu, pak na gympl pro nadané a na vysokou. Stále častěji ale chodila k řece a ve tmě a tichu trávila dlouhé hodiny; v nevyslovitelně sladkém tichu vlastního hlasu.

Vysedávala u řeky a jednou se jí řeka zeptala.

Ze shora sem dopadalo stále více světla. Na břeh vyběhla krysa, otřepala se a zůstala stát v polostínu.

"Kdo to byl, když ne ty?"
Byl to hlas její matky, který se ptal - který se stále ptal, přestože ona věděla. Jen nevěděla, jak se do toho správně dostat, jen u řeky, když seděla v tichu a tmě občas něco zahlédla. Stále si ale nebyla jistá jak?, stále to necítila tak jako jiné věci - jako když se řízla nebo opařila.

Zůstala sedět a sledovala, jak se protější břeh pomalu obaluje nahnědlými těly hlodavců.
Rozum splaskl ve výbušné prázdno. Bolest prstu se jí s novou intenzitou rozlévala tělem.

Bylo jich už tolik, že ti, kteří nově připluli, nemohli ani vylézt na břeh. Několik z nich znovu unášel proud.
Ze shora dopadl jasný paprsek světla a ozářil celý protější břeh řeky.
Spatřila vzpřímenou postavu vlastní matky. Hleděla přívětivým pohledem, tvář zakrytu maskou s protáhlým čumákem, zuby a dlouhými fousky. Byla to maska královny krys. U nohou se jí jako závoj vlnila mračna hlodavců.
Vykročila, prošla vodou a stanula na druhém břehu, jen pár kroků od ní.
Nikdy nezjišťovala, jak je tu řeka hluboká, nikdy v ní ani nesmočila prst - napadlo jí.
Hleděla na vlastní matku, které včera zemřela. Zemřela, ale všechno v domě ji stále připomínalo. Nikdy si nebyly blízké, ale teď se jí zdálo, že v jejích očích přeci jen něco je, něco důvěrně známého.

Kdyby je bývala vzbudila, sebrala jim peřiny a vyházela z oken, kdyby jen byla o něco zavadila a shodila sklenici ze stolu... Teď už jí nikdo nepomůže - zemře pokrytá drápky a zuby a smíchem vlastní matky, která měla být dnes pohřbena. Zemře s tupým pocitem vzadu na hlavě, utopená v bolesti.

Přesto zůstala sedět. Na povrchu se rozednilo a podzemní řeka ševelila v přízračném světle.

Pevně chytila konce nití svých vzpomínek, které se vynořily z tápající paměti.

Hlas jejího rozumu umlkl a ona se ponořila do ticha. Vstala a zamířila k matce. Minula její hubenou postavu a pomalu vcházela do řeky v místě, ze kterého ona před chvíli vyšla.
Poznala, že řeka je hluboká, hlubší, než si kdy představovala, že její hlubiny jsou dokonce prostornější, než svět ve kterém žila, že její hlubiny sahají dál, k nekonečnu.
Sahají dál, k někomu druhému.

Hlas rozumu zmlkl a ona se rozpomněla. Sestupovala stále níž, níž a ostrá bolest vystřelovala z každého kroku a zasypávala slábnoucí dech rozumu.
Mazlavým bahnem zasypávala ji bolest, jako hlína dnes zasype černou rakev, ve které ležela její matka.

Každým pohybem, myšlenkou, odpovídala na přeslechnutou otázku. Každým hnutím mysli, nádechem ptala se sama hledajíc přeslechnutou odpověď.
Věděla, že každý její krok, každý záchvěv hlasu, nalezne někdo druhý.
Věděla, že teprve, pokrytá drápy a zuby, ucítí.

 

---