Nějak bude

líbí*

Hm, ten odstavec po těch tečkách je trochu autistní, promiň.

To s tím kýčem... jo, jasně:-). Už to vidím.

jo, ... *

Robine, nejsem si jistá jestli máš pravdu...ale kdo ví :-) díky za zastavení

No Maxi, každopádně díky za čtení a především za reakci, takový komentář už stojí za zamyšlení...jsem líná nebo mám strach? :-) 

jen mě mrzí to nepochopené "otevřené srdce", ten kýč je tam vcelku záměrně...ale taky nerada vysvětluji a objasňuji...prostě to buď jde a nebo je to blbě :-)

ještě jednou díky

Hezké tři kusy, rozhodně na tipa.

To první je krásně nitrosvětské - za nehledícíma očima rozprostírá se bílá, když tam čtu to hic sunt leones, tak ta báseň strašně zpomalí, jako čas v initimních chvílích se zasekává. Ještě bych měl trochu výhrady k tomu závěru: "otevřít někomu své srdce" sice vlastně je básnický obraz, ale starý, dávno zevšednělý. Nějaký nový popis toho pocitu vymyslet, hm?

Zklamání je hodně poznámkovitá báseň - s určitou kusostí zdáš se mi vůbec jako autorka bojovat. Líbí se mi tam ten úvodní verš, nevím, jestli to tak bylo zamýšleno, ale absence čárky oddělující vedlejší větu umožňuje různé způsoby čtení, rozkládá větu:

"pokud je to, tak raději půjdu pryč"

"pokud je to tak, raději půjdu pryč"

Pak je to takové, že člověk čte a říká si: Jasně, jasně, klasický popis zklamání, spojeného s láskou, než na konci básně začneš zase básnit: zmíníš tu zmuchlanou účtenku v kapse otrhaných džínů: a to je obraz.

V poslední básni se mi líbí to napětí vzhledem k rozhovoru, který se děje někde kousek jinde, sice odstíněně, ale ne dostatečně. Ve spojení s těmi pastely. Konec básně se ale zase vrací k zavedeným postupům, které obyčejná řeč používá, aby se popasovala se situací, kterou v básni řešíš. A tím se to pak stává víc arteterapií než uměním.

........

Nevím, čím to je, jestli jsi líná používat svůj evidentní talent plošně, nebo jestli se bojíš, že bys byla příliš kryptická, ale básníš jen polovinu času, co píšeš - a když to pak jsou ještě básně krátké, tak tomu dochází dech.

Čtenáři obvykle stačí malé náznaky, jedna blbá poznámka, aby si uvědomil, do jaké situace ho básní chceš uvést. A pak už nemusíš psát o tom, že stojíš na určitém zlomu (nerad vysvětluju básně, ale v tomto případě to bude, dejme tomu, konec vztahu), ale můžeš psát o tom, jaký konkrétně ten zlom je, což je teprve přidaná hodnota. Protože to, že jsou v životě zlomy, ví každý z vlastní zkušenosti až příliš dobře.

muži a ženy jsou dva rozdílný živočišný druhy....*

:-)